Horská fauna a flóra, Tatranský národní park aneb TANAP

Příroda Vysokých Tater, tatranská fauna a flóra

Podívejme se konečně i na tatranskou přírodu. Ve vysokých polohách Tater nalezly po ústupu ledovců vhodné životní podmínky mnohé živočišné a rostlinné druhy, které by asi jinak vyhynuly. Těm dnes říkáme glaciální relikty - pozůstatky po době ledové.

Výškově musíme Vysoké Tatry rozdělit do tzv. vegetačních zón, které jsou charakterizovány klimatickými podmínkami a v závislosti na tom druhovou pestrostí fauny a flóry. Na výši hranice jednotlivých vegetačních zón má vliv více faktorů, podívejme se tedy na ně poněkud podrobněji.

Vegetační pásma Tater

Ve výšce okolo 1 500 metrů končí pásmo lesů (souvislých lesních porostů) - tzv. montánní stupeň. Smrky nahrazuje borovice limba a modřín spolu s borovicí horskou - kosodřevinou, která vytváří hustou a neprostupnou spleť keřů. V tomto případě mluvíme o subalpínském stupni. Tento stupeň zaujímá zhruba 300 vertikálních metrů a ve výškách okolo 1 800 metrů plynule přechází v další vegetační stupeň - alpínský.

Tento stupeň je velice výrazný, představovaný alpínskými loukami. A právě v tomto stupni žije či roste většina tzv. glaciálních reliktů. Stromy se zde již nevyskytují, i když ze dřevin nalézáme místy keře plazivých vrb a podobných rostlin. Tento stupeň zaujímá již plných 500 vertikálních metrů a ve výšce okolo 2 300 metrů pozvolna přechází do tzv. podsněžného (subniválního) stupně. Ten dosahuje i k nejvyšším tatranským vrcholům.

• kolinní (pahorkatinový) - do 500 m
• submontánní (podhorský) - 500 až 900 m
• montánní (lesní, horský) - 900 až 1 200 m
• supramontánní (vyšší horský) - 1 200 až 1 500 m
• subalpínský (kosodřevinový) - 1 500 až 1 850 m
• alpínský (pásmo holin) - 1 850 až 2 300 m
• subnivální (podsněžný) - 2 300 až 2 655 m

Vliv nadmořské výšky na druhou pestrost

S rostoucí nadmořskou výškou klesá i teplota (průměrně o 1 °C na každých 200 výškových metrů) a tento fakt rapidně omezuje délku vegetačního období. Od určité hladiny se s narůstající nadmořskou výškou snižuje druhové bohatství nejen rostlin, ale i živočichů, protože jen málo druhů je schopno čelit tvrdým klimatickým podmínkám nejvyšších tatranských poloh.

Nižší teploty mají na svědomí zpomalení růstu, takže rostliny kvetou a plodí až ve vysokém věku. Mnohé z nich mají listy i v zimě, takže umožňují asimilaci ihned po rozpuštění sněhu. Některé druhy dokonce asimilují již pod několikacentimetrovou vrstvou sněhu. Při experimentech s lomikámenem mechovým totiž bylo zjištěno, že je schopen fotosyntézy již při teplotách mínus 5 °C!

Zní to až neuvěřitelně, ale křehká pletiva rostlin jsou chráněna proti chladu vrstvou krycích šupin a nebo kožovitým povrchem. Ty mají ochrannou funkci i v parném létě, kdy zabraňují nadměrnému vysušování rostliny větrem či silným ultrafialovým zářením.

Fenologické změny, melanismus

Tolik k rostlinám. Podobně jsou na tom i živočichové. Nejmarkantněji je úbytek druhů s narůstající výškou viditelný u studenokrevných živočichů. Tak např. v montánním stupni můžeme nalézt asi 500 druhů brouků, v subalpínském stupni okolo stovky a v alpínském vegetačním stupni již jen asi 70 druhů.

Zároveň dochází i k mnoha změnám ve způsobu života těchto druhů. Nejenže larvální vývoj trvá i několik let, ale druhy, které žijí v nížinách nočním způsobem života, zde přecházejí na denní způsob života. Tyto změny jsou dobře patrné zejména u motýlů (řád Lepidoptera). Ti mají i tmavší zbarvení než jejich protějšky z nížin (tzv. melanismus).

K fenologickým změnám jsou přinuceny i mnohé vyšší živočišné druhy. Některé druhy upadají do zimního spánku, jako je tomu u sviště či jezevce. Ptáci, šelmy a někteří kopytníci se na zimu stěhují do nižších poloh, mnoho jich hledá úkryty ve skalních rozsedlinách, puklinách, pod kameny či ve zbytcích rostlin, které jim dovolují přečkat krutou zimu. O tom si však povíme více v následující kapitole.

Příroda Tater je velice rozmanitá. Určitě stojí za to ji zachovat i pro příští generace. Nakonec stav přírody je i odrazem kulturní vyspělosti národa. I my můžeme pro ni něco udělat. Stačí začít takovou zdánlivou "drobností" jako je to, že nebudeme odhazovat odpadky, nebudeme plašit zvěř či trhat kytky, jak někteří rekreanti s klidným svědomím činí.

Velcí živočichové na území Tater

Ovšem Tatry by nebyly Tatrami, kdyby tady nežili medvědi, orli, kamzíci a svišti, kteří jsou typickými obyvateli i těch nejvyšších poloh Vysokých Tater. Podívejme se nejprve na drobné savce a šelmy. Z drobnějších šelem se tady vyskytuje kočka divoká (Felis silvestris). Z dalších šelem jsou to například kuna skalní (Martes foina) a kuna lesní (Martes martes), která bývá na lidských sídlištích postrachem kurníků. Z dalších menších šelem je to liška obecná (Vulpes vulpes) a sporadicky i jezevec (Meles meles).

Drobní savci, netopýři

Z ještě menších savců vzpomeňme veverku (Sciurus vulgaris), různé druhy plchů, z nichž nejvzácnější je plch lesní (Dryomys nitedula), hrabošů a dalších druhů hlodavců, z nichž je asi nejvzácnější kriticky ohrožený druh myšivky horské (Sicista betulina). Nesmíme zapomenout ani na vzácný relikt - rejska horského (Sorex alpinus), který se vyskytuje i na území Velké Fatry a Západních Tater, a také na hraboše sněžného tatranského (Microtus nivalis mirhanreini).

Hraboš (v novější literatuře označovaný jako hrabošík) sněžný je největším z tady žijících druhů hrabošů. Oblíbil si především skalní sutě a morény a vyskytuje se od asi 1 100 metrů po ty nejvyšší vrcholy. K orientaci v takovémto těžko přehledném prostředí mu slouží dlouhé fousy (vibrisy). Jeho potravou jsou trávy a bobule (borůvky a brusinky). Hraboš je aktivní i v zimních měsících pod sněhem. Předpokládá se, že žije i ze shromažďovaných zásob.

Bohatě jsou v tomto pohoří zastoupeny i druhy létajících savců - netopýrů. Uveďme si například vrápence velkého (Rhinolophus ferrumequinum), vrápence malého (Rhinolophus hipposideros), netopýra velkouchého (Myotis bechsteini), netopýra pestrého (Vespertilio murinus) a některé další.

Celkem bylo na území Vysokých Tater zaregistrováno 44 druhů savců (mezi nimi i tak vzácné druhy jako je bobr a vydra), 114 druhů ptáků, 10 druhů obojživelníků a 7 druhů plazů. Pokud jde o ryby, žije ve zdejších vodách asi 15 druhů zástupců této živočišné třídy. Bezobratlí jsou zastoupeni řádově tisíci druhy.

Ptáci

Z ptačí fauny je nutno uvést na prvním místě orla skalního (Aquila chrysaetos) a orla křiklavého (Aquila pomarina), jejichž stavy se ale i tady povážlivě snížily. Především "díky" pytlákům, kteří vybírají vajíčka z jejich hnízd. Z dalších zajímavých druhů, které se v Tatrách vyskytují, jsou to jestřáb lesní (Accipiter gentilis), krahujec (Accipiter nisus) a orel mořský (Haliaëtus albicilla), pokud jde o dravce. Z velkých druhů nelze neuvést takové druhy jako je čáp černý (Ciconia nigra) anebo tetřev hlušec (Tetrao urogallus).

Tetřev hlušec dorůstá velikosti statného krocana. Tetřev je lesním druhem. Živí se pupeny i jehličím, v létě různými bobulemi, lesními plody i žaludy. Občas uloví i nějakou ještěrku, slimáky, různé larvy a hmyz. Kohout se od samice dá snadno rozeznat. Z menších druhů tady žije tetřívek obecný (Lyrurus tetrix).

Lesy a skalní stěny si oblíbily některé druhy sov. Z nich si uveďme největší sovu - výra velkého (Bubo bubo) anebo podstatně menšího kulíška nejmenšího (Glaucidium passerinum). Na horských loukách se objevuje linduška horská (Anthus spinoletta), v lesích datel černý (Dryocopus martius), krkavec velký (Corvus corax), rehek domácí (Phoenicurus ochruros), lejsek šedý (Muscicapa striata) a další.

U vodních toků a ploch můžeme spatřit skutečný klenot naší přírody - ledňáčka říčního (Alcedo atthis), jak nepohnutě čeká na větvi na svou kořist. Tento pták dorůstá pouze velikosti vrabce. Dále lze u vodních ploch spatřit skorce vodního (Cinclus cinclus) a množství dalších ptačích druhů.

Plazi a obojživelníci

Poměrně bohatě jsou zastoupeni i plazi. Z nich je asi nejznámější a nejrozšířenější zmije obecná (Vipera berus), která se ve vyšších polohách vyskytuje i v méně rozšířené černé barevné formě (melanismus). Snadno lze rozeznat samce od samice díky jejich rozdílnému zbarvení. Z dalších plazů se ve Vysokých Tatrách vzácně objevuje užovka hladká (Coronella austrica), užovka stromová (Elaphe longissima), ale i užovka obojková (Natrix natrix).

Nesmíme zapomínat na poněkud sympatičtější představitele plazů, a to ještěrky. Nejvzácnější je bezesporu ještěrka živorodá (Lacerta vivipara). Z obojživelníků si uveďme takové druhy jako je mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), mlok horský (Triturus alpestris) a nebo endemický mlok karpatský (Triturus montandoni). K obojživelníkům patří i žáby, např. ropucha zelená (Bufo viridis), ropucha obecná (Bufo bufo) nebo skokan hnědý (Rana temporaria).

Brouci a motýli

Nejbohatěji jsou ale ve Vysokých Tatrách zastoupeni bezobratlí. Díky pestrým životním podmínkám tady žije velké množství druhů, především v lesních biotopech. Již tradičně je velmi bohatě zastoupen řád motýlů (Lepidoptera), a to i běžnými druhy jako je babočka kopřivová (Aglais urticae), babočka bodláková (Vanessa cardui), žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni) nebo ohniváček modrolemý (Palaeochrysophanus hippothoe).

Vedle běžných druhů tady můžeme spatřit druhy méně běžné a vzácné jako je například otakárek fenyklový (Papilio machaon), otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), až po velice vzácné druhy jako je jasoň červenooký (Parnassius apollo) nebo okáč fatranský (Erebia pronoë). Tento okáč žije u nás pouze v oblasti Velké Fatry a Malé Fatry, Západních Tater a ještě Nízkých Tater, ve Vysokých Tatrách nebyl jeho výskyt spolehlivě dokumentován. Přesto je ve výčtu motýlích druhů uvádím. Vyskytuje se pouze ostrůvkovitě a nejčastěji ve výškách 800 až 1 500 metrů. V Alpách vystupuje do výšek až 2 500 metrů.

Ve výčtu bezobratlých bychom mohli pokračovat ještě velice dlouho, a tak se ještě ve zkratce zmíníme o broucích (Coleoptera), kteří rovněž osídlili všechny biotopy v celém rozmezí jejich výšek. Jednou z nejpočetnějších čeledí jsou střevlíci (Carabidae), kteří hrají velice důležitou roli v zachování rovnováhy v přírodě. Podobně jako např. obojživelníci. Ve své většině jsou střevlíci predátoři lovící malé i větší bezobratlé. Ovšem rádi si smlsnou i na některých bobulích a ovoci.

Dnes je známo přes 25 000 druhů střevlíků, u nás však žijí asi jen dvě procenta všech známých druhů. S částí z nich se můžeme setkat i v oblasti Vysokých Tater. Z toho jsou některé druhy geofilní, žijící na povrchu a ve svrchních půdách, další skupinou jsou hydrofilní střevlíci, kteří obývají především břehy vodních toků a nádrží, stejně jako bažinaté oblasti. Konečně třetí skupinou jsou arborikofilní střevlíci, žijící na kmenech a v korunách stromů.

K arborikofilním střevlíkům patří například střevlík zlatolesklý (Carabus auronitens), s nimž se lze setkat v lesích středních a vyšších poloh pod kůrou stromů a nebo pod pařezy. Dosahuje velikosti až 2,8 cm. Horské lesy si rovněž oblíbil střevlíček (Pterostichus niger), který dorůstá velikosti až 2,1 cm a je představitelem geofilních střevlíků.

Z dalších zde zastoupených zajímavých čeledí brouků jsou to tesaříci (Cerambycidae), z nichž asi nejznámější je tesařík alpský (Rosalia alpina), který vyniká krásně zbarveným tělem a je nápadný zejména svými dlouhými, dozadu zahnutými tykadly.

Zajímavým endemitem místní tatranské fauny je tesařík zimolezový (Gaurotes excelens). A mohli bychom pokračovat dále snad donekonečna, neboť brouci jsou nejúspěšnějším a nejpočetnějším hmyzím řádem na zeměkouli a v tropech dosahují až neuvěřitelných rozměrů.

Měkkýši, mnohonožky a další bezobratlí

Ve Vysokých Tatrách bylo popsáno obrovské množství měkkýšů, mnohonožek, což je jedna z vývojových linií podkmene Tracheata a dalších. Mnohonožky (Diplopoda) náleží do původní myriapodní skupiny. Mají článkovaná kusadla a minimálně 12 párů nohou.

Posledním řádem, o kterém se tady zmíníme, jsou kobylky, které vedle brouků (např. již zmíněných střevlíků) udržují stavy bezobratlých.

Asi nejčastěji se lze i v těch nejvyšších polohách setkat se sarančetem zeleným (Omocestus viridulus), které dorůstá délky až 2,3 cm. Živí se lučními trávami a dalšími bylinami. Typicky horským druhem je ale saranče horské (Miramella alpina), které může dorůstat až 3 centimetrů. Tento druh nemůže létat, neboť má zakrnělá křídla. Ovšem příslušníci tohoto druhu žijící v nižších polohách mají křídla normálně vyvinutá. Tady hovoříme o tzv. polymorfismu.

Tatranská květena

Podívejme se ještě ve zkratce na svět rostlin. Květena v Tatrách osídlila také všechny vegetační stupně. Mimoto je květena vázána většinou na určité horninové podloží. V samotných Tatrách vzniklo jen velice málo rostlinných druhů. Většina se sem dostala z jiných území.

V alpínském a subalpínském pásmu nalezneme velkou spoustu kytek známých z Alp, Pyrenejí, Asie, Ameriky, které tady našly vhodné životní podmínky po poslední době ledové. V takovýchto případech pak mluvíme o glaciálních reliktech. Jde například o hořec tečkovaný (Gentiana punctata), vrbu bylinnou (Salix herbacea), která pochází pravděpodobně z Arktické oblasti a mnoho dalších druhů. Roste tady mnoho endemitů, které jsou mnohdy kriticky ohroženy. Uveďme si vzácný druh oměje (Aconitum moldavicum) či protěž alpskou (Leontopodium alpinum) známou také jako plesnivec.

Podle horninového podloží rozlišujeme dvě základní oblasti. Je to oblast vápencových půd a oblast kyselých půd (břidlice a žula). A pro každou z nich jsou typická určitá rostlinná společenstva. Tak na vápenci rostou takové druhy jako je koniklec slovenský (Pulsatilla slavica) s nápadnými fialovými květy velikosti až 12 centimetrů, již uvedená protěž alpská, která má ráda navíc slunná stanoviště. Proto ji chrání silné ochlupení, které zabraňuje nadměrnému výparu vody a účinkům UV záření a dodává tak rostlině charakteristickou a nezaměnitelnou podobu.

Z dalších vzácných druhů si uveďme hořec Clusiův (Ciminalis clusii) kvetoucí v květnu a červnu nápadně tmavěazurovými květy, mateřídoušku karpatskou (Thymus pulcherrimus carpaticus) a mnohé další druhy. Naopak kyselejší žulový nebo břidlicový podklad si oblíbily takové rostliny jako všivec přeslenitý (Pedicularis verticillata) s drobnými purpurovými květy, rozchodník alpínský (Sedum alpestre), který vytváří nápadné trsy na skalách a sněhových výležiscích. Je to velice vytrvalá rostlinka, kterou jsem v Alpách nacházel ještě ve výšce nad 3 500 metrů.

Z dalších zástupců jsou to kopretina alpská tatranská (Leucamthemopsis alpina ssp. tatrae), nádherný v trsech rostoucí hořec ledovcový (Gentiana frigida) kvetoucí od června do září nápadnými žlutými květy, koniklec bílý (Pulsatilla alba) s 10 až 35 centimetrů dlouhým stonkem. Pro zajímavost si uveďme, že je tato rostlinka jedovatá.

Území Vysokých Tater se vyznačuje pestrým vegetačním krytem s mnoha reliktními a endemickými druhy. Velkou plochu zaujímají lesy, které pokrývají podstatnou část Vysokých Tater. A to i přes rozsáhlé polomy, které způsobila větrná smršť na podzim 2004. Nejvíce je v nich zastoupen smrk, dále pak buk, javor, dub, jedle, borovice aj. dřeviny.

V subalpínském pásmu je nejvýznamnější dřevinou kosodřevina, správněji borovice kleč (Pinus mugo). Nejvzácnější druhy místní květeny se zachovaly ve skalních terénech na vápencovém podloží. Je tady zastoupena velká skupina endemických druhů (druhů vázaných na určité území).

Ze západokarpatských paleoendemitů (velice starých endemitů) zde na vápencovém podkladě můžeme nalézt hvozdík lesklý (Dianthus nitidus) a hvozdík ledovcový (Dianthus glacialis). Dalšími endemickými druhy jsou pak ještě např. lžičník tatranský (Cochlearia tatrae), ostřice vždyzelená (Carex sempervirens), hvozdík uherský (Dianthus hungaricus), mák tatranský (Papaver tatricum), kostřava tatranská (Festuca tatrae) a velké množství dalších.

Mezi nimi jsou zastoupeny i různé druhy konikleců. Z nich je asi nejvýznamnější výše uvedený koniklec slovenský (Pulsatilla slavica), koniklec prostřední (Pulsatilla subslavica). Nesmíme zapomenout ani na dřípatku karpatskou (Soldanella carpatica).

Dalšími vzácnými druhy jsou huseník fatranský (Arabis nova), mrlík listnatý (Chenopodium foliosum) a některé další druhy, které jsou vázány na netypická stanoviště - dna skalních dutin a převisů. Izolovaně se objevují i některé vzácné druhy kozinců, jako je např. Astragalus penduliflorus, dále kozinec alpský (Astragalus alpinus), kozinec jižní (Astragalus australis).

Dalšími izolovaně se objevujícími druhy jsou pak kopyšník tmavý (Hedysarum hedysaroides), lomikámen vždyzelený (Saxifraga aizoides), lomikámen karpatský (Saxifraga carpathica) aj. Ovšem nejbohatší společenstva nalezneme na vápencových a dolomitických podkladech. Ze zde zastoupených druhů si uveďme například velice vzácný a nezaměnitelný s žádným jiným rostlinným druhem plesnivec alpský (Leontopodium alpinum), dále ostřici skalní (Carex rupestris), violku alpskou (Viola alpina) a mnohé další druhy.

Typickými představiteli rostlinných společenstev alpínských luk jsou např. větrnice narcisokvětá (Anemone narcissiflora), chlupáček oranžový (Pilosella aurantiaca), upolín obecný (Trollius altissimus), violka žlutá sudetská (Viola lutuea sudetica) a další. Na nejteplejší a nejslunnější polohy je vázán výskyt některých teplomilných druhů, jako je např. len žlutý (Linum flavum), len úzkolistý (Linum tenuifolium), kavyl Ivanův (Stipa joannnis), některé xerotermofilní druhy. Na vlhkých místech můžeme spatřit velice ohroženou pěchavu tatranskou (Sesleria tatrae).

Nesmíme ale zapomenout ani na hořec Clusiův (Ciminalis clusii) nebo zvonek alpínský (Campanula alpina), který roste v nápadných trsech. Ani zvonek malý (Campanula cochleariifolia), zvonek tatranský (Campanula tatrae), hořepníček jarní (Calathiana verna), kopretinka alpská (Leucanthemopsis alpina), pryskyřník ledovcový (Ranunculus glacialis), koniklec bílý (Pulsatilla alba) a mnoho dalších druhů nepatří mezi nevýznamné. Tento výčet by zcela určitě nebyl úplný, kdybychom se alespoň slovem nezmínili o všivci přeslenitém (Pedicularis verticillata) či rozchodníku alpínském (Sedum alpestre) aj.

Všechny tyto ekosystémy jsou velice citlivé na vnější zásahy. Přestože mnoho rostlin je uzpůsobeno k samoopylení (autogamie) či opylení větrem, mnoho z nich k opylení využívá hmyz. V subalpínském a alpínském stupni jsou hlavními opylovači motýli a čmeláci, v subniválním stupni všudypřítomné mouchy.

V Tatrách je dnes popsáno přes 1 300 druhů vyšších rostlin. Mnoho z nich si zaslouží naši ochranu, protože narušení ekosystémů může vést i k jejich zániku. Vždyť ke svému rozmnožování mají k dispozici pouze krátké vegetační období vysokohorského jara a léta, navíc na ně mají vliv zvýšený sluneční svit a vyšší dávky UV záření, zvýšený odpar vody, vítr, nízké teploty a další faktory ovlivňující jejich růst.