Vzhůru na Salatín na skialpech, skialpinistická túra v Západních Tatrách

Na skialpech na Salatín, skialpinismus v Západních Tatrách

Túra v Západních Tatrách na Salatín (2 047 m) a sjezd Centrálního žlabu Salatína patří na Slovensku k základním skialpinistickým počinům. Dlouhý sjezd v širokém žlabu se sklonem 35° je určitě lahůdkou a stojí za to! Tato oblast Tater je dle Návštěvního řádu TANAPu skialpinistům přístupná a tito tu v dnešní době chodí zcela běžně.

Kamarádovi Jardovi se při rozhodování kam vyrazit na jednodenní skialpinistickou túru zmiňuji, že jsem na Salatíně s lyžemi už jednou byl. Kdysi dávno před dvaceti lety, ještě za komunistů, kdy výstup a sjezd dolů byl zakázaný. Taky nás tehdejší správci parku varovali, naše skupina na ně ale vyzrála tím, že si lyže schovala v kosodřevině nad sjezdovkou a na Salatín se tak přece jenom dostala. Počasí bylo tenkrát ale mizerné, mlha a vítr. A tak moc vítám návrh mého kolegy, že zkusíme právě tento kopec.

Předpověď počasí na 11. duben je naprosto bezchybná - sluníčko! Stupeň 3 a 4 z lavinového nebezpečí již taky zmizel (současná předpověď 1 po ránu, 2 odpoledne) a tak naprosto v pohodě vyjíždíme z domovů kolem půl sedmé. Klasickou zkratkou přes Lutiše, Terchovou a Zázrivou se dostáváme po deváté na Zverovku, kde nás čeká nemilé překvapení - hromady lyžařů, kteří již obsadili vrchní parkoviště. Musí se proto parkovat podél cesty směrem k bývalé Ťatliakově chatě.

Jardu počty lidí trochu rozhodí, představuje si přece jenom dnešní den bez masového turismu. Naštěstí rychle nacházíme volné místo pro auto přímo při ústí chodníčku vedoucího nahoru k vlekům. V cuku letu sbalíme nádobíčko a mažeme k nim.

Jelikož nejsme nejmladší a není taky zrovna brzká ranní hodina, hodláme využít služeb místních vleků. Dole u kasy vystojíme kratičkou frontu a zjistíme, že provozovatel myslí i na takové, jako jsme my, a nabízí i zvlášť jízdenky na jednotlivá zařízení směrem nahoru. Zaplatíme 0,8 eura (jaký nezvyk platit na Slovensku eurem!) za přibližovací pomu a 3 eura za čtyřsedačku, jenž nás vyklopí ve výšce 1 454 m. Již z půlky sjezdovky můžeme pozorovat Salatín i s Centrálním žlabem. Kousíček nad horní stanicí lanovky nasadíme s Jardou pásy, namažeme se krémem, neb Oskar pálí jak u Jadranu, nahodíme bágly a jen tak v tričkách vyrážíme nahoru a opouštíme lyžařský mumraj.

Nejsme sami. Mezi námi a úpatím Salatína je aspoň 40 skialpinistů roztroušených ve více skupinkách. Jdeme do mírného kopce po bělostné pláni měkkého sněhu. Po chvíli Jardu napadne, že by bylo rozumnější si výlet protáhnout a vyjít nahoru na hřeben ne prudkým svahem Salatína, ale někudy přes masív Brestové více na západ. Z průvodce vím, že to je běžná přístupová cesta. Výhodou této cesty kromě toho, že více uvidíme, je i to, že se vyhneme nekonečnému stoupání prudkým Centrálním žlabem.

Západní Tatry

Západní Tatry - Roháče jsou jádrovým pohořím tvořeným prvohorními žulami a krystalickými břidlicemi, jen v jejich nadloží můžeme nalézt bohaté druhohorní sedimenty tvořené dolomity a dolomitickými vápenci.
Hlavní hřeben Západních Tater má délku asi 42 kilometrů a průměrná výška vrcholů hlavního hřebene se pohybuje mezi 2 000 až 2 100 metry. Z hlavního hřebene pak vybíhá množství rozsoch, které jsou odděleny hlubokými údolími «

A tak opouštíme přímou linku směr Salatín a míříme více doprava. Dle stop po lyžích je jasné, že podobné myšlenky jako my mělo pár skialpinistů před námi. Vystoupáme nad úroveň řídké kleče. Přímo před sebou máme divoké srázy Salatína a jeho hřeben, který se mírně svažuje na západ směrem k daleko nižší Brestové (1 903 m). Jsou prakticky dvě možnosti, jak se na tato místa, centrální hřeben Tater, dostat. Buď direttisimou, úzkým nádherně vysněženým žlabem, na konci údolí anebo mírnou oklikou přes boční hřeben Predného Salatína napojující se na hlavní od SZ (letní modrá značka ze Zverovky).

Volíme delší, ale méně obtížnou druhou variantu. A za chvíli víme, že děláme dobře, jelikož sníh je měkký a pod našimi lyžemi se hodně boří. A čím větší sklon, tím hůře. V prudkém žlabu by to bylo daleko horší. Moje těžká postava tak dostává hlavně zabrat těsně před dosažením linie bočního hřebene, kdy je svah nejprudší.

Je to únavné a je to dřina! V jednu chvíli raději sundáváme lyže a jdeme po travnaté ploše. Čím jsme výš, tím lepší jsou výhledy. A ty stojí zato! Nejdominantnější je pohled přímo na východ, na hrozivé a prudké západní svahy Volovce (2 063 m) a Ostrého Roháče (2 088 m). Vedle nich směrem k nám se krčí pokračování hlavního roháčského hřebene Plačlivé (2 126 m), jehož masív je ale skoro celý zakryt blíže ležícími bočními tmavými severními rozsochami Roháčů. Máme proto pouze možnost vidět kontrastně osvětlený samotný vrchol a další linku hřebene již ne. Za tímto trojzubím lze pozorovat zářivě bílou nádheru Západních Tater končící až skvostným zubem Svinice (2 301 m), hory, která mi kdysi tak odolávala, až jsem ji pro jistotu dobyl hned dvakrát během dvou let. Pravdou je, že tento vrchol už je součástí Tater Vysokých.

Severní pohled skoro celý zabírá sněhu téměř zbavený vrchol Osobité (1 687 m) na jejíž vrchol se již pár let nemůže z důvodu ochrany přírody. Je to nádhera! Vydržíme se na to vše dívat docela dlouho, máme totiž hromadu času. A tak dokonce i poležíme a po půl hodině se vydáváme dál, zrovna ve chvíli, když do našich končin přicházejí čtyři další kolegové skialpinisti. Zjistíme, že míří pouze na nejvyšší bod hřebene Predného Salatína stejně jako další dva, které potkáváme právě na této kótě. A tak se vydáváme směr hlavní hřeben sami a zjišťujeme, že tento den tuto túru provádíme sami. Což vůbec nevadí!

Sjíždíme nemotorně i s pásy na lyžích k úzkému hřebínku, před nímž samotným radši lyže sundáváme a dáváme opět na batoh, jelikož je tu hodně vyčnívajících šutrů. Na samotném hřebínku, který vypadal shora dramaticky úzký, zjišťujeme, že to není tak horké a nazouváme znovu lyže. Po chvilce relativní pohody, chůze po rovině, přichází poslední těžká šichta - dostat se nahoru na hlavní roháčský hřeben, což je dle mapy nějakých 70 výškových metrů. Sklon je zase vražedný a tak volím cik cak metodu, zatímco Jarda, který mi opět trochu uniká, sundává lyže a jde po předních hranách bot.

Svah se po chvilce vyrovná a my jsme na hřebeni. Napravo se nám otevře pohled na Roháče směrem na východ s blízkou nevýraznou Brestovou, první východní dominantou Sivým vrchem (1 805 m) a Babkami (1 566 m), odkud se často chodí do těchto částí Tater z jihu. Vzadu za nimi lze spatřit Velký Choč (1 611 m), nejvyšší bod Chočských vrchů, a v dáli jen tak tak v oparu vidíme bílou čepici nejvyšší hory Oravských Beskyd Babiu horu (1 725 m).

Pomalu a jistě docházíme postupně na východní vrchol Salatína, nejprve Jarda a po deseti minutách i já. Je půl druhé, to znamená, že jsme to dali za necelé tři hodiny. Odpočíváme, jíme a znovu se koukáme na hory, které již nejsou tak zářivě bílé, jelikož se zatáhlo a je docela zima, což nás přinutí si obléct bundy. Kromě již dříve zmíněných hor lze na západě zahlédnout pokračování hlavního hřebene s vrcholy Baníkova (2 178 m), Hrubé kopy (2 166 m) a Troch kop (2 136 m), pouze ale samotné špičky vrcholů, jelikož spodní partie zakrývají mohutné masívy bližších Spálené (2 083 m) a Pachoľy (2 167 m). Přímo před námi dole se nachází rozeklaný hřeben Skriniarek, jedno z nejkrásnějších míst přechodu Roháčů, které samozřejmě taky známe. Marně s Jardou přemýšlíme, kde přesně jsme v létě před deseti lety spali, vypadá to tu totiž úplně jinak. Zřejmě v úžlabině mezi oběma vrcholy. Tu ale spíš tušíme, než vidíme, je totiž celá pod sněhem.

Na kopci jsme přes hodinu, když usoudíme, že pokoukáníčka bylo dost. Na sjezd dolů se těšíme, zároveň ale víme, že žádný úžasný freeridový zážitek nás nečeká, protože sníh je hodně měkký, i když Centrální žlab je otočen skoro přesně na sever. Krátkými oblouky se spouštíme rozervaným svahem po mnoha smečkách skialpinistů a po několika předchozích lavinkách. Mimochodem lavinišť jsme prošli za celý den několik, dnes ale laviny nehrozily, opravdu už to bylo bezpečné. Snad pouze děsivě vypadající převěje na hřebeni Salatína hrozily pádem, těm jsme se ale zdaleka vyhnuli.

Celkem v pohodě a bez pádu se dostáváme na úpatí hory a traverzujeme na boční hřebínek směrem ke Skriniarkám tak, abychom neztratili výšku a využili relativně panenský sníh v této části doliny. Delšími oblouky se dostáváme až na horní stanici sedačky a spokojeně si objednáváme čaj u první knajpy na sjezdovce, odkud můžeme spatřit místa, kudy jsme před chvílemi sjížděli.

Sjezd dolů po sjezdovce není žádná sláva, spíš boj mezi muldami nahrnutého měkkého sněhu. Nicméně jako zkušení lyžaři vytočíme i v tomto pár kristiánek kombinovaných s carvingovými oblouky a dojedeme v pohodě až dolů k parkovišti takřka už po vodě. S lyžemi na nohách pokračujeme i v lese a sundáme je až u auta po takřka 3 km sjezdu. Spokojeni s počasím i výkonem odjíždíme domů a těšíme se příští rok zase na nějaký slovenský kopec.

Užitečné informace

• Obtížnost Centrálního žlabu S3, sklon 35°. Délka sjezdu včetně sjezdovky 2,6 km.
• Lavinové nebezpečí na Slovensku - http://www.hzs.sk/info/lavinyprehlad.php
• Web kamera sjezdovky, z níž lze vidět i Salatín s Centrálním žlabem - www.holidayinfo.sk