Sciurus vulgaris (veverka obecná). Sciuridae

Veverka obecná patří ke stromovým hlodavcům z čeledi veverkovití (Sciuridae). Dorůstá délky 20 až 30 cm, přičemž na dlouhý a huňatý ocas připadá 14 až 25 cm. Ten veverkám neslouží jako okrasa, nýbrž jako kormidlo při přeskakování z větve na větev, kdy jejich ladné skoky měří až několik metrů. Hmotnost veverek se pohybuje v rozmezí 200 až 500 gramů. Chvost ale také vyjadřuje náladu veverky. Když je složen přes hřbet, je veverka klidná, nebojí se. Typické štětičky, které známe například u rysa ostrovida (Lynx lynx), narůstají veverkám jen na zimu.

Neobyčejná variabilita zbarvení veverek

Přestože jsem v nadpisu veverku označil jako rezatou čiperku, její zbarvení není jen rezavé. Naopak, je velice variabilní. Od hnědočerné až po onu rezavou. Barva veverek se obvykle odvíjí od toho, v jakém prostředí a v jakých klimatických podmínkách žijí. Zatímco v městských parcích a listnatých lesích převládá rudohnědé zbarvení, tak v jehličnatých a horských lesích vyšších poloh se téměř výlučně setkáváme s veverkami černohnědými a nebo tmavohnědými.

Variabilita zbarvení ještěrek je dána přizpůsobením se prostředí, ve kterém veverky žijí. Vedle maskovací funkce je ale zbarvení dáno také adaptací na různé klimatické podmínky. Rudohnědé veverky se vyskytují především v teplejším prostředí, zatímco černohnědě zbarvené veverky můžeme potkat především v chladnějších a vlhčích oblastech. Však tmavší barva, znáte to, dokáže lépe akumulovat světlo z hřejivých slunečních paprsků. Břicho však mají všechny veverky bílé.

Výše uvedené řádky ale neplatí stoprocentně. Vždyť vedle sebe občas potkáváme různě zbarvené jedince. To nemusí být dáno pouhou migrací veverek, ale i tím, že již po narození, v jednom jediném vrhu, mohou být vedle sebe různě zbarvení jedinci. Veverky tak dokáží svou barevnou variabilitou mnohdy překvapit a nakonec, při návštěvách jedné a téže lokality, může být zbarvení dobrým rozlišovacím znakem konkrétních jedinců.

Areál rozšíření a lokality výskytu

Veverka obecná osídlila téměř celou Evropu a velkou část Asie. Žije i na Britských ostrovech, kde se však mísí s veverkou popelavou (Sciurus carolinensis), která sem byla zavlečena ze Severní Ameriky. Obývá lesy od nížin až po horské oblasti. Od zahrad a městských parků až po horské lesy ve vyšších nadmořských výškách. Paradoxní přitom je, že zatímco v lesích veverky spíše ubývají, v městských parcích se jejich počty naopak zvyšují.

Veverčí jídelníček

Veverka nepatří k vybíravým živočichům. Slupne všechno, na co přijde. Obvykle jsou veverky zobrazovány, jak chroustají lískový oříšek. Avšak řada veverek za svůj život s lískovým oříškem vůbec nepřijde do styku.

Hlavní složkou potravy veverek jsou semena šišek smrků a borovic, které mají vysokou nutriční hodnotu. K jejich pohodlnému vybírání jim slouží spodní zoubky, které se dají roztáhnout a zase hezky stáhnout k sobě. Jako by veverka vybírala semínky pinzetkou. A zuby veverkám, které si neustálým hlodáním obrušuje, dorůstají neustále. Po celý jejich život.

Když je veverka se smrkovou šiškou hotova, zůstane z ní jen středové jádro válející se někde pod stromem. Je to jeden ze spolehlivých pobytových znaků čiperných veverek. Za den dokáže veverka zkonzumovat semena 10 až 15 smrkových šišek a nebo semena 100 až 150 borových šišek. Jednu šišku přitom dokáže zpracovat během pouhých pár minut.

Ovšem nejen semeny šišek jsou veverky živy. Pochutnávají si na žaludech, bukvicích a semenech různých rostlin. A nebo na pupenech a různých výhoncích. Rády si smlsnou i na různých bobulích a dokonce na ovoci. Občas si veverka pochutnává i na hmyzu. Bohužel také někdy vybírají vajíčka a nebo holátka z ptačích hnízd, za což je asi ornitologové nebudou mít příliš v lásce. Avšak vážným ohrožením ptačí populace veverky nejsou.

Veverky si ale mohou pochutnávat i po houbách. A dokonce jedovatých. V krásné fotografické publikaci "O rezaté veverce, J. Holeček, D. Fischerová, Albatros 1982" autoři popisují, jak si veverka pochutnává na muchomůrce červené, které ji neotráví, ale opije. Pak prý lze pozorovat, jak veverky tančí po jehličí… Veverky si hřiby dokonce suší napíchané na větvičkách. A nebo olizují sladkou mízu z poraněných stromů. Tyto dobroty veverky zapíjejí vodou. Třeba z potoka. Ale vystačí si třeba i s olizováním kapek při dešti.

Rozmnožování

Pozorovat po stromech šplhající veverky a jejich ladné přeskakování z větve na větev je zážitkem. Největší reje a nejdivočejší honičky se ale odehrávají v období páření, kdy samečci odhánějí od samiček své soky vydávajíc podivně znějící zvuky "čuk, čuk". V příhodných oblastech s vhodnými klimatickými podmínkami se tyto reje mohou odehrávat až třikrát do roka.

Samička je březí 30 až 35 dní, některé publikace uvádějí až 38 dní. Ve vrhu může být 3 až 7 mláďat (zpravidla ale jen 3 až 4), která jsou zpočátku holá a slepá. Oči otevírají po 14 dnech a z hnízda poprvé vylézají asi po měsíci.

K výchově drobotiny staví veverka vysoko ve větvích a nebo v dutinách stromů kulovité hnízdo o průměru až půl metru z větví a suchého listí, které vystýlá suchou trávou, ale i peříčky či chlupy z vlastního bříška.. Obvykle veverky budují i náhradní hnízdo, kam může samička, v případě ohrožení, přenést své mláďata. Hnízda mají dva vchody. Ten hlavní a pak také nouzový, aby bylo kudy uniknout v případě nebezpečí.

Způsob života

Veverka je aktivní celoročně. Na rozdíl od řady jiných druhů savců neupadá do zimního spánku, při kterém by klesala tělesná teplota a zpomalily by se životní funkce. V zimě její aktivita sice podstatně klesá, aby veverka šetřila energii, pospává ve svém hnízdě vystlaném suchou trávou, avšak o pravý zimní spánek se nejedná.

Veverka obývá poměrně velký revír, který může mít rozlohu až 50 hektarů. Obvykle je ale mnohem menší, někdy jen pouhého půl hektaru. Na tomto území má veverka vybudováno i několik hnízd, která obývá vždy na přechodnou dobu. Patrně podle toho, kde jsou v dané části roku nejbohatší zdroje potravy. Nakonec velké množství potravy veverka sbírá a ukládá v různých skrýších. To na zimu, kdy je o potravu vždycky nouze.

Zajímavostí je, že veverky žijí obvykle v páru. Po celý svůj poměrně dlouhý život. Vždyť tento drobný živočich se může dožívat 8 až 10 let. Velkou část roku ale veverky tráví samotářsky.

K přirozeným nepřátelům veverek patří především kuny. Ty jsou sice větší a těžší, avšak svou hbitostí za veverkami nezaostávají. Veverka sice může využít výhody své nízké hmotnosti a šplhat i na ty nejtenčí větvičky, avšak kuna tento handicap zase vyvažuje delšími skoky. Kuna lesní tak patří k opravdu nebezpečným predátorům veverek. Dalším přirozeným nepřítelem veverek jsou sokolovití ptáci, kteří mohou střemhlavým letem ulovit veverku, která se neopatrně přiblížila na vnější okraj koruny stromů.

Tip: Na veverky sice slevové kódy nemáme, ale na vše ostatní ano.