Město Dačice a první kostka cukru, zajímavosti

Dačice: První kostka cukru aneb když se Juliana bouchne do palce…

Jestliže se žena při výkonu užitečných domácích prací klepne do prstu, eventuálně se do téhož orgánu řízne, může z toho být mnoho nepříjemností. Ale aspoň v jednom případě z této "mimořádky" vzniklo něco užitečného. Pokud by se zvědavec chtěl o této výjimečné události dozvědět více, je třeba, aby se při svých cestách Vysočinou aspoň na chvíli zastavil v Dačicích.

Dačice jsou svým způsobem mimořádné. Opravdu velmi stará původně knížecí osada v blízkosti zemských hranic Čech, Moravy a Rakouska, o které lze nalézt prvý písemný záznam již v roce 1183. Důležitý byl zřejmě zde se nacházející brod přes řeku Dyji a také křižovatka obchodních cest z Humpolce do Rakous a ze Znojma do Jižních Čech, tím bylo "zaděláno" na neustále narůstající význam od roku 1377 města Dačic.

Čtěte také: Na kole na Javořici, Javořická vrchovina a cyklotrasy

Na naše domácí poměry je hodně nezvyklé, že zde nestál žádný opevněný standardní objekt (hrad, tvrz), v případě nouze největší jako útočiště sloužil opevněný kostel, později měl Dačice chránit hrad Bílkov.

Střídání majitelů už na naše domácí poměry naopak standardní bylo, takže postupně se zde za sebou střídají křížovníci s červenou hvězdou, později páni z Hradce. Na tváři Dačic se silně podepsali Krajířové z Krajku (šlechtický rod, který přišel do Čech z dnešního Slovinska). Za jejich panování se Dačice dočkaly tvrze, brzy však nevyhovující objekt nahradil dodnes stojící tzv. Starý zámek, stále existující ve své renesanční podobě.

Krajířové byli zřejmě zatížení na budování reprezentačních sídel, protože již za 12 (dvanáct!) let po dokončení zámku č. 1 začal budovat Oldřich Krajíř stavbu nového zámku, respektive jej budoval italský stavitel Francesko Garof de Bissone, který jako "bočák" realizoval i zdejší kostelní věž (v témže kostele byl stavitel později i pochován).

Někdy šlechtické rody vymírají, tudíž novým majitelem se stávají Dubští z Třebomyslic. Ti sice nevymírají, o objekt ale přicházejí konfiskací po stavovském povstání. Dačice získávají moravští Berkové z Dubé a Lipé, později zpříznění Fürstenberkové. Jindřich Karel z Osteinu panství počátkem 18. stol. normálně koupil.

Zámek těmto majitelům dvakrát vyhořel a byl proto přebudován v barokním stylu. Ale i tito šlechtici vymřeli a tak zámek získal příslušník starobylého říšského rodu Fridrich Karel z Dahlberku. Dahlberkové opět potřebovali reprezentační sídlo a tak zámek přebudovali v tehdy módním stylu empíru (se zachováním některých renesančních a barokních prvků) a také založili v sousedství anglický park.

Salmové, vlastnící zámek posledních pět let, do vyvlastnění na základě Benešových dekretů, představují jen nepatrnou kapitolku v historii pěkného objektu. Dnes je zámek v majetkem státu, v jeho památkové péči a zvědavec jej může během turistické sezóny navštívit.

Dačice mají ale jinou zajímavost, související s úvodem poznamenanou "mimořádkou". Po poslední porážce Napoleona zavládl v Evropě vcelku klid a tudíž vznikly i podmínky, aby se podnikaví šlechtici pouštěli do nejrůznějších projektů.

Tehdejší majitelo Dačic, Karel Maxmilián Antonín, svobodný pán Dahlberk "šel do cukru". První rafinerie v Kostelním Vydří sice brzo po svém založení svou činnost také ukončila kvůli zde (na Vysočině) nevhodným podmínkám k pěstování vlastní cukrové řepy (o vhodných podmínkách na Hané v té době naopak nikdo ještě nevěděl).

Duše tohoto sladkého podnikání - bratři Grebnerové "to" nevzdali a brzo přenesli rafinerii do nedalekých Dačic. Zde vybudovali novou, moderní, s uplatněním tehdejších zásad moderního podnikání a zpracovávali hlavně dovážený třtinový cukr ze zámoří a jen částečně domácí cukrovku.

Nějak v roce 1840 přišel do Dačic Jakub Kryštof Rad s manželkou Julianou, který rozšířil a modernizoval výrobu a zavedl i parní stroje. Podle všeho jeho manželka Juliana po drobném úraze při štípání cukru z tehdy běžné homolky dala podnět k výrobě cukru v praktičtějších (a bezpečnějšíchJ) kostkách, a tak se Rad pustil do pokusů.

Výsledkem bylo vytvoření postupu, kdy se práškový částečně vlhký cukr lisoval ve speciální mosazné formě (na jeden šup 400 kostek) a ty se pak ještě 10 - 12 hodin dosušovaly, do balíčku jich přišla 1 libra (0,56 kg) a do bedny 120 balíčků.

Dnem 23.1.1843 bylo Radovi dvorskou radou ve Vídni uděleno privilegium k výrobě kostkového cukru, tentýž den je tedy pokládán za zrod kostky cukru, která nastoupila svou vítěznou cestu světem. Kostka cukru má samozřejmě v Dačicích svůj památník a kolem jsou osazeny cizojazyčné desky s nápisy, mimo jiné např. i v japonštině, arabštině a hebrejštině.

A to by bylo o Dačicích pro dnešek vše, v kostce…

Dačice na turistické mapě

Další související články: