Kraj Nové Stožecké kaple na Šumavě neboli Philippsreut

Střípky z pohnuté šumavské historie

Strážný na Volarsku je turistických východištěm za krásami Šumavy / Bavorského lesa, oné zelené střechy Evropy, jak je území mnohdy nazýváno. Obec byla založena v 17. století a původně ji tvořilo jen šest domků. Asi dva kilometry za obcí se tyčí stejnojmenná zřícenina hradu ze 14. století, který sloužil na ochranu Zlaté stezky i jako pomezní stráž. Ke stejnému účelu bylo vybudováno protilehlé strážiště Šance nad Kořenným, dříve nazývaný Kunžvart, kde v roce 1620 porazil Mansfeld císařské vojsko.

Dnes je Strážný významným silničním hraničním přechodem. Mezinárodní silnice z Prahy do Pasova zde procházela již v roce 1833. A také tu vedla jedna z prvních autobusových linek v jižních Čechách. Spojovala Pasov s Vimperkem. Průměrná rychlost na tehdejší silnici nepřekročila 17 km za hodinu.

První obcí na bavorském území je po dvou kilometrech obec Philippsraut, patřící k nejvýše položeným obcím v Bavorském lese. Založil ji listinou z 7. června 1692 pasovský knížecí biskup a kardinál Philipp von Lamberg na vimperské větvi Zlaté stezky a obec se původně jmenovala Kleinphilippsreut (tento název zůstal obci do roku 1936). Tehdy patřil kraj pasovské kapitule, jejíž biskup byl nejen duchovní, ale i světskou vrchností.

Čtěte také: Kaple sv. Vintíře, střípky z téměř zapomenuté šumavské i české historie

Ke změně došlo v roce 1803, kdy poslední knížecí biskup Leopold hrabě Thun o své panství přišel. Jeho území bylo rozděleno mezi Salzburg a Bavorsko a kraj kolem Kleinphilippsreutu připadl nejdříve velkovévodství Salzbursko-Toskánskému. Příměří s následným uzavřením míru 26. prosince 1805 mezi Napoleonem I. a rakouským císařem Františkem II. se stal součástí kurfiřství Bavorsko, které o rok později bylo povýšeno na království.

Po svém vzniku náležel Kleinphilippsreut vzdálené farnosti ve Freyungu, založené současně se stavbou zámku Wolfstein v první polovině 13. století pravděpodobně biskupem Wolfkerem. Když postupem času docházelo k zakládání dalších obcí směrem k českým hranicím, bylo pro jejich obyvatele stále obtížnější překonávat tak velkou vzdálenost. Zejména v zimě. A tak bylo potřeba tuto situaci řešit.

Osadníci Kleinphilippsreutu připadli nepříliš vzdálené farnosti v Herzogsreutu, avšak zůstalo s podivem, že i přes tuto možnost chodili raději dál do 10 km vzdáleného Freyungu. První farář z Herzogsreutu Joseph Philipp nechal v Kleinphilippsreutu postavit kapli sv. Karla Boromejského, kterou 24. listopadu 1900 vysvětil. Kaple stála v místech dnešního domu č. 17.

Zajímavou tradici má v obci školství, neboť původně zde bývala jen jakási "stěhovavá" škola. Vyučovalo se po týdnech v jednotlivých domech. V kterém domě učitel právě byl, tam také dostal jídlo a ubytování. Za každé dítě, které naučil číst, obdržel dva krejcary týdně. Za dítě, které dovedlo psát, tři krejcary. Ročně si tak přišel asi na 53 zlatých, což nebyla částka nikterak velká. Jeho existenční podmínky tak byly dost nuzné.

Situace se změnila až teprve stavbou školy v roce 1851. Po druhé světové válce nemohl příhraniční kraj obyvatelům obce, živících se zemědělstvím a lesnictvím, nabídnout jistou perspektivu, a tak aby se předešlo vylidnění oblasti, otevřela se cesta turistickému ruchu. Poloha obce byla výhodná pro zimní sporty, turistiku, a tak vedle hotelů a penzionů začaly vyrůstat i sjezdařské areály, lyžařské vleky, běžecké dráhy. Výjimečná snaha obce o cestovní ruch byla oceněna bavorským ministerstvem a krajina byla oficiálně uznána rekreační oblastí.

Postavili si kapli novou

Kolem Philippsreutu najdeme řadu pozoruhodných míst. Třeba horu Almberg s vyhlídkovou skálou, z níž za příznivé viditelnosti zahlédneme Alpy, horu Haidl s rozhlednou. Avšak největším magnetem přímo v obci je Nová Stožecká kaple, věrná kopie české kaple na šumavském Stožci.

Když po II. světové válce opouštěli němečtí obyvatelé českou stranu Šumavy, l oučili se těžko nejen se svými domy, ale též s mariánskou kaplí ve Stožci, která jim připomínala dětství, slavné poutě i velká procesí. Jedním z těch, kteří nemohli na rodný kraj zapomenout, byl Emil Weber ze Slatiny u Horní Vltavice. Vyučil se tesařem a válka z něho udělala námořníka. V roce 1946 - to mu bylo 20 let - odešel z Československa.

Když se nachýlil čas jeho důchodu, rozhodl se postavit na německé straně přesnou kopii bývalé kapličky pod Stožeckou horou a umístit v ní obraz Stožecké Madony, ochránkyně šumavských dřevařů a pastevců. K realizaci své myšlenky si vybral právě Philippsreut, vzdálený necelých 10 km od staré Stožecké kaple, z níž zatím zbyly jen ruiny.

S pracemi, dotovanými z veřejných sbírek ve výši 300 tisíc marek, započal podle návrhu ing. Edlmanna v roce 1983. Oběma iniciátorům se podařilo dostat do hraničního Stožce, kde si vyměřováním a fotografováním ověřili všechny detaily. Se stavbou kaple, na níž se spotřebovalo na 20 m3 trámoví a 10 kubíků prken, pomáhali nejenom všichni členové Weberovy rodiny, ale i bývalí obyvatelé vesnic kolem Stožce.

V červnu 1984 byla kaple, až na podezdívku a čelní stranu celá ze dřeva, schopná pojmout 200 věřících, z velké části hotova a začaly přípravy k dřevořezbám pro její interiér. Slavnostní vysvěcení kaple pasovským biskupem proběhlo 27. července 1985.

Každý z obrazů měl vlastní příběh

Zvláštní osudy měly obrazy Panny Marie, znázorňující Bohorodičku zcela netradičně jako prostou ženu ve venkovském oblečení, na krku s řetízkem a medailónkem, držící v levé ruce dítě a v pravé bílou růži, kterých v kapli je několik. Všechny byly původně v kapli na Stožci a z obav před zničením skončily nakonec v kapli v Philippsreutu. Takový osud měl obraz zhotovený v roce 1884 mnichovským malířem Josefem Müllerem, který visel ve Stožci do roku 1956, kdy se dostal do vlastnictví jedné rodiny z Dobré a poté byl dopraven za hranice.

Podobně tomu bylo s obrazem v dřevěném rámu ze sakristie Stožecké kaple, který před zánikem zachránila slečna Blechsmiedová z Českých Žlebů, když obraz bez rámu, navinutý na násadě od koštěte, převezla přes hranice. Další obraz od neznámého malíře věnoval do kaple školní rada Bürger, který se však realizace svého šlechetného činu sám nedočkal.

Okolí kaple je dnes pietně upraveno. Vévodí mu mohutný žulové balvan mezi záhony, umělecky opracovaný podle návrhu sochaře M. Wernera. Připomíná slavnostní chvíle vysvěcení kaple a jsou na něm vytesána jména českých obcí, jejichž němečtí obyvatelé se na stavbě podíleli. Na dalším balvanu čteme jména padlých a nezvěstných za II. světové války, kteří žili v Libínském Sedle. Poslední obrovský hranol byl v parku před kaplí zasazen na paměť trvalého přátelství mezi obcemi Philippsreut a Horní Vltavice.