Co tedy hlenky, které svým vzhledem mohou připomínat houby či povlaky plísní, doopravdy jsou? K čemu jsou dnes hlenky přiřazovány? Možná budete překvapeni. Hlenky jsou jednobuněčné mikroorganismy, které dnešní věda obecně řadí k prvokům (Protozoa), do superskupiny Amoebozoa, tedy améby (měňavkovci). Ano, hlenky náleží mezi mikroorganismy, které ve vegetativní fázi existence mají podobu bičíkatých prvoků (v případě pravých hlenek). Ať již jsou to jednojaderné myxaméby a nebo myxomonády se dvěma bičíky.
Hlenky však mají dvě životní formy. Nejen pohyblivou, ale také nepohyblivou. V nepohyblivé fázi života vytvářejí hlenky drobné plodničky s pevnou stěnou a produkují výtrusy. To v minulosti bývalo kritériem pro zařazení mezi houby. Avšak později vědci zjistili, že hlenky mají i pohyblivou fázi životního cyklu, kdy je v přírodě můžeme nalézt v podobě měňavkovitých buněk živících se bakteriemi, kvasinkami, spórami hub a dalším organickým materiálem. Na rozdíl od dřevokazných hub se však neživí substrátem, na kterém mohou být přisedlé. Například taková badhamovka láčkovitá (Badhamia utricularis).
Pravé a nepravé hlenky
Dnešní věda dělí hlenky na pravé a nepravé. Pravé neboli plasmodiální hlenky (Myxomycetes) a nepravé, čili buněčné hlenky (Dictyosteliomycetes). Hlenky jsou vskutku podivuhodné mikroorganismy, které se dokáží spojovat do makroskopických, tedy okem viditelných struktur. Jednobuněčná stádia obou skupin nacházíme v biomase, v půdě i ve vodě. Jako samostatné buňky proměnlivého povrchu. Zatímco buněčné hlenky (Dictyosteliomycetes) představují bezbičíkaté měňavky, plasmodiální hlenky (Myxomycetes) mohou měnit svou formu z měňavek na bičíkovce. A to v neuvěřitelně krátkém časovém horizontu desítek minut!
Zásadní odlišnost plasmodiálních a jednobuněčných hlenek se projeví teprve při přechodu do makroskopického stádia. V případě buněčných hlenek (Dictyosteliomycetes) se jednotlivé améby shlukují do pohyblivých útvarů (tzv. pseudoplasmodií) dlouhých až jeden milimetr a připomínajících drobného slimáka. Tyto shluky tvořené až stovkami tisíc měňavek zůstávají ale stále shluky samostatných améb, které se přizpůsobují zájmům "organismu" jako celku. Na rozdíl od nich se pravé hlenky (Mexomycetes) přetvářejí do tzv. plasmodia.
Co je to plasmodium?
Plasmodium je slizovitý útvar bez pevné stěny, mnohojaderné pohyblivé stádium pravých hlenek tvořené jednou jedinou buňkou. Doposavad samostatné buňky, které byly amébou nebo bičíkovcem, se začnou proměňovat do podoby mnohojaderné buňky, jakéhosi superorganismu, který jako by pocházel z jiného světa. Takováto obrovská buňka, která se rovněž může pohybovat po substrátu amébovitým pohybem, dělí svá jádra doslova geometrickou řadou, takže jich pak v jedné jediné obří buňce mohou být až miliardy. Zajímavé je, že jednotlivá plasmodia (stejného druhu) mohou navzájem splývat. A aby to nebylo příliš jednoduché, pravé hlenky mohou mít minimálně tři formy plasmodií - protoplazmodium, afanoplazmodium nebo afaneroplazmodium.
Pod mikroskopem je hezky vidět, jak v tomto rosolovitém útvaru proudí v žilkách pulsující protoplasma obsahující organely a nestrávené zbytky potravy rychlostí až 1 mm/s. Tato protoplazmatická řeka proudí z jedné strany na druhou a zase nazpátek. Tento proud zároveň určuje směr růstu i směr pohybu hlenky. Ta se dokáže pohybovat jako inteligentní superorganismus se schopností vyhnout se toxickým látkám, suchému podkladu a podkladu bez zdrojů potravy. Dokáže nalézt i cestu z bludiště, čehož se s oblibou využívá při vědeckých demonstracích neuvěřitelných vlastností hlenek. Tento superorganismus, superbuňka, se dokáže posunout až o několik centimetrů za hodinu.
Plodničky neboli sporangia
Za určitých podmínek vzniká z plasmodia, podobně jako u hub, fruktifikační útvar zvaný sorokarp nebo sporokarp (sorokarp z pseudoplasmodií nebo sporokarp z plasmodií). Proudění v plasmodiu ustává, řízeně vysychá a jádra se dělí a opouzdřují buněčnou stěnou. Vznikají drobné plodničky se sterilní stopkou a sporotékou (hlavičkou) plnou mikroskopických spor velkých jen jednotky mikrometrů. Po vyprášení plodničky pokračuje životní cyklus hlenky opět v podobě prvoků. V nepříznivých podmínkách dokáže plasmodium (pseudoplazmodium) řízeně vyschnout, přeměnit se na mikrocysty, sférocysty či sklerocia, které mohou i po několika letech, opět "reinkarnovat" do podoby plasmodia.
V případě nedostatku potravy plasmodium rychle a obvykle přes noc projde dramatickou přeměnou do houbám podobných útvarů - plodniček. Stejně jako u hub se této proměně říká fruktifikace. Vzniká velké množství většinou stopkatých a nebo přisedlých plodniček, jejichž velikost obvykle nepřesahuje jeden milimetr. Některá však mohou mít na výšku až několik centimetrů, jako je tomu v případě pazderků (Stemonitis).
Některé hlenky (například zlepníčky) vytvářejí větší plodničky splynutím samostatně založených sporangií. Takovéto individuální fruktifikaci se říká pseudoétália. U kolektivní fruktifikace (např. u slizovek a síťovek) pak hovoříme o étáliu. Poslední formou plodniček hlenek je plasmodiokarp, kdy si plasmodium uchovává původní tvar a potahuje se tenkou blankou (peridií).
Rozšíření a ekologie hlenek
Hlenky jsou kosmopolitními organismy, nalezneme je na všech kontinentech. Možná vyjma Antarktidy. Dnešní věda zná asi 1 000 druhů hlenek, ale dozajista to není konečný počet, protože výzkumu hlenek se věnuje jen málo badatelů. Ano, těmto jedinečným organismům se dosud věnuje jen malá pozornost.
Hlenky mají rády spíše vlhčí prostředí, ale nalezneme je i na pouštích nebo za polárním kruhem. Všude tam, kde je rozkládající se bakteriální hmota s dostatkem bakterií a kvasinek, tedy hmota obsahující základní potravu hlenek. V naší přírodě můžeme hlenky nalézt růst na tlejícím dřevě, ale i na mechu, rozkládajícím se listí nebo lesní padance.
U nás jsou asi největšími zástupci síťovky (rod Reticularia), která mohou vytvářet pýchavky připomínající bochníky s průměrem až okolo 10 centimetrů. Skvělým příkladem je například síťovka pýchavkovitá (Reticularia lycoperdon). Patrně nejhojnějšími jsou vlčí mléka (Lycogala) vytvářející i více než centimetrové kuličky různých barev. Například vlčí mléko červené (Lycogala epidendrum). Asi nejpohlednějšími jsou zase zlepníčky (Tubifera), které jsou velice variabilní. Z nich je asi nejznámější zlepníček jahodovitý (Tubifera ferruginosa).
Dalšími zástupci hlenek jsou slizovky (Fuligo), nejznámějším zástupcem je asi slizovka tříslová (Fuligo septica). Nejpočetnějším rodem jsou ale vápenatky (Physarum), kterých bylo popsáno na 300 druhů. Desítky druhů byly popsány u řešetovek, hlenek rodu Cribraria. Posledním nápadnějším rodem jsou vlnatky (Arcyria). Vysokohorští turisté asi budou dobře znát nivikolní vápenatku Physarum nivale, která vytváří plasmodia a následně fruktifikuje ve vysokých horách za odtávajícími sněhovými koberci. Hlenky prostě rostou téměř všude a patří ke skutečně mimořádným a poznání hodným organismům (mikroorganismům).
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.