Bílá Opava v Jeseníkách, naučná stezka z Karlovy Studánky přes zamrzlé Vodopády Bílé Opavy

Povánoční návštěva Hrubého Jeseníku

Poslední dobu se u nás doma Jeseníky skloňují ve všech pádech. To, když přijede dcera Iva s přítelem Davidem na návštěvu a Jeseníky jsou často tématem k povídání. Vytušil jsem, že jsou to kopce, kde se David cítí doma a je to jeho srdeční záležitost. Patří tam i říčka Bílá Opava, která pramení v Jeseníkách u chaty Barborka. Dokážou o ní vyprávět tak poutavě, že bych to měl vidět i já.

Jeseníky jsem několikrát navštívil, s dcerou Marketou jsme přešli hřeben Hrubého Jeseníku až na Kralický Sněžník, ale o Bílé Opavě jsem se dozvěděl od Ivy a Davida asi před půlrokem. Roční období se přeneslo z podzimu do vánočního času. Ještě před Štědrým dnem mi dává David do ruky malý balíček. "Ptám se co to je?" David odpoví, "to jsou nesmeky". Já se ptám "a k čemu. V životě jsem to neměl na nohách. Já jsem používal v horách pouze stoupací železa - mačky". "Ty nesmeky si dáš na boty, aby si na zledovatělém terénu nespadl". Nesmeky ukládám do skříně co mám věci na hory.

Věříte na Ježíška? Že přináší dárky. Kromě těch hmotných jako jsou knížky, ponožky, rukavice i dárky nehmotné? Večer u vánočního stromku nám David oznamuje dárek nehmotný. "Hned po vánocích odjíždíme do Jeseníků do lázní Karlova Studánka na tři dny vyzkoušet ty nesmeky na říčce Bílá Opava." Fakt ten Ježíšek mě viděl do hlavy, kam se ta Bílá Opava usadila. Do batohu přibaluji i stativ. To abych vyfotil dlouhé časy na rozmazání vody.

Je první den po Vánočních svátcích, kdy se odpoledne sejde devítičlenná výprava v Karlově Studánce. Nohy si protáhneme na místním tříkilometrovém okruhu na Rolandův kámen, rulovou osamocenou skálu vysokou 37 m. Kdysi kolem skály vedla stará stezka z Ludvíkova do Hubertova a okolí bylo holé bez lesa. Na Rolandův kámen vede stezka a je zajištěna dřevěným zábradlím. Skála při výstupu byla hodně kluzká a mokrá. Vrcholu, který je ve výšce 937 m, dominuje vysoký dřevěný kříž, ale ten není původní. První kříž byl vyroben z modřínu a jeho autorem byl velmistr Řádu německých rytířů Norbert Klein a vysvěcen byl 14. září 1924.

Je druhý den po vánocích a při balení batohu jsem se dozvěděl, že nesmeky dostali všichni bez rozdílu věku. Beru si je i já. O půl osmé ráno jsme u hotelu Hubertus odkud začíná naučná stezka říčky Bílé Opava. Údolí bylo turisticky vyhledáváno už v devatenáctém století a je chráněno od roku 1963. V roce1991 je součástí Národní přírodní rezervace Praděd. A to ještě nestačí, pro svou jedinečnost bylo údolí Bílé Opavy zařazeno do soustavy chráněných území evropského významu Natura 2000. Údolí je také považováno za nejkrásnější údolí Jeseníků a má těch "nej" ještě několik. Nejnáročnější stezka, nejvíce schodů, žebříků a mostků.

Do rána napadl malý sněhový poprašek a ten prozradil, že před námi se vydalo na stezku jenom pár lidí. První zajímavost ke které přicházíme je umělý vodopád. Od říčky Bílé Opavy byl na přelomu 19. - 20. století vybudován náhon pro lázně a pro malou vodní elektrárnu. A tato voda je použita i pro umělý vodopád a vrací se zpět do původního koryta říčky.

Po pár desítkách metrů nás žlutá značka společně s modrou zavádí do lesa do ještě poměrně širokého údolí, kde po pravé straně mezi kameny protéká ještě klidná Bílá Opava. Zůstávám s dcerou Ivou, která mi bude dělat asistentku při fotografování a za námi se bude pohybovat její syn Jonáš s kamarádem. Se zbytkem naší výpravy se potkáme až na Ovčárně. Ono to focení zabere hodně času a každý si to užíváme po svém.

Odbočuji ze stezky až k vodě a opírám sebe i foťák o kmeny stromů, abych nemusel použít stativ, který neseme. Zaujala mně barva kamenů, které jsou v řečišti. Od světlé okrové po žlutou až cihlově červenou a nový sněhový poprašek, který je na kamenech tu Bílou Opavu dokonale zvýraznil.

Na toku se začínají vytvářet stupně, přes které se přelévá proudící voda a to je další prvek, který má bílou barvu. Údolí je o poznání užší a jsme na místě zvaném "Na paloučku" tady se dělí značky na obtížný úsek žlutá a modrá vede lesem nad korytem řeky a trasa je lehčí. Na rozcestníku je udaná výška 972 m. To jsme o dva metry výš, než je naše bílokarpatská Javorina. A od hotelu Hubertus jsme kolem vody nastoupali 212 metrů. Je tu cedulka, která říká, že "Nebezpečný úsek" v zimním období zvolte modrou trasu.

Pozoruji stopy ve sněhu a po žluté jsou stopy od naší skupiny, tak je jasné kudy půjdeme, ani jsem nepočítal s tou modrou variantou. V přístřešku, který je součástí tohoto místa je jedna dvojice a ta nás odrazuje jít po té žluté. V minulosti jim spadl někam do hloubky člověk a že s tím byly problémy. Ale žlutá je náš směr, pokračujeme dál. Iva šla tuto trasu už několikrát a má natažené nesmeky, které si dávám i já, začínají ledové úseky i trasa je náročnější.

Pro usnadnění chůze je zde vybudováno třicet dřevěných staveb. Přechody, mostky, lávka a žebříky, schody. Některé vypadají až krkolomně. V roce 1979 se údolím prohnala povodeň, která všechny tyto dřevěné stavby zničila. Vše bylo nově vybudováno o deset let později. Z pohledu stavaře to musela být pořádná fuška dostat tolik velkého dřeva hlavně do té části, kde je hluboký a úzký kaňon.

Každá dřevěná stavba má své číslo a slouží k orientaci turistům, ale hlavně v případě nějaké nehody slouží záchranářům rychleji a přesněji dorazit na místo k číslu, které bylo nahlášeno, čímž se zkracuje doba zásahu horské služby. Na začátku trasy je počítadlo, aby se zjistil počet návštěvníků. Záleží na ročním období, ale jsou dny, kdy tudy projde 1 500 - 2 300 návštěvníků a ročně 150 000 lidí. Úctyhodné číslo, které se odráží i na zásazích horské služby. Těch je od dvaceti do třiceti za rok.

Všímám si i změny barvy kamenů, které pokrývají dno. Už to není ta barevná škála. Možná je to i tím, že zaříznuté údolí Bílé Opavy je z pohledu geologického rozděleno na dvě poloviny. Ta horní část je převážně rulová a dolní je tvořena břidlicemi a křemenci. Údolí se sevřelo na úzký a strmý kaňon a i ty dřevěné stavby jsou odvážně vedeny a přibylo ledových úseků a taky davy lidí, kteří se valí nahoru. Tady bych potřeboval postavit stativ, ale v takových podmínkách to vzdávám. To by mě někteří bezohledci smetli i s tím stativem.

Odvážná stezka pokračuje mezi kmeny, které jsou popadané do řečiště a voda se proplétá a hledá si cestu mezi obřími kameny. I boční svahy nabízí podívanou na zamrzlé drobné přítoky a ty větší se rozlévají přímo do stezky, kde vznikají ledové boule, přes které se musí přejít. Znovu v duchu děkuji Davidovi za ty nesmeky, kde nohy drží i na šikmém ledu, který bezpečně přecházím.

Jsme na místě zvaném Nad Vodopády Bílé Opavy. Žlutá značka se schází s modrou a po necelém kilometru znovu modrou opouští a míří na Ovčárnu, kde naše cesta po nejkrásnější stezce Jeseníků bude končit. To se k nám připojí ti dva Jonáš a mladší z Davidů. Po sjezdovce, která je bez sněhu finišujeme na tu Ovčárnu.

Od hotelu Hubertus jsme naměřili 5,3 km a převýšení 492 m. Túru jsem si užil jak krajinově, tak fotograficky i díky Ivě, která se starala o batoh a mnohdy i fotoaparát, než sem si zafixoval v tom složitém terénu stanoviště pro focení. Na Bílou Opavu se určitě vrátím až bude to podzimní "barevno".