Volavka popelavá

Brodivý pták milující klidné vodní plochy

Volavka popelavá (Ardea cinerea) je středně velký brodivý pták, který miluje především klidné vodní plochy. Objevuje se ale i na polích, v okolí řek i v blízkosti lidských sídel. Volavka popelavá, která je aktivní ve dne i v noci, dosahuje hmotnosti 1,5 až 2 kg, rozpětí křídel až 170 cm a délky těla okolo 90 cm. Je tedy o něco menší než např. čáp bílý či čáp černý.

Volavku popelavou snadno identifikujeme nejen podle stavby těla a šídlovitého zobáku, ale i podle zbarvení peří. To je svrchu vždy popelavě šedé (odsud české druhové jméno). Krk je téměř bílý, stejně jako břicho nebo hlava, která je navíc ozdobena dlouhými černými péry. Volavku snadno poznáme i za letu. To podle esovitě vzad zahnutého krku a hýkavého "pokřiku".

S volavkou popelavou se nejčastěji můžeme setkat u klidných vodních ploch. V mělkých vodách, kde má dostatek potravy a není vyrušována člověkem. Na jejím jídelníčku přední místo totiž zaujímají ryby, na které bez pohnutí číhá ve vodě stojíc na vysokých brodivých nohách. Volavky však nejsou nijak vybíravé, ba právě naopak. Možná by se dalo říci, že jsou dokonce pažravé. Klidně slupnou nejen rybu, ale i hraboše, jiné myši, hady a obojživelníky či dokonce malé ptáky. Nepohrdne ale ani hmyzem.

Čtěte také: Kachna divoká: Hojný a družný obyvatel našich rybníků

Volavka popelavá je sice tažný pták, přesto velké množství jedinců zůstává u nás celoročně. Pravidelně je vídávám z okna vlaku při cestách na Slovensko i v zimním období. Zejména na rybnících v okolí Karviné, kde nepohnutě číhají i dlouhé hodiny na kořist a nevyruší je ani projíždějící vlak. Méně otužilé volavky přelétají na zimu na jih Evropy či na sever Afriky. Některé dokonce až do rovníkové západní Afriky.

Přezimující populace je posílena populací tažnou již v brzkém předjarním období při tání sněhu. Po stavbě, resp. úpravě hnízda v některé z volavčích kolonií dochází ke kladení vajec. Samička obvykle do hnízda snáší dvě až sedm vajíček. Zpravidla již na konci března nebo počátkem dubna.

Největší "rachot" nastává na hnízdišti, ve volavčí kolonii, až koncem dubna či v květnu, kdy se po 26 až 27 dnech inkubace líhnou mláďata. Ta se ozývají nelibozvučným kvákáním či jinými skřeky, které se zpěvem zpěvných ptáků nemohou soupeřit. A do toho rodiče odpovídají chraplavým krákáním. Kdo jste v tomto období navštívili některou z volavčích kolonií tak víte o čem píši… Asi nejznámější kolonií je ta v zámeckém parku v Lednici nedaleko od Lednického zámku hned naproti Minaretu. Další lze navštívit třeba na Ostravsku či na Třeboňsku i v dalších oblastech ČR.

Volavky hnízdí zpravidla vysoko na stromech ve velkých koloniích, což jim skýtá řadu výhod. Klidu si v hlučné kolonii volavky sice neužijí, zato jsou ale poměrně dobře chráněny před většinou přirozených nepřátel. Ti se totiž do velkých kolonií neodvažují vstupovat. Hluk v kolonii neustává ani ve večerních hodinách, neboť mláďata se dožadují krmení neustále. A dospělí jim v zobáku potravu, kterou shánějí v okruhu až několika desítek kilometrů, průměrně jednou za dvě hodiny skutečně přinášejí.

Klid ve volavčí kolonii nastane až po vyhnízdění (po 6 až 7 týdnech krmení mláďat), kdy se jak dospělí tak mladí jedinci rozletí do všech světových stran, aby se po dalších až 20 sezón vraceli buď do rodné, nebo některé z blízkých kolonií a založili další pokolení volavek popelavých…