Hrady na řece Dyji: Bítov, Cornštejn a Hardegg

Putování po hradech na řece Dyji Bítov, Cornštejn, Vranov nad Dyjí, Hardegg

Málokterá naše řeka se tak svobodně kroutí jako spokojený had v místech, kde vstupuje na naše území až po město Znojmo, jako právě řeka Dyje. Vytváří hluboká krásná údolí se zakleslými meandry a stále neklidně mění svůj směr, jako by se rozhodoval, ve kterém moři chce nakonec skončit.

Tentokráte to vyhrálo moře Černé. Poněkud ji zklidňuje Vranovská přehrada roubená našimi hrady, ale pak opět ve svých kreacích pokračuje k Hardeggu, kde tvoří až po Kirchenwald státní hranici s Rakouskem. Ta opět připomíná cestu zmije, která se omylem napila vylité slivovice či vína z místního pohostinného kraje nebo stopy slalomáře v čerstvém hlubokém sněhu. Ale raději zůstaňme u těch hadů, těch je tu asi více než toho sněhu. I když nejvyšší bod NP Podyjí - Býčí skála má celých 536 m, nejnižší je hladina Dyje ve Znojmě - jen 207 m.

Řeka Dyje

Voda v této řece se chvíli jmenuje Moravská Dyje, která pramení v Jihlavských vrších v Křemešnické vrchovině a teče na jih, pak taky Thaya v Rakousku (soutok Rakouské a Moravské Dyje), na našem území pak Dyje, kousek pod Vranovem pak Dyje a Thaya současně, kdy tvoří státní hranici. Od Břeclavi, již zklidněná v nížině, opět tvoří státní hranici. Takže jí zase chvilku na jižním břehu říkají Thaya, až to trápení s názvy konečně ukončí Morava, kterou posléze pojme Dunaj. A ten už konečně vydrží až do Černého moře.

Délka toku Dyje na našem území je úctyhodných 209 km, celková délka řeky je 306 km. A to jsem zapomněl na vodní dílo Nové mlýny, kde se Dyje nazývá jako Horní nádrž (Mušovská), Střední nádrž (Věstonická), do které vtékají řeky Jihlava a Svratka a Dolní nádrž (Novomlýnská). Tady vody Dyje pro změnu střeží hrady na hřebeni Pálavy.

Ale nejzajímavější tok této řeky v Podyjí a oblasti Thayatal jsou právě úseky, kdy divoce proráží prudké žulové soutěsky s laskavým svolením vyvýšenin hradů, které byly v minulosti na jejich březích díky lidskému umu vybudovány. Dnes by se asi do toho nikomu nechtělo, stavět TESCA a INTERSPARY je snadnější a naštěstí na skaliskách by to ani nešlo. Navíc by tam nikdo asi do kopce nakupovat nechodil. Ani kdyby byly slevy. Po tomto poněkud zdlouhavém úvodu se konečně dostávám k popisu trasy, kterou jsem absolvoval s přítelem Vladimírem alias Orlem počátkem července z Bítova do Lukova s přespáním na Vranově.

Hrad Bítov

Národní park Podyjí

Národní park Podyjí byl založen 1. července 1991 a je se svou rozlohou 63 km² a ochranným pásmem 29 km² nejmenším národním parkem na území České republiky. Díky své poloze v bývalém hraničním pásmu si zachoval téměř nedotčenou přírodu. Zvláště výjimečná je druhová pestrost a rozmanitost. Rozkládá se mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí při hranici s Rakouskem (na rakouském břehu Dyje od roku 2000 Národní park Thayatal) «

Za horkého letního rána se po silnici dostáváme do útrob známého hradu Bítova, který stojí na překrásném místě a s výhledy na Dyji, která v těchto místech poté, co přijala řeku Želetavku tvoří ústí vodní nádrže Vranov. Nalézáme se v jihozápadní části Jevišovické pahorkatiny. Dovídáme se, že hrad vznikl na místě slovanského sídliště z doby Velkomoravské říše a byl za Přemysla Otakara I. centrem bítovského kraje.

Je zde dost lidí, návštěvu uvnitř zavrhujeme vzhledem k časovému plánu dne. Osvěžilo nás jedno Starobrno a sestupujeme do údolí, kde jsou chatky, pláže, kempink a řada ubytovacích možností. Zláká nás chata Lucka, pitný režim je v době veder nutný. Naproti se na skále v lese zjevuje zřícenina hradu Cornštejn, který jako královská pevnost měl dříve spolu s Bítovem strategicky zajišťovat jih Moravy.

Hrad Cornštejn

Tento hrad dobýváme potupně po asfaltu do kopce po silnici již po zelené značce, která pak vede přes Oslnovice na Podhradí, kam však my nechceme. Na hradě si dáváme tradiční razítko do wanderbuchů, mají i turistickou známku, pohledy a něco k pití. Po krátkém odpočinku ve stínu, kde by měkl asfalt a tvrdl mozek, vyrážíme po silnici směrem na Lančov. Část trasy prochází relativním chládkem Cornštejnského polesí, zbývající část cesty k pípě do Lačnova se jde po sluníčku, což je dosti nechutné. Slunko pere jako sedlák cepem. Hospůdka na křižovatce však poutníky opět staví na nohy.

Popíjíme znojemské pivo zn. Hostan a napadají mne hned dvě přísloví. To jedno je reciproční zákon kvality piva a vína - kde je dobré víno, tam mají mizerné pivo a naopak a to druhé je o zvyku, který je jako železná košile. Platí obojí, místní znalci si na znojemském pivu pochutnávají s láskou stejně jako Ostraváci na Radegastu či Ostravaru, které zase neuznávají pivaři Čecháčci, odkojení svou Plzní a Budvarem.

Pravda ovšem je, že i na Jižní Moravě se pivo v posední době, stejně jako na Slovensku, výrazně zlepšilo. Ale ta pravá ušlechtilá šťáva z ječmene s chutí jako křen to však není, nedá se nic dělat. A nepomůže tomu ani reklama. Byť byl pivovar založen překvapivě již v roce 1363…! Ale hlavně, že je to vychlazené a má to pěnu.

Vranov nad Dyjí

Další část cesty do Vranova nad Dyjí (312 m) je opět po cestě, v dáli se zvedá silueta hradu Vranov, který odtud působí značně monumentálně. Zvedá se nad vodní plochou přehrady, na 76 m vysoké skále. Byl to hrad původně, dnes je to zámek. O hradu píše i Kosmova kronika r. 1100, několikráte prý ho vydrancovali Švédové. Okolí zámku bylo upraveno v přírodně krajinářský park na Růžovém vrchu. Večer jdeme na pivo do hospůdky Myslivna, kde mají skutečně pár věcí od zvěře k jídlu. Plzeňská dvanáctka příjemně zklidňuje žaludek napadený popíjením minerálních vod z prevence dehydratace u starších osob. Taky znojemského piva.

Pak si večer jdeme prohlédnout přehradu, nádrž má betonovou hráz 60 m vysokou, s délkou v koruně 292 metrů. Vodní plocha má 765 ha, max. hloubka vody je 58 metrů. Stavba byla ukončena v době hospodářské krise - v roce 1932 . Romantika samotné Dyje pokračuje i zde, po zatopení údolí má jezero mnoho malebných zákrutů a zátočin, které k dokonalosti doplňují skalní ostrohy, útesy i věže hradů. Zátoky mají názvy jako Borovská, Švýcarská, Chvaletická a Lačnovská, na svazích je řada lesostepních území.

Další pokračování řeky Dyje na jihozápad po opuštění nádrže si chceme vychutnat následujícího dne, kdy její to máme v úmyslu sledovat až do Hardeggu a odtud směrem ke Znojmu.

V krásném slunečném ránu si naposledy vychutnáváme pohledy na zámek na skaliskách a hledáme červenou značku,která pokračuje po severní straně naší řeky Dyje. Fotím poslední záběry na hrad. Jdeme chatovou oblastí osadou Přední a Zadní Hamry, až přicházíme k Hamerské lávce, odkud se vrací zelená značka zpět do Vranova na jižní straně Dyje.

Po lehkém zabloudění vylézáme na skálu nad dalším meandrem Dyje - zvané Ledové sluje, které jsou rájem netopýrů, což se dovídáme z naučné tabule. Má zde být systém podzemních puklin a rozsedlin, který vznikl zřícením skalní stěny. Ledová výzdoba prý zde v podzemních dírách leží po celý rok. I když se jedná o odbočku asi 5 minut z hlavní trasy, určitě stojí za to, i výhledy směrem k Vranovu jsou nádherné. Využíváme tohoto místa k snídani a svačině současně.

Hardegg

Další část cesty, již lesem, není tak zajímavá, byť se nazývá Pašerácká stezka. Ale pašeráci logicky pochodovali raději bez výhledů, aby ani je nikdo nezahlédl. Přicházíme k rozcestí zelené a modré značky, obě vedou do Hardeggu. Chceme vyzkoušet obě, takže napřed využíváme zelenou, zpět půjdeme přes Hardeggskou vyhlídku po značce modré. Klesáme směrem k řece, v lese naštěstí tak nepere slunce. Podél řeky pod skalami jsme konečně na mostě, který odděluje Podyjí od území Thayatal, což je v překladu údolí Dyje.

Vyskytuje se zde červeně značená cesta - Thayatalweg. Je to trasa 170 km dlouhá z Nebelsteinu (Freiwald - rakouská část Novohradských hor) směrem na Gmünd, Weidhofen a d. Thaya, Raabs, Drosendorf a Hardegg do Retzu. Dříve se sem pochopitelně nesmělo, dnes je zde malý hraniční přechod pro pěší a cyklisty symbolem přátelství obou zemí, které dříve byly součástí Rakouska - Uherska a pak je mocní rozdělili. Teď je opět částečně spojila EU.

Hardegg je nejmenší město Rakouska, dnes řádně rozžhavené sluncem, vždyť jsme na jihu… Zde jsem již byl poprvé v roce 1994, kdy jsme šli dvěmi pozoruhodnými meandry od proslulého radu Kaja z rakouské strany a zde nás čekal autobus. Po tomto mostě tehdy běhala nešťastně naše předobrá vedoucí zájezdu, když hledala dva opozdilce z Hardeggské vyhlídky na našem území. Naštěstí vše tehdy dobře dopadlo, dvojice se na našem území neztratila. Byl by to paradox ostravské výpravy - horalé by se neztratili na Traunsteinu v Alpách, ale v Podyjí, když autobus byl na rakouské straně.

Hrad Hardegg

Do prudkého kopce jdeme již dosti otráveně, hrad je dosti vysoko. Vstupné je pro Čechy "jenom" 5 Eura, pro místní 7 Eura, ale na rozžhavené cizinecké nádvoří se nám nechce. Navíc blonďatá košatá matka u vstupu je dosti nechutná, snažící se mluvit špatnou češtinou. Takže si dávám jen razítko a kupuji samolepku s hradem. Vracíme se na náš most a stoupáme po silnici k vyhlídce, která je na skále přímo proti hradu. Proto ten název. Nacházím jednoho kozáka pod břízkou, ale nechám ho tam.

Za chvíli jsme na křižovatce cest před Čížovem, kde odbočujeme do lesa na západ a pod Čížkovským kopcem stále lesem pokračujeme do vesnice Lukov. Tady nás hned na okraji obce vcucne hospoda "U Všetečků", kde mají jako překvapení pivo z Litovle a dobře vaří. Hanácký mok kupodivu docela ujde, v hospůdce je chládek a venku teče černý asfalt. Zavrhuji další pochod Podyjskou "Saharou" a využíváme potupně autobus do Znojma, kde končí cesta touto krajinou okolo Dyje mezi hrady.

Trasu okolo Dyje přes Králův stolec jsem již absolvoval kdysi v roce 1989 těsně před zvonění klíči, takže to oželím. Ve Znojmě stojí za shlédnutí katakomby, tak poddolovaná není ani Ostrava. Ale ani tak to nebylo vůbec špatné. Podyjí v žádném případě nezklamalo a pití znojemského pěnivého moku proběhlo nakonec bez větších následků.

Vranov nad Dyjí, turistická mapa