Túra v pohoří Chřiby ve směru Zavadilka a Kliementek

Turistika v jihozápadní části Chřibů - Bohuslavice, Zavadilka a Klimentek

Ač středomoravské Chřiby významně člení Moravu vydělením "líné" rovinaté Hané Hornomoravského úvalu na severu a "ovíněných" úrodných pahorkatin a nížin Slovácka Dolnomoravského úvalu na jihu, pro turisty z jiných krajů jsou především neznámým, nenápadným pohořím, které často překonají bez většího zájmu a vzrušení autem či dálkovým autobusem po rušné silnici E50.

Nezaměnitelný krajinný ráz Chřibů, jejich nadprůměrná lesnatost s bohatstvím dubohabrových, dubobukových a hlavně bukových lesů spolu s ekologickou stabilitou oblasti s četnými maloplošnými chráněnými územími, to vše bylo podkladem pro vyhlášení Přírodního parku Chřiby v severozápadní části pohoří na ploše 63 km².

Pokusme se tristní stav masového nezájmu o půvabnou krajinu Chřibů v následujících řádcích alespoň trošku změnit pozvánkou na vycházku z Bohuslavic u Kyjova do Koryčan, do zajímavých lokalit na jihozápadě oblasti, části pohoří, kde jsou turistické pozoruhodnosti místy doslova namačkány kilometr po kilometru na sobě.

Mezi Chřiby a Ždánickým lesem: Bohuslavice

Naše putování započneme v Bohuslavicích u Kyjova, jež leží na svazích údolí říčky Kyjovky (Stupavy). Vodní tok tvoří hranici mezi Chřiby a Ždánickým lesem, dvěma sousedy, dvěma geomorfologickými celky, které jsou součástí Vnějších Západních Karpat. Bohuslavicemi prochází silnice č. 432 spojující Kyjov a Koryčany, vede zde i železnice z Brna do Veselí nad Moravou. Ihned po vystoupení z vlaku na bohuslavickém nádraží naši pozornost poutají výrazné terénní nerovnosti na kopci zvaném Hrad nad kostelem sv. Filipa a Jakuba.

Jak název napovídá terénní vlny upomínají na zašlou slávu hradu/tvrze Bohuslavice, jež byl vystavěn v místech starého přechodu lesnatými hvozdy podél říčky, nedaleko mýta zbudovaného na jižním konci tohoto přechodu. Obec Bohuslavice se připomíná již v roce 1131, o zdejší tvrz je však poprvé v písemných pramenech řeč až v roce 1408, kdy připadla pánům z Holštejna. Dle archeologických nálezů a nepřímých písemných důkazů lze však s její existencí počítat již hluboko ve 14. století. Zanikla zřejmě ve 2. polovině 15. století za česko - uherských válek.

Zbytkům sídla dnes dominuje centrální obdélná vyvýšenina, ku které se na západě přimyká menší prostor parkánu (prostor mezi dvěma hradbami zvyšující obranyschopnost), na východě se ke středové vyvýšenině připojuje větší prostor nádvoří. Celé takto utvářené jádro obíhá příkop a val, na jihu a východě se pak nalézá další příkop. Severním směrem ku kostelu vybíhá plošina bývalého předhradí, jehož zbytky opevnění částečně narušil provoz lomu.

Turistickou přitažlivost místa zvyšuje i to, že na ploše bývalé tvrze/hradu se v současnosti nachází část přírodní památky Bohuslavické stráně o celkové výměře 3,5 ha. Chráněna jsou teplomilná rostlinná společenstva na svažnatých loukách. Druhou část rezervace najdeme na severovýchodním konci vsi v lokalitě zvané Chrástka ve svahu pod červenou TZ vedoucí na Zavadilku. Do blízkosti pozůstatků středověkého sídla a části rezervace nás od nádraží přiblíží po asi 0,5 km červená TZ ve směru na Bukovany.

Od kostela dále musíme postupovat neznačenou cestou. Zajímavá budova kostela je v podstatě výsledkem přestavby z konce 17. století, kdy byla mimo jiné připojena věž. První zmínka o svatyni v Bohuslavicích však pochází z roku 1371, stavba je to ale nepochybně starší, jak dokazuje nedávno nalezená freska ve výklenku u oltáře z 1. poloviny 14. století. Další překvapení čeká v lese za vsí. Vyjdeme-li po červené na konec obce a vydáme-li se asi 0,5 km západním směrem do lesa nad bývalým mlýnem mimo značku i cestu, narazíme na skupinu několika desítek mohyl - slovanských kostrových hrobů. Dokladem velmi intenzivního osídlení lokality obce jsou i další bohaté nálezy napříč celým pravěkem.

Za železničním podjezdem leží u červené TZ také bohuslavický Art mlýn, poslední zdejší vodní mlýn, jehož nejstarší část má stáří přes 300 let. Zchátralou stavbu ze všech sil rekonstruuje snaživý manželský pár, v současnosti je v provozu umělecká galerie s prodejem suvenýrů, časem má v nabídce pro návštěvníky přibýt expozice mlynářství i turistická ubytovna. Otevřeno bývá o víkendech.

Na návsi se nalézá jistě ne poslední zajímavost obce. Je jí rezavý zohýbaný nosník, který zůstal tak, jak se zabořil vymrštěn po výbuchu skladu ocelových nosníků připravených pro opravu železničního mostu. Sklad vyhodilo do povětří ustupující německé vojsko v neděli večer 22. dubna 1945. Lidé pak kus oceli upravili na sugestivní pomník tehdejších pohnutých událostí.

Z Bohuslavic přes Zavadilku a Koryčanskou kapli na Klimentek

Z Bohuslavic vyrážíme po červené značce lesní cestou směr Zavadilka. Na polích nad vesnicí se otevírá hezký výhled na lesy patřící již Ždánickému lesu, přesněji jeho východnímu konci padajícímu do údolí Kyjovky. Obzoru vévodí vysílač na Babím lomu (417 m) nad Strážovicemi u Kyjova. Cesta dále stoupá převážně listnatým lesem a v trati U Macochy křižuje lesní silničku.

Stálým táhlým stoupáním kolem Lenivé hory (463 m) dospějeme před lesním průsekem až tajemnému rozcestí se třemi, snad hraničními kameny. Největší má vytesánu číslovku 1796 a nad ní dvě písmena zřejmě HM. Následují stovky metrů, které, jak si vzpomínám, jsou již léta orientačně náročnější. Těžba dřeva i relativní odlehlost této části pohoří vede k tomu, že čas od času bývá vedení značené stezky mírně nejasné. Nyní k lepší orientaci pomáhají u prudších změn směru i žlutě natřené pahýly stromů se stříškami.

U rozcestníku Pod Malou Ostrou nedaleko vrcholu tohoto jména (481 m) lze využít lákavé odbočky k hřibovitému skalisku U Kalíšku, kde se prý v pobělohorské době tajně scházely čeští bratři z nedalekých Moravan. Pokračujeme stále po červené TZ přes jižní výběžek Velké Ostré (532 m) až k významnému chřibskému rozcestí Zavadilka (436 m) na konci stejnojmenné chatové osady pojmenované podle místní hájenky. Žízniví a bez vody mohou doplnit své čutory na opačném konci osady vodou z 0,5 km vzdálené studánky. Okolí křižovatky čtyř značených cest je poseto množstvím dřevěných trpaslíků umně vytesaných z pařezů místním neznámým mistrem, pozorní naleznou i jednoho hada, jenž se obtáčí kolem kmene.

Pokračujeme stoupáním lesní silničkou a dále lesem k rozcestníku Koryčanská cesta (496 m) s dřevěným altánem a sovou přitesanou podobně jako trpaslíci ze Zavadilky z pařezu. Nacházíme se na hranici přírodní rezervace Moravanské louky. Na ploše 8,72 ha je zde chráněn komplex bukových doubrav a lesních luk s četnými ohroženými druhy rostlin. Rezervací vede od rozcestníku červená TZ směřující k rozcestí U Křížku.

Po krátkém odskočení do zajímavé rezervace pokračujeme z Koryčanské cesty po zelené značce, před jejím klesáním však ještě asi 200 m stoupáme po modré TZ k červení své fasády svítící Koryčanské kapli (530 m). Drobná pseudobarokní stavba z 1. poloviny 19. století byla místem odpočinku lidí účastnících se na počátku září poutě do koryčanského kostela k zázračné soše Panny Marie. Neopomeňme se zapsat do vrcholové knihy ve schránce na kmeni sousedního stromu. Všimněme si také hraničního kamene za kaplí.

Místní značení dobrovolníků z KČT Vřesovice doplňuje turistické možnosti místa o dvě odbočky, dosud v mapách nezaznamenané. Doleva lze po značkách barvy červené dojít po 300 m k Rozštípené skále (515 m), skála o výšce 10 m je někdy zvána též Zlobivá. Doprava nás na vrchol 700 m vzdáleného Bradla (543 m) nasměrují zelené značky, dále pokračující pod východní svahy kopce k Zúbkově studánce, prameni Skaleckého potoka (2 km od Koryčanské kaple). Na Bradle stávalo pravěké hradiště a asi 0,5 km severozápadně od vrcholu nalezneme mohylové pohřebiště. Vracíme se zpět na zelenou TZ a spolu s ní dlouze klesáme kolem bývalého lomu do údolí Klimentského potoka.

Hora sv. Klimenta s Gorazdovou zvonicí

Za silničkou z Koryčan do Vřesovic překonáváme potok pomocí lávky, abychom následně vystoupali přes pásy valů na temeno kuželovitého zalesněného kopce, na jehož svazích se nacházelo velkomoravské hradiště Svatého Klimenta. Hradisko s nejvyšším bodem v nadmořské výšce 461 m má oválný půdorys o šířce 370 a délce 720 m. Z areálu o rozloze 22 ha zřetelně vyděluje 1 až 1,5 m vysoký val a příkop menší centrální část s odkrytými základy kostela. Výzkumy zde doložily osídlení v polovině 9. století, v době existence Velké Moravy, kdy vznikla i nejstarší část sakrální stavby – východní kněžiště, o něco později byla přistavěna chrámová loď. Zbytky někdejšího hradiště sv. Klimenta byly prohlášené roku 1969 za národní kulturní památku.

Dle pověsti bylo hradiště zbudováno pro ochranu kláštera s uloženými ostatky sv. Klimenta, které sem přenesli sv. Cyril a Metoděj. V klášteře prý věrozvěstové překládali Písmo a vychovávali své žáky. Opevnění na "Hoře sv. Klimenta" bylo využíváno přechodně i v 10. až 11. století. Traduje se, že po pádu Velké Moravy roku 906 a pozdějším ústupu slovanské liturgie v našich zemích ruiny kláštera obývali slovanští mniši, nazývaní prostými lidmi jako černí mniši moravští či též černokněžníci, měli zde zájemce učit staroslověnštině, takto vzdělaní lidé se však nemohli stát knězi, pobývali pak prý na Hoře či jinde jako poustevníci.

Roku 1358 Horu s kaplí sv. Klimenta věnoval bratr Karla IV., moravský markrabě Jan Jindřich, brněnskému řádu augustiniánů. Ti přestavěli starší svatyni a obnovili klášter. Jejich činnost však byla záhy osudově ukončena roku 1421, kdy klášter vypálili husité pod vedením bojovného kněze, hejtmana Bedřicha ze Strážnice. Mnichům se dle lidového ústního podání podařilo prchnout do blízkých Vřesovic, na tamější tvrzi pak nějakou dobu pobývali. V dalších staletích se na místě usazovali poustevníci, roku 1500 jím byl i rytíř Jiří Smetana z nedaleké tvrze v Osvětimanech.

Obraz klidu vrcholové plošiny hradiska sv. Klimenta dnes dokreslují mohutné kmeny buků, sedm symbolických křížů připomínajících Cyrila, Metoděje a jejich žáky a dřevěná kaple sv. Klimenta z roku 1863. Za kaplí stojí originální dřevěná konstrukce Gorazdovy zvonice s jedním zvonem a deseti ozvučnicemi. Postupné údery na kovová těla ozvučnic umožňují návštěvníkům zahrát úvodní pasáž nejstarší známé české duchovní písně - chorálu Hospodine pomiluj ny. Připojený notový zápis pak dovoluje zkušenějšímu hráči reprodukovat celou skladbu.

Zvonice byla zbudována počátkem roku 1985, poprvé se její kovový hlas nesl okolním lesem 6. dubna toho roku u příležitosti výročí úmrtí sv. Metoděje. Své pojmenování získala po sv. Gorazdovi, nástupci Metoděje na moravském biskupském stolci. V neděli o slavnosti seslání Ducha svatého se zde každoročně koná katolická pouť.

Dvě skaliska, dvě studánky

Z hradiště naše kroky stále sledují trasu zelené TZ a krásnými, převážně bukovými lesy se povětšinou po rovině či v mírném stoupání dostáváme k rozcestníku U Kazatelny, čímž současně vstupujeme do Přírodního parku Chřiby. Od rozcestníku se úzkou pěšinou kolem majestátných buků prodereme po červené TZ ku skalisku Kazatelna. Přírodní památku Kazatelna představuje 8 m vysoká vrcholová skála z magurského pískovce. Vedou po ní schůdky k přitesané vrcholové plošině s železným křížem z roku 1972. Kazatelna dle pověstí sloužila pro kázání biskupa Metoděje, ve středověku prý i pro kázání augustiniánských mnichů z nedalekého kláštera sv. Klimenta či pro některé z církevních sekt.

Červená značka nás prudším klesáním přivádí k dřevěnému altánu a lovecké chatě Lesana nedaleko studánky U Mísy (455 m). Svůj název získala dle tvaru sběrače vydatného pramene vody, prý zde byl kdysi tak silný pramen vody, že vytvaroval v terénu dolík. O studánce U mísy se dále vykládá pověst, podle které si měl hradní pán z nedalekého Cimburku vzít za ženu chudou dívku z lidu. Jeho rodina mu to však nemohla odpustit a tak zlí příbuzní šlechtice každý den ubohou ženu namáčeli v chladné vodě ve studánce tak dlouho, až žena zcela zchřadla a zemřela.

Naším dalším cílem je rozcestí u hradu Cimburku, kterého odsud můžeme dosáhnout dvěma cestami. Kratší varianta představuje 1 km dlouhý zeleně značený sestup přímo k rozcestí. Druhá možnost je jen o kilometr delší leč o poznání pestřejší. Od rozcestníku u studánky jdeme dále po červené TZ k přírodní památce Kozel (460 m). Takto byl pojmenován mohutný 22 m vysoký věžovitý blok pískovce s charakteristickými rysy zvětrávání. Podle nejznámnější místní pověsti se jedná o zkamenělého poustevníka ze sv. Klimentu, na kterého surový cimburský hradní pán poštval psy.

O pár stovek metrů dále přicházíme k rozcestí U Křížku, kde prudce měníme směr připojením se k žluté TZ. Zakrátko dorazíme k studánce zvané Paní. Žlutá značka s námi odtud po slabém kilometru dosáhne rozcestí u Cimburku.

Hrad Cimburk

K ruinám hradu nás přivede po 300 m významová odbočka po přístupové šíji z jihu. Dnešní cesta vstupuje do hradního areálu šíjovým příkopem kolem vysunuté válcové věže na mohutné víceboké podnoži, jíž s jádrem spojoval koridor na hřebeni masivní hradby. Vysunutá věž i spojovací hradba je dnes zrekonstruována a představuje nejspíše to nejcharakterističtější z architektury Cimburku, co každému návštěvníkovi nejdéle utkví v paměti. Za obydlím správce areálu nalezneme nejstarší část hradu – vlastní hradní jádro. Mělo lichoběžníkovitý tvar, palác stál při východní hradbě, celek chránil válcovitý bergfrit (útočištná věž). Obrana byla mimo vysunutou věž dále zdokonalena parkánem, který jádro ze tří stran obíhal. První zprávy o tzv. Novém Cimburku máme z roku 1358.

Okolní panství držel tehdy Bernart z Cimburka, který starší rodový majetek i s hradem ("Starým" Cimburkem) u městečka Trnávky směnil za okolní panství s pány z Lipé. V letech 1358-1398 hrad držel moravský markrabě Jan Jindřich a po něm jeho nejstarší syn Jošt. Ten panství zastavil a jako zástavní zboží Cimburk putoval z ruky do ruky po více jak sto let. Za zmínku stojí nákladná obnova obytných prostor řemeslníky královské huti Zikmunda Lucemburského po dobytí sídla husity ve 20. letech 15. století.

Během česko - uherských válek, roku 1468, sídlo dobylo vojsko krále Matyáše Korvína. Později za Mikuláše France z Háje, na konci 15. století, byl dobudován nový okruh hradeb s baštami pro palné zbraně a patrně i předsunuté opevnění na návrší před hradem. Další opevňování pro palné zbraně pak probíhalo i v polovině 16. století, kdy hrad měli již v dědičné a svobodné držbě pánové z Víckova, ti jej však roku 1569 prodali uherskému šlechtici hraběti Gabrielu Majlátovi, po jehož smrti panství spravovala vdova Anna Bánffyová.

Útokům Švédů za třicetileté války při jejich druhém obléhání Brna roku 1645 hrad odolal. Především úpravy obytných prostor i opevňování v důsledku blížícího se tureckého nebezpečí hrad zastihly ještě v polovině 17. století za Horeckých z Horky, nicméně od počátku 18. století byl Cimburk neobýván a pustl, jeho zdiva se užívalo i ke stavbě panského dvora na nedaleké Vršavě.

Dnes se o hrad stará občanské sdružení Polypeje z Brna, snaží se o jeho konzervaci, v sezóně se zde pořádají různé kulturní akce. Návštěva hradu je možná celoročně, vstupné přijatelné.

Z Cimburku přes malebnou samotu a bývalé lázně do Koryčan

Od rozcestníku u hradu pokračujeme po zelené do Koryčan. Značka nejprve krátce kopíruje lesní cestu ku Koryčanské přehradě, po asi 250 m se však stáčí doleva dolů a překračuje bezejmenný drobný přítok říčky Kyjovky (Stupavy). Následuje přibližně 1,25 km stoupání, které se však bohatě vyplatí. Ocitáme se totiž na Vršavě (500 m), krajinářsky mimořádně hodnotném místě. Na planině kolem nás stála kdysi osada a panský dvůr-ovčín. Osada zanikla a ze dvora se stala panská myslivna. Dnes zde najdeme pouze lesní školku, zadumanou jírovcovou alej, hájenku a hlubokou kamennou studnu.

Následuje již jen prudší klesání do Koryčan, jejichž blízkost nám jako první oznámí chatky chatové oblasti Zdravá Voda. Jméno připomíná existenci sirných lázní zbudovaných zde na konci 19. století a vázaných na léčivý pramen, poprvé popisovaný již v roce 1580. Byla zde restaurace, kuželny, taneční sál i šestiboká lázeňská budova. Lázně utrpěly nezájmem během I. světové války a po krátkém provozu za první republiky již nikdy nedosáhly svého původního rozkvětu. Dnes ze slavného koutku oddychu zůstala pouhá kaplička Panny Marie nad slavným pramenem a přilehlá budova.

Značka nás vyvede kolem koupaliště z roku 1927 na severovýchodním konci městečka u benzínky, kde můžeme při nedostatku času či chuti k další cestě vyčkat na autobus linky Kroměříž-Kyjov. Pokud budeme pokračovat dále, přijdeme po 1,5 km na koryčanské náměstí. Při pobytu v Koryčanech se jistě setkáme se jménem známého místního výrobce nábytku, firmy Koryna. Málokdo možná tuší, že její historie je spjata s osobou německého podnikatele Michaela Thoneta, jenž dal roku 1856 v Koryčanech vystavět továrnu na výrobu ohýbaného nábytku, prvního svého druhu v Evropě.

Před příchodem na náměstí můžeme odbočit doleva k židovskému hřbitovu, nad ulicí Cihelny. Na místě piety se nachází na 200 náhrobků, z nichž nejstarší pochází z roku 1674. Náměstí dominuje farní kostel sv. Vavřince, poprvé zmiňovaný roku 1350, samotné Koryčany se zmiňují prvně roku 1321. Dnešní podobu kostelu vtiskly četné přestavby, zvláště ta v 2. polovině 17. století.

Masivní kostelní věž stála původně samostatně a měla být součástí městského opevnění. S tělem svatyně splynula dodatečně, zvýšena byla až roku 1898. Pozoruhodnou je dřevěná gotická plastika Panny Marie v životní velikosti umístěná za oltářem. Pochází ze 14. století a do roku 1570 byla uložena v hradní kapli povážského Beckova. Koryčanskému kostelu ji darovala Anna Bánffyová. Jak již byl výše zmíněno, socha láká davy poutníků každý rok 8. září.

Zámek v Koryčanech vyrostl na místě původní tvrze na kopci za kostelem poté, co životnímu standartu koryčanských pánů přestaly vyhovovat chladné zdi Cimburku. Nejprve vznikla za Františka Gabriela Horeckého roku 1677 skromnější dvoukřídlá stavba, o sto let později přibylo třetí křídlo. Zámek je dnes nepřístupný, sídlí v něm střední odborná škola. Zdejší zámecký park o současné rozloze 2,8 ha existoval jako okrasná, zelinářská a ovocnářská zahrada již roku 1718.

Jeho původní pravidelné barokní členění lze spatřit v ústřední jírovcové aleji, části zahrady od sebe oddělovaly aleje lip či jírovců, později byl rozšířen a měněn v duchu volnější romantické anglické krajinné kompozice. Mimo jiné vzácné a bizarní dřeviny především v nejbližším okolí zámku za pozornost stojí tis červený s deseti kmeny vysoký 10 m a starý 250 let. Podél parku a zámecké obory vede žlutá TZ z Koryčan na Zavadilku.

Závěrem: tip na okruh

Pokud půjdeme po výše vytyčené trase z Bohuslavic do Koryčan, budeme mít v nohách přibližně 22 km. Pěknou, pestrou a členitou vycházku, případně běžecký výlet, představuje asi 12,5 km dlouhý okruh, který lze zrealizovat po zaparkování automobilu na parkovišti při rozcestí U Křížku na silnici č. 429 spojující Koryčany a Vřesovice.

Jak vyplývá z výše uvedeného lze jít/běžet od Křížku po žluté TZ k rozcestí u Cimburku a odbočkou na hrad. Dále od rozcestí u hradu po zelené TZ ke studánce u Mísy, po krátké odbočce ku Kozlu pokračovat po červené TZ ku Kazatelně, odtud po zelené TZ na Klimentek a dále přes údolí na protější hřeben ku Koryčanské Kapli, Bradlu a Rozštípené skále. Odtud po modré TZ k rozcestí Koryčanská cesta a přes rezervaci Moravanské louky po červené TZ se dostaneme zpět k parkovišti U Křížku.