Meloe violaceus (majka fialová). Brouk ČR

Majka fialová je téměř k nerozeznání od majky obecné (Meloe proscarabaeus). Dorůstá stejné délky 15 až 40 mm (samičky jsou větší než samečci, které lze rozeznat díky 6. a 7. nesouměrnému a plochému článku tykadla) a má i podobné zbarvení. Od modrofialové až po fialovou (majka obecná od modročerné až po černou), mohou se ale vyskytnout i úplně černí jedinci kovového lesku. Na rozdíl od majky obecné má majka fialová hlavu a štít méně a jemněji tečkované.

S majkou fialovou se v naší přírodě můžeme setkat od března / dubna do června na loukách, okrajích lesů, mezích a pasekách, kde se živí rostlinnými pletivy. Přestože patří mezi teplomilné brouky, vyskytuje se tento druh majky nejen v nížinách a pahorkatinách, ale i v horských polohách. Jedince na přiložených fotografiích jsem fotil v poloze nad 1 000 metrů nad mořem. Areál rozšíření zahrnuje téměř celou Evropu a velkou část Sibiře.

Majka fialová je jedním z asi 35 druhů majkovitých (Meloidae), kteří obývají střední Evropu. Hlava majky je zřetelně oddělena od těla, krovky kryjí jen menší část zavalitého zadečku, nohy má silné, kráčivé. Blanitá křídla nejsou vyvinuta.

Majka fialová, jakož i ostatní druhy majkovitých, prochází velice složitou proměnou, které se říká nadproměna (hypermetamorfoza). Samička klade až 4 000 vajíček, ze kterých se líhnou drobné, téměř mikroskopické, larvy zvané triangulin. Tyto drobné larvy byly v minulosti považovány za "včelí veš" a dostaly dokonce svá vědecká pojmenování. Až mnohem později entomologové zjistili, že se jedná o drobnou larvu brouka, která ke svému dalšímu vývoji nezbytně potřebuje právě samotářské včely.

Triangulin číhá na svého hostitele na květech pampelišek, sasanek, pryskýřníků a dalších rostlin. Když přiletí samotářská včela, larva majky (triangulin) se pevně přichytí svými třemi drápky k tělu včely, se kterou pak putuje do hnízda hostitelky, kde žije dále jako parazit. Vnikne do některé z včelích buněk, kde sežere vajíčko.

Po několika dnech dochází k prvnímu svlékání a objeví se další vývojové stadium. Larva s ostrými kusadly. Ta pokračuje v hodování na vajíčkách nebohé hostitelky. Až do doby, kdy se přemění v pakuklu, jakési kukle podobné stadium, během kterého již nepřijímá potravu. Ve stádiu pakukly majka přezimuje. Teprve po přezimování se pakukla mění v kuklu, ze které se nakonec vylíhne dospělý brouk. Ten vylézá brzy na jaře (v březnu až dubnu).

Majka fialová není unikátní jen svou složitou proměnou (nadproměnou), ale i tím, že se jedná o zajímavou "chemickou laboratoř". Majka fialová, podobně jako jiní majkovití, patří totiž mezi jedovaté brouky. Spolu s puchýřníkem lékařským (Lytta vesicatoria) je majka fialová považována za nejjedovatějšího brouka u nás i v Evropě.

Při vyrušení může majka fialová z kloubních záhybů vylučovat hemolymfu, která obsahuje prudce jedovatý kantharidin. Jedná se o nažloutlou vazkou olejovitou tekutinu, terpenoidní jed, který může na kůži člověka vyvolat nepříjemné puchýře. K zasažení však dochází jen při opravdu nešetrném zacházení s dospělým broukem.

Panika, kterou vyvolávají bulvární media, televizí počnouc a online deníky konče, není na místě. Vždyť k (hypotetickému) usmrcení dospělého člověka je zapotřebí asi 30 mg kantharidinu… Jed majkám slouží především k odpuzování dravců, kteří by si na ni chtěli pochutnat. Nikoliv k trávení člověka…

Tedy. K trávení se kantharidinu používalo. Ve středověku. Středověké travičky a ranhojičky využívaly jedu z rozemletých příbuzných - puchýřníků lékařských, zvaných španělské mušky, ale i těl majek. Zpravidla ale k léčbě nemocí trávicího traktu a nebo jako afrodisiakum. Jen výjimečně, ve velkých dávkách, k odeslání nepohodlné osoby na onen svět.