Bufo bufo (ropucha obecná). Žáby Česka

Ropucha obecná, kterou řadíme do čeledi ropuchovití (Bufonidae), je poměrně statná žába. Drobnější samci, kterých je v přírodě až 6× více než samiček, dorůstají délky okolo 90 mm, větší samice mohou měřit až 120 mm. Ropuchy z jihu Evropy mohou měřit dokonce až 200 mm. Tělo je zavalité, pokožka silně bradavičnatá. Bradavice jsou ploché až mírně oblé. Zbarvení ropuchy obecné je značně variabilní. Od olivově zelené (v době rozmnožování), přes hnědou až po černou nebo šedou. Břicho je jednobarevné, světle hnědé až světle šedé.

Končetiny jsou v poměru k tělu poměrně krátké. Zejména při srovnání se skokany. Na široké a ploché hlavě jsou nápadné velké, vypoulené oči. Zorničky jsou vodorovné, duhovka je červenohnědá, zlatá až žlutá. Přehlédnout nelze ani velké příušní žlázy tvaru půlměsíce, tzv. parotidy. Ty v případě nebezpečí vylučují dráždivý sekret obsahující bufotoxiny, biologicky aktivní látky, které vyvolávají silné pálení na sliznicích.

Pro člověka nejsou tyto toxiny nebezpečné, jen když se dostanou do očí a nebo nosu, mohou být silně dráždivé. Proto je rozumné, pokud vezmu ropuchy do rukou, si hned omýt ruce vodou. S potenciálními predátory dokáží bufotoxiny zamávat trochu více, proto u užovek, ježků, lišek, kání apod. nejsou ropuchy na běžném jídelníčku. Při obraně se ropucha navíc snaží dělat větší. Staví se na vzpřímené nohy a nafukuje se. Pokud neskončí v žaludku některého z predátorů, může se dožít až 9 nebo 10 let.

Samotná ropucha je hodně žravá, spořádá neuvěřitelné množství hmyzu. Živí se nejen slimáky a žížalami, ale také létavým blanokřídlým a dvoukřídlým hmyzem, který uchopuje vymrštitelným jazykem. Větší kořist uchvacuje bezzubými čelistmi. Na jídelníčku této velice adaptibilní žáby jsou ale i pavouci, mravenci nebo brouci, dokáže však zhltnout i mláďata myší. Na jejím jídelníčku je pouze živá a pohybující se kořist.

Ropucha obecná se u nás vyskytuje po celém území, od nížin až po horské polohy. Její výskyt je limitován pouze dostatkem potravy a klimatickými podmínkami. V Alpách byly ropuchy pozorovány až ve výškách okolo 2 000 metrů, v Himalájích až okolo 3 000 metrů. Areál jejich rozšíření zahrnuje, jak již zmínka o Alpách a Himalájích naznačuje, téměř celou Evropu a Asii.

U nás se vyskytují další dva druhy ropuch, které by měl dokázat odlišit i laik. Jedná se o ropuchu zelenou (Bufo viridis) a ropuchu krátkonohou (Bufo calamita). První jmenovaná se odlišuje nápadně odlišný zbarvením, které je zeleno-bílé, vzácná ropucha krátkonohá má ještě kratší nohy a nápadný žlutý pásek, který se táhne středem horní části těla, od hlavy až ke kloace.

U ropuch obecných bylo popsáno teritoriální chování. Nejen že loví a zimuj ve stejných lokalitách, ale dokonce se často rozmnožují i ve stejných tůních. K rozmnožování dochází v různých tůních, rybnících a vodních nádržích. Zpravidla krátce po přezimování. Zejména v tomto čase se ozývá svým hlasitým a monotónním, nepříliš libozvučným kvorkáním "kvoaaark kvoark".

S tím fonetickým přepisem hlasu žab je to ale podobně ošidné, jako při popisu hlasů ptáků. Každý tam slyší něco jiného. Proto se v různých zdrojích můžeme setkat i s přepisem hlasu ropuchy obecný v podobě "orrr, orrr", "kvoak, kvoak" apod. Z nakladených vajíček se líhnou černě zbarvení pulci. Ti asi po dvou až třech měsících, přeměněni na drobné žabky, opouštějí rodnou hroudu, přesněji vodní nádrž, a rozlézají se do okolí.