Ani naše hory bychom nepoznali. Byly to kamenité pustiny bičované prudkými vichry, mráz rozrušoval skalní bloky a postupně modeloval mrazové sruby a spoluvytvářel skalní sutě a kamenná moře. A nejvyšší hory pokrývaly ledovce. Malé svahové ledovce bychom našli v Jeseníkách, o něco větší pak v Krkonoších a nebo na Malé a Velké Fatře. Pořádné ledovce tekly ze sběrných kotlů do údolí v Nízkých Tatrách a vůbec ty největší bychom nalezli v Tatrách. A to vše, ještě jednou připomenu, před pouhými 12,5 tisíci lety.
Dnešní lesy, dnešní vegetace a fauna jsou zcela odlišné od těch na konci poslední doby ledové. Dnešní ekosystémy se stačily zformovat za pouhých 13 tisíc let. A to přitom vývoj nebyl lineární, nýbrž přerušován řadou relativně krátkodobých výkyvů ať již teplejšího a nebo naopak chladnějšího klimatu než dnes. V souvislosti s tím by se jistě dalo zeptat, co lze dnes v naší přírodě považovat za druhy původní a co za druhy nepůvodní. Protože vezmeme-li na časové ose v potaz úsek posledních 13 tisíc let, pak téměř žádný živočišný ani rostlinný druh u nás není původní. Tak rychlé mohou být změny v přírodě…
Ledovce v Tatrách pokrývaly území o rozloze asi 15 000 hektarů, tedy nějakých 150 km2. Což je asi jedna pětina z celkové rozlohy tohoto pohoří, které je nazýváno nejmenšími velehorami na světě. Jen na slovenské straně Tater bychom v poslední době ledové nalezli na 21 samostatných ledovců, celkově jich v Tatrách mělo být na 33. Ledovce vyplňovaly dna tatranských dolin. Největším z nich byl ledovec v Bielovodské dolině, který dosahoval délky okolo 14 kilometrů a tloušťky asi 350 metrů. Další mohutné ledovce bychom nalezli v Mengusovské dolině, Koprovské dolině, Mlynické dolině nebo v dolině Kežmarskej Bielej vody. Jejich délka se pohybovala v rozmezí 7,6 - 14,2 km a tloušťka 200 až 300 metrů.
Ty vůbec nejmohutnější ledovce se nacházely na severní straně pohoří, dnes polské straně Tater. Nepřímo o tom svědčí silněji vyvinutý glaciální reliéf, hlubší a strmější kary i ohromná modrá oka horských jezer. Tatranských ples, v Polsku zvaných stawy. Však ta největší tatranská plesa nalezneme na území polských Tater - Morskie Oko (34 ha), Wielki Staw Polski atd. Největším plesem slovenské strany Tater je Velké Hincovo pleso s rozlohou jen asi 20 hektarů.
Konec poslední doby ledové (Tatry byly ve čtvrtohorách zaledněny nejméně třikrát až čtyřikrát) byl v Tatrách, a nejen v Tatrách, dobou bouřlivých a prudkých změn. Změn mnohem rychlejších, než jaké pozorujeme dnes. Jak rychle stoupaly průměrné teploty, tak rychle mizely horské ledovce. Má se za to, že tatranské ledovce roztály během pouhých několika desítek až stovek let, byť poslední z malých karových ledovců, překrytý silnými vrstvami suti, mohl roztát teprve před asi osmi tisíci lety.
Ledovce výrazně přemodelovaly tvář Tater, hovoříme zde o takzvaném glaciálním (ledovcovém) reliéfu. Ledovce zde vyhloubily hluboké kary (kotlovité deprese), čela původních ledovců nahrnula morény, široké valy suti a poměrně málo soudržného materiálu. Rovněž výrazně prohloubená horská údolí mají profil písmene "U". To je pro glaciální reliéf typické. V karech, hlubokých depresích často zahrazených morénami, zůstala plesa, z nichž největší jsem zmínil výše v textu. Celkem dnes v Tatrách nalezneme necelé dvě stovky ples.
Tatry na konci doby ledové vypadaly zcela jinak než dnes. Připomínaly spíše zaledněné oblasti Alp dnešní doby. Klima bylo mnohem drsnější, průměrné teploty byly asi o 17 °C nižší než dnes, po civilizaci zde nebylo ani stopy. Jen pravěcí lovci a sběrači procházeli podhůřím a hledali obživu. Sídla tehdejších lidí nebyla trvalá, ale měla spíše charakter sezónních loveckých stanic.
Dnešní zastánci lidmi podmíněného globálního oteplování (pro zkorumpovanost výrazu je dnes globální oteplování uváděno jako globální změna) by se z rychlosti změn a výkyvů teplot zvencli. A hlavně - jak by tyto změny mohli na základě jejich vědecky nepodložených hypotéz vysvětlit. Elektrárny nestály, auta neexistovaly… A ani mamuti nemohli naprdět tolik metanu, kteréž to by změnu vysvětlovalo. To proto, že mamuti již byli na trajektorii vedoucí k vyhynutí (poslední mamuti na Sibiři vyhynuli před asi šesti tisíci lety).
Nakonec i rychlost změn hladiny světového oceánu byla ohromná. Od poslední doby ledové, tedy za pouhých 12,5 tisíc let, se zvedla o 120 až 130 metrů. Dnes stoupá jen asi o 3,5 mm za rok. Nárůst hladiny světových moří je sledován od roku 1992 s pomocí výškoměrů satelitů Topex / Poseidon, Jason-1, Jason-2 a Jason-3. Rychlost nárůstu hladiny moře se za dobu sledování zvýšila z 2,5 mm ročně na 3,4 mm ročně a mezi léty 1992 - 2017 činil v úhrnu 7 cm. Dnes méně konzervativní odhady hovoří o možnosti nárůstu hladiny oceánů o 60 centimetrů za století.
Srovnejme si dnešní, prý katastrofální, data s průměrem. Od konce poslední doby ledové. Někdy před 14 700 lety začíná období klimatického chaosu s velkými amplitudami změn teplot. Klima se stabilizuje a výrazně otepluje před asi 12 500 lety. Zaokrouhlíme to na 13 tisíc let a 130 metrů nárůstu vodní hladiny. Stačí tužka a papír, nebo kalkulačka či logaritmické pravítko. Nehodící se škrtněte, nepoužívejte. Za tisíc let se nám v průměru hladina oceánu zvedla o 10 metrů. To je o metr za století nebo-li o 10 mm za rok. A dnes máme nějakých 3,5 mm. Kde je ten katastrofální nárůst? Dnes jsme na třetině dlouhodobého průměru od konce poslední doby ledové…
A přitom ani ten průměr se nedá rovnat s událostí MWP-1A (Meltwater Pulse), kdy hladina oceánů stoupala až 20× rychleji oproti dnešku. O jakých hodnotách během MWP-1A že se to bavíme? O rychlosti 40 až 60 mm za rok! Během pouhých čtyř až pěti století za tzv. MWP-1A stoupla hladina světového oceánu asi o 18 metrů. V nejintenzivnějších fázích MWP-1A mohla hladina stoupat až rychlostí 5 metrů za století. A to je už pořádná rychlost!
Meltwater pulse 1A (MWP-1A) však nebyl jedinou událostí svého druhu v postglaciální době. Vědci dnes znají minimálně další dvě takovéto události, které označují jako MWP-1B a MWP-1C. Některé zdroje pak uvádějí ještě Meltwater pulse 2 (MWP-2). Tyto změny se již odehrávaly v historické době. A takovéto rychlé změny člověk jistě již dokázal vnímat. A, možná, rychlost těchto změn mohla být původem "bájí" o potopě světa.
Takže co říci závěrem? To, že nic není neměnné. Ani v přírodě, ani ve vesmíru. Ani klima není neměnné. Jednou je chladnější, jindy teplejší. Země pamatuje období, kdy zamrzla téměř celá planeta. Jistě jste již slyšeli o hypotéze tzv. sněhové koule. A to, že poslední doba ledová skončila před 12,5 tisíci lety neznamená, že se již žádná takováto doba nemůže vrátit. Osobně bych se návratu doby ledové bál více, než že se ještě o nějaký ten stupínek oteplí. A jaký je klíč k přežití? Adaptace. Ještě jednou opakuji - klíčem k přežití je adaptace. Nikoliv klimaoteplalistické konference, na kterých se "poroučí" větru a dešti. A to není žádný nový objev, ani na těchto stránkách. O nutnosti adaptace již psal Tomáš Fries v tomto a také v tomto článku.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.