Bažant obecný (Phasianus colchicus), slovensky bažant obyčajný,
doslova nepřehlédnutelná okrasa naší krajiny, je domovem v Asii. Přestože bažanta obecného
bereme jako typickou součást naší přírody, je bažant jejím obyvatelem "teprve" posledních
asi tisíc let. K nám byl totiž tento hrabavý polní kur přivezen z Asie z jihozápadního
Kavkazu (z oblasti dnešní Gruzie). První zprávy o jeho chovu u nás pocházejí již z 11.
století. Tedy ze začátku minulého tisíciletí, dávno před pustošivou invazí Mongolů.
Je tak otázkou, zda-li lze bažanta obecného ještě vůbec považovat za druh nepůvodní, protože
striktně vzato, všechny druhy či téměř všechny druhy živočichů střední Evropy jsou
nepůvodní. Naše krajina totiž po skončení
poslední doby ledové (před asi 14 000 lety), kdy
měla ráz chladné a suché bezlesé tundry, vycházela doslova z budu nula a byla postupně osídlována
dnešními rostlinnými a živočišnými druhy…
Je pravdou, že bažanti byli do 19. století u nás chováni převážně v bažantnicích a do přírody
byli vypouštěni těsně před hony. Avšak mnoho z nich tyto nelítostné honby přežilo a spolu s mnoha
z chovů uniknuvších jedinců dalo základ divoké populaci dnešních bažantů, kteří jsou opravdovou
ozdobou naší přírody. Vždyť bažant obecný, tento statný hrabavý pták, patří k nejpestřeji zbarveným
ptákům v české přírodě. Životaschopnost divoké populace bažantů je ale i v odborných kruzích
mnohdy zpochybňována, neboť i dnes jsou bažanti doplňováni z umělých chovů a v zimě jsou hojně
přikrmováni.
Pestré zbarvení mají jen kohouti, slepičky a dorost mají nenápadné šedavé kropenaté zbarvení,
aby při hnízděni a při péči o potomstvo unikly pozornosti přirozených nepřátel i oku člověka.
Ne tak bažantí kohouti. Ti si pyšně vykračují na svých silných hrabavých nohách a celému světu
dávají na odiv svá dlouhá a krásně zbarvená ocasní pera. A což teprve rudě zbarvená lysina
kolem drobných zvědavých očí, okolo krku krásný bílý obojek a na hlavě peří barev duhy
(zelenomodré až fialové) a kovového lesku. Tělo je pokryto peřím hnědavé až medové či slámové
barvy.
Bažant obecný patří k poměrně velkým ptákům z řádu hrabaví (Galliformes) a čeledi
bažantovití (Phasianidae). Kohouti mohou dosáhnout hmotnosti až 1,15 kg, délky 70
až 90 cm (bažantí slípka jen 55 až 70 cm a do 0,8 kg). Délka ocasních pér bažantích kohoutů
může dosahovat až 45 cm. V době toku se bažanti ozývají svým nepřeslechnutelným chraplavým,
kodrcavým "kerrkok" a hlasitě tlučou křídly, kdežto hřadující ptáci se ze stromů ozývají
"geggeg geggeg". Podle některých zdrojů jsou bažanti schopní mezidruhového křížení např.
s našimi původními tetřívky (Tetrao tetrix).
Bažanti u nás osídlili prakticky všechny biotopy. Od nížin až po horské oblasti do výšek
okolo 900 až 1 000 metrů nad mořem. Přednost ale dávají spíše nižším a teplejším polohám
v kulturní krajině s dostatkem remízků a křovinami, v nichž hledá úkryt před nepřáteli
i před nepohodou. Většinu života tráví na zemi. Pouze při vyrušení a nebo v případě ohrožení
vzlétají. Jejich let je velice hlučný a poněkud neohrabaný.
Bažanti hnízdí obvykle v květnu / červnu. Samička do mělkého důlku, jen slabě vystlaného
stébly trav, snáší 8 až 12 šedozelených vajíček. Hnízda jsou obvykle ukrytá v hustých porostech
trav, ale i na polích v porostech kulturních plodin či na okrajích remízků a křovinatých porostů.
O sezení na vejcích se stará pouze bažantí slepička, polygamní kohouti o potomstvo nijak nepečují.
Po 23 až 24 dnech inkubace se líhnou malá kuřátka, které vodí výhradně slepice. Prvních
10 až 12 dní je pro kuřata nejkritičtějších. Právě v této době, než jsou schopna letu, dochází
k jejich největším ztrátám a úhynu. Na matce zcela nezávislými se mladí bažanti stávají po 70
až 80 dnech od vylíhnutí. Podle vyhlášky je bažant hájen od dubna do září, v ostatních měsících
jej lze lovit. Však také bažanti patří mezi nejoblíbenější lovnou zvěř u nás, ročně se uloví
stovky tisíc kusů. V minulosti to bývalo až okolo dvou miliónů jedinců (před II. světovou válkou)…
Bažantí jídelníček je velice pestrý. Většinou jej asi považujeme za jakousi divokou slípku,
která se živí zrním, různými semeny a nebo případně bobulemi či hlízami. Ve skutečnosti je
bažant obecný všežravcem, který nepohrdne hmyzem, červy, ale ani měkkýši, hady a nebo drobnými
savci. Na jejich jídelníčku jsou například hraboši, hotový postrach zemědělců. Zejména v posledních
teplejších letech.
Líbil se vám tento článek?
Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji
stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet
2502526845 / 2010
Podpořit nás můžete i dalšími způsoby,
třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby
můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč.
Výši částky si nakonec ale určete sami.
V sumerském klínopisném literárním dědictví je velmi důrazně diferencováno
období před potopou a po potopě; tabulky uvádí i města, která existovala před potopou - Eridu,
Badtibiru, Larak, Sippar a Šuruppak
…
Je 8. března. Ráno okolo 9.30. Ve výškách 1 750 až 1 800 metrů nad
mořem na svazích Žiarské hole (1 841 m) se do pohybu dává přes 1 650 000 kubických
metrů prachového sněhu s úhrnnou hmotností nejméně 380 000 tun
…
Tuto cestu jsme původně chtěli podniknout v červnu. Jenže Polsko
mělo zavřené hranice. V září jsme zase chtěli jet do našich zamilovaných Ukrajinských
Karpat. Jenže Ukrajina byla stále nepřístupná, takže jsme se vydali do Polska
…
Tak jsme právě oslavili první výročí příchodu koronaviru do Česka,
což mě přimělo si tu dobu trochu zrekapitulovat z pohledu Ostraváka trávícího veškerý
volný čas lozením po kopcích a horách. V únoru loňského roku jsem ještě
…
Vyrazili jsme v sedm hodin ráno. Od chaty Martin Busch na vrchol
Similaun (3 606 m) to trvá 3,5 hodiny. Stoupáme. Ubývá horských potoků, trávy i polodivokých
ovcí. Nad kótou 3 000 metrů se plahočíme už jen sutí, skálami
…
"Tak kampak se chystáte?" překvapil jsem českou otázkou dva chlapíky
vyplňující lejstra pro udělení povolení k přechodu Chilkootského průsmyku. "No nazdar,
vodkuď ste?" Jako obvykle v podobných případech v Americe
…
Zimní cesty do Krkonoš a zimní turistika začaly o něco později než
letní. Sníh, vánice, mráz, nutnost zdolávat značné vzdálenosti po cestách jen tu a tam
prošlápnutých, zchladily romantické choutky i těch nejodvážnějších
…
Strakapoud prostřední (Dendrocopus medius) je typickým obyvatelem
lužních lesů se starými a souvislými dubovými a nebo smíšenými porosty. U nás se s tímto
druhem tak můžeme nejčastěji setkat například v CHKO Poodří,
…
Stejně jako loni, kdy se nám vydařil přechod Lužických hor a Ještědského
hřbetu, jsme se s manželkou rozhodli strávit týden z naší dovolené v českých horách. Už
tenkrát, když jsme ukončili naše putování v Liberci, jsme
…
Gossvenediger je jednou z nejmohutnějších ledovcových hor Východních Alp
a nejvyšším vrcholem ve skupině Venedigergruppe, západní části Vysokých Taur v Rakousku.
Od skupiny Grossglocneru ji odděluje silnice Mittersill
…
Pouhé dva dny před lavinou v Obřím dole v Krkonoších se podobná nehoda
s podobným koncem odehrála i u našich východních sousedů. Dne 13. února zahynuli v lavině
na Kodratové kopě (Červené vrchy) v Západní
…