Hlemýžď zahradní (Helix pomatia). Plži v Česku

Hlemýžď zahradní, který se dožívá v průměru 5 až 7 let, vyhledává teplá a vlhká stanoviště. Obvykle na stinných místech v křovinách a nebo na okrajích lesů. Objevuje se ale také v zahradách, kde může způsobovat drobnější škody. Nejčastěji jej nacházíme v porostech kopřiv, kde nachází dostatek potravy. Rozšířen je po téměř celé Evropě. Ovšem jen v teplejších a nižších polohách.

Hlemýžď zahradní (Helix pomatia) patří do třídy plži (Gastropoda), řádu stopkoocí (Stylommatophora) a čeledi hlemýžďovití (Helicidae). Živí se rostlinnou potravou, k jejímuž zpracovávání slouží radula, ostrá jazyková páska s chitinovou pilníkovitou destičkou. Vlákninu přitom hlemýždi zahradnímu pomáhají trávit střevní symbiotické bakterie.

Čtěte také: Páskovka žíhaná, nápadný plž s pěknou kresbou ulity

Avšak i hlemýžď zahradní, kterému se lidově neřekne jinak než šnek, je ale sám na jídelníčku některých nepřátel. Kromě člověka, či spíše bychom měli říci Francouzů a Portugalců, má hlemýžď zahradní i řadu dalších nepřátel v přírodě. Je na jídelníčku některých ptáků, žab aj. živočichů. Před těmi jej neochrání ani poměrně pevná vápenatá ulita. Nic jiného mu nepomůže. A rychlost již vůbec ne. Vždyť jeho maximální rychlost činí 6 metrů v hodině… K pohybu mu slouží svalnatá noha, která vylučuje sliz.

Šnečku, šnečku, vystrč růžky, dám ti chleba na parůžky… Tuto dětskou říkanku zná jistě každý. Avšak každý již vědět nebude, že šnek zahradní má dva páry růžků. Na těch delších má oči (odsud snad pochází rčení, že má oči na stopkách) a na těch kratších jsou orgány čichu a hmatu.

Hlemýžď zahradní má poměrně jednoduchou oběhovou i nervovou soustavu. Má otevřenou cévní soustavu, srdce s jednou komorou a jednou předsíní. Dýchací soustavu tvoří plícní vak a nervovou soustavu systém ganglií.

Šnek je hermafrodit, obojetník. S partnerem si při páření, které probíhá v jarních měsících, vyměňuje váček se spermiemi. K oplodnění vajíček dochází uvnitř těla. Asi po 14 dnech hlemýžď zahradní klade okolo 100 vajíček, ze kterých se po dalších dvou týdnech líhnou malí hlemýždi, do mělké jamky v půdě a nebo pod kameny.

Použité zdroje

• Hudec Karel, a kol. Příroda České republiky - průvodce faunou. Academia, 2007
• Encyklopedie přírody pro celou rodinu - České vydání - Fragment, 1997