Bayerisch Eisenstein, Bavorský les a pěší turistika

Obec pod nejvyšší horou Šumavy

Bezpočet turistů se už přesvědčil o krásách Bayerisch Eisenstein, proslulých klimatických lázní a střediska zimních sportů na úpatí Velkého Javoru (1 456 m). Hraniční obec a významné bavorské letovisko v západní části Šumavy, sousedící s naší Železnou Rudou, leží na březích Bílého Regenu. Jeho typickou dominantou je farní kostel sv. Jana Nepomuckého, dokončený v roce 1909 s daleka viditelnou, téměř 45 metrů vysokou věží. Barokní oltář uvnitř pochází ze 17. století.

Obec se šestnácti sty obyvateli nabízí až 1 700 lůžek pro své hosty, avšak ještě v roce 1838 tu nebylo víc než 14 domů, v nichž žilo 411 obyvatel. Čistý a přívětivý Bayerisch Eisenstein se z obce stal teprve po roce 1878 v souvislosti s otevřením bavorsko-českého nádraží, jehož dlouhá budova stojí přesně na hraniční čáře, která nádraží dělí na dvě symetrické části.

V historii Bayerisch Eisenstein sehráli stěžejní roli příslušníci významné sklářské šlechtické rodiny Hafenbrädlů, jejichž práce měla přes 150 let podstatný vliv na český sklářský průmysl. Příslušník rodu, svobodný pán Franz Ignác (1750 - 1793) založil jako protiváhu českého trhovního místa Železná Ruda na návrší nad dnešním centrem obce starší část s devíti skromnými usedlostmi, zvanými "Bayerisch Häusl", zatímco mladší údolní část pochází z roku 1877.

První základy

Zakladatel rodu Jan Jiří Hafenbrädl se narodil v roce 1688 ve Zwieselu jako nemanželský syn Marie Götzingerové a koželuha Andrease Hafenbrädla. Jeho matka se s ním záhy odstěhovala do české Železné Rudy, zvané tehdy Markt Eisenstein. V učebním období skláře prokázal mladý Hafenbrädl mimořádné schopnosti, avšak v cestě za váženým sklářským mistrem mu překážel nelegitimní původ, což v té době byla dost těžko překonatelná překážka.

Čtěte také: Laka, jJedno ze šumavských ledovcových jezer a hrobka sklářského rodu…

Existoval ovšem způsob, jak takového člověka zbavit případných následků, vyplývajících z jeho nemanželského původu, a sice legalizování jeho narození osobou, mající k tomu oprávnění, což byl především panovník. Císařské privilegium ve formě působivé legitimace o velikosti 65 × 40 centimetrů, vystavené s "přihlédnutím k dobrému, zbožnému a počestnému chování" a uhrazení žadatelem patnácti zlatých, což byl výdělek jednoho až dvou měsíců, zbavilo tak dotyčného případné diskriminace a posloužilo jako základ pro vzestup rodu k bohatství a moci.

Jan Jiří Hafenbrädl zemřel v 81 letech v roce 1769 a kromě sklářské huti na svahu Velkého Javoru zanechal potomkům největší katastrální lesní parcelu Čech, revír zvaný Vysoké Lávky, kde byla postavena sklárna v Hůrkách.

Dva synové Jana Jiřího Hafenbrädla - Ignác (1718 - 1792) a Jan Jiří (1726 - 1786) - se také vyučili sklářství. Ignác založil kolem Hůrek nejenom další dvě hutě, jejichž sloučení s původní položilo základ k jedné z nejproslulejších skláren v Rakousko-Uhersku, ale po otci zdědil i obchodní nadání. V roce 1771 odkoupil území kolem Železné Rudy na české i bavorské straně hranic, tedy tehdejší část Markt Eisenstein a Bayerisch Eisenstein, která jako obec tehdy ovšem ještě neexistovala.

Protože panský stav v Čechách bylo možno získat jedině šlechtickým titulem nebo měšťanstvím v královském městě, koupil dům v Plzni a v roce 1771 požádal Maxmiliána III. o "výsadu šlechtického stavu". V prosinci 1772 obdržel pro celou rodinu a dědice predikát "von" a v květnu 1773 následovalo povýšení do českého rytířského stavu. Byl mezi nimi i Franz Ignác Hafenbrädl (1750 - 1793), který od otce obdržel bavorskou část Eisensteinu.

Majitelem Bayerisch Eisenstein

Držení obce se po smrti otce Franze Ignáce Hafenbrädla ujal syn baron Franz Ignác (1781 - 1827), který se v roce 1816 oženil s Elisabet Wolf. Oba předčasně zemřeli (Elisabet v roce 1826 jako šestatřicetiletá a Franz Ignác jí následoval o rok později jako šestačtyřicetiletý) a jejich tři malé děti - Ignác, Franziska a Elisabet - ve věku devět, sedm a čtyři roky osiřely.

Bayerisch Eisenstein převzal 6. srpna 1844 jako nejstarší Ignác Hafenbrädl (1818 - 1872), když sestry mu po vyplacení přenechaly celý komplex. Z počátku spravoval majetek s velkou aktivitou, ale záhy se ukázalo, že tento domýšlivý a na své šlechtictví pyšný mladík je k vedení majetku takového rozsahu naprosto nezpůsobilý; příliš miloval peníze, a o tom, jak je bohatý, vyprávěl každému, s kým se dal do řeči.

Jeho vztah k duchovenstvu byl takového druhu, že žádný kněz nechtěl v Eisnsteinu sloužit; mezi lety 1743-1853 tu působilo pět kněží a všechny Hafenbrädl doslova vyhodil. Vedle stálých rozmíšek s církví vzplanul kolem Ignácovy osoby největší skandál v souvislosti s mladou Monikou Böhmovou, která přebývala v Březí u Čachrova, kde žila Ignácova sestřenice. Milostný poměr nezůstal bez následků a 4. října 1847 se Monice narodil chlapec, který byl pokřtěn Franz Böhm. Protože jméno otce Monika nikomu nesdělila, zůstala rubrika kroniky fary v Čachrově prázdná.

Od smyslových přeludů ke schizofrenii

Ignác platil sice za exaltovaného, což se však omluvilo jako právo bohatého šlechtice. Když však v únoru 1851 vypudil z úřadu čtvrtého kněze, soustředila se pozornost na jeho nemanželský svazek a Monika byla označena za konkubínu. Ignác musel celou situaci vysvětlovat až farnímu úřadu do Lamu. V dopise z 1. srpna 1851 označil Moniku za sestřenici a uvedl, že "na žádnou ženu se nebude vázat". Dále si postěžoval, že "děti jeho lidí po něm na ulici házejí kamení", čímž ovšem svoje postavení ještě více zhoršil.

Monika byla nakonec na podzim 1851 nucena Eisenstein opustit. Rozhořčený majitel nechal faráři Ellmanovi uzavřít vodu, zakázal mu všechny dávky potravin a zbavil ho všech výhod. Snahy o existenční zničení duchovního musel sice po zásazích úřadů zanechat, ale to už jeho pověst byla značně pošramocena.

Mezitím upadle i jeho hospodářská činnost, neboť nebral na vědomí ani četné věřitele, mezi nimiž nechyběli někteří jeho advokáti. Jeden z nich, jakýsi Primbs z Deggendorfu, předal nakonec věc soudu, neboť jeho mandant "na dopisy neodpovídá, informace nepodává a honoráře neplatí". V létě 1852 proběhlo proti Hafenbrädlovi u soudu v Pasově trestní řízení, jímž by majitel Eisnsteinu odsouzen do vězení. Trest nastoupil v polovině října 1853 v pevnosti Pasov-Oberhaus.

Krátce nato správa věznice zjistila, že zadržený se "chová neobvykle", a přivolaný lékař konstatoval duševní chorobu. V roce 1853 byl Ignác prohlášen za nesvéprávného a byl umístěn do ústavu pro duševně choré v Regensburgu. Pán z Eisensteinu, který se léčení údajně podrobil dobrovolně, bydlel však mimo ústav a soukromě o něho dbal sám ředitel ústavu.

Bayerisch Eisenstein, turistická mapa

Zda Hafenbrädl byl skutečně nemocen nebo na základě rady přátel, kurátorů a dědiců onemocnění jenom předstíral, nevíme, ale jisté zůstalo, že z roku 1862 pochází první odborné lékařské zprávy o jeho zdravotním stavu: "Pacient je pod vlivem vidin a smyslových přeludů. Slyší hlasy a cítí se pronásledován. Příznaky měl už mnoho let před přijetím do ústavu". V posledních letech před smrtí byl Hafenbrädl "pomatený" a měl sklony k agresím.

Začátkem ledna 1872 onemocněl zánětem ledvin a 15. února téhož roku zemřel. Monika na něho čekala plné dva roky po tom, co se začal léčit v ústavu a teprve pak se provdala za vdovce se čtyřmi dětmi. Její nemanželský syn Franz později zastával vedoucí místo v plzeňském Prazdroji. Zemřel v roce 1919 ve 72 letech a jím skončila po meči nelegitimní linie Hafenbrädlů z Bayerisch Eisenstein, neboť jeho syn ještě v mladém věku zemřel.

Na rod Hafenbrädlů v Bayerisch Eisenstein upomíná dnes kromě čtvrti "Bayerisch Häusl" malá kaplička, stojící u silnice k Velkému Javoru, v níž kromě náhrobního kamene Franze Ignáce je umístěna část apsidy ze staré, v 19. století zbořené hafenbrädlovské kaple. Také dnešní hotel "Bayerisch Häusl" stojí v místech někdejšího hafnebrädlovského pivovaru, který v roce 1959 vyhořel. Zachován zůstal i starý panský dvůr s názvem "zámek", který slouží jako lesní úřad knížat z Hohenzollernů, jímž patří rozsáhlé lesy v okolí.