Bieszczady o Velikonocích - Sanok se stopami nesmrtelného Haškova Švejka i ruiny kláštera

Národní park i největší etnografické muzeum Polska

Letošní Velikonoce jsme strávily s kamarádkami v polských Bieszczadech. Loni jsme prošly Gorczanský národní park a letos jsme chtěly vidět další národní park na jihovýchodě Polska. Vyjely jsme odpoledne přes Krakov a večer přespaly v malém městě Sanok, kterému se říká brána do Východních Karpat.

Město, ve kterém žili římskokatoličtí Poláci, Židé i Rusíni, má zajímavou historii. Po druhém dělení Polska v roce 1772 připadlo v rámci Haliče Rakousku-Uhersku, po roce 1918 se město stalo jedním z center ukrajinského hnutí a rusínké kultury v rámci Druhé polské republiky. Po vypuknutí druhé světové války byla řeka San hranicí Molotov-Ribbentropova paktu a město bylo na hranici německo-sovětského záboru. Díky sovětsko-polské dohodě byla po válce hranice posunuta východněji a Sanok zůstal Polsku.

Do tohoto města zakomponoval Jaroslav Hašek část děje svého díla. Připomíná se zde Švejkův pobyt při cestě na haličskou frontu v roce 1915. Nedaleko náměstí sedí na lavičce bronzový Švejk a opodál po schodech dolů se dá sejít do Švejkovy hospody s pomalovanou fasádou. Na opačné straně od náměstí se nachází Královský hrad obnovený v novorománském stylu, jehož expozice jsme si šly s Martou prohlédnout kvůli Galerii Zdzislawa Beksińského.

Prošly jsme kolem zbraní, největší polskou sbírkou pravoslavných ikon a dostaly se do části věnované Beksinskému, představiteli polského symbolismu, surrealismu a modernismu. Jeho práce představovaly jeho vlastní prožitky, myšlenky, strachy a posedlosti. Některá díla jsou nádherná, z jiných jde strach. Je zde k vidění i obraz namalovaný v den, kdy byl malíř surově zavražděn. Trochu jsme měly obavy, aby se nám pak některá díla nezjevovala ve snu, ale zbytečně.

Po prohlídce jsme šly podél řeky do skanzenu (Muzeum Budownictwa Ludowego), které je největším etnografickým muzeem v Polsku a patří k nejhezčím v Evropě. V areálu o 120 ha se nachází kolem 120 stavení jako např. hostince, kovárny, hodinářství, vodní mlýn, škola, zemědělské usedlosti. Můžete zde vidět čtyři dřevěné kostely, např. kostel sv. Mikuláše z r. 1667, synagogu nebo domy židovských obchodníků na tržním náměstí z 19. století.

Je zajímavé porovnávat domy všech hlavních etnografických skupin, které v regionu žily před jejich nuceným vysídlením po druhé světové válce - Bojků, Lemků, Dolinianů a Porórzanů. V zadní části areálu je také umístěno netradiční kamenné ztvárnění křížové cesty.

Po svačince jsme město opustily a jely 17 km jižně směrem na Morochów, kde se nachází dřevěný pravoslavný kostel Setkání Páně ve východolemkovském stylu z roku 1837 a kompletně zrekonstruovaný v roce 1921. Po druhé světové válce byli obyvatelé Morochówa vysídlení v rámci operace Visla. Někteří se po asi dvanácti letech vrátili a dali se do obnovy zničeného kostela. V roce 1961 se morochówský kostel stal legálně fungující pravoslavnou farností v řešovském děkanátu. V roce 1985 byl tento pravoslavný kostel zapsán do seznamu historických památek.

Zatelefonovaly jsme na číslo na cedulce a za čtvrt hodinku dojel správce, který nás pustil dovnitř a seznámil nás krátce s historií. Nemohly jsme uvnitř fotit, tak jsme mohly obdivovat původní čtyřřadý ikonostas z 19. století. Na stěnách visí polychromované obrazy svatých a na stropě je namalovaná hvězdná obloha. Vedle kostela stojí dřevěná zvonice se čtyřmi zvony, která je pokrytá plechovou střechou s cibulovitou helmou.

Po prohlídce jsme se vydaly za další významnou sakrální památkou, na ruiny kláštera bosých karmelitánů do Zagórze. Auto jsme nechaly vedle kostela v obci a šly na kopec Mariemont křížovou cestou s dřevěnými plastikami místních umělců včetně postavy Karola Wojtyly - Bieszczadského poutníka nebo sousoší s chlapcem držícího u ucha, dle kamarádek, mobilní telefon.

Když jsme prošly kamennou bránou, zůstala jsem překvapeně stát. Na kopečku stojí velké stěny bývalého kláštera bez střechy, s vyhlídkovou věží s ochozem. Kolem je pak udržovaná klášterní zahrada a opravená obranná věž. Vedle ruiny září na sloupu rekonstruovaná soška Panny Marie s dítětem. U brány se nachází nově vybudované kulturní centrum Foresterium s pokladnou, kde jsme si s Bárou zakoupily vstupenky, a nechaly se vtáhnout do historie kláštera.

V malém kině jsme shlédly hraný film zachycující dramatické okamžiky kláštera a okolí. Klášter založil volyňský vojvoda Jan Franciszek Stadnicki v roce 1700 a do roku 1730 byla dokončena stavba celého areálu. V roce 1772 klášter poškodil požár a druhý požár v roce 1882 kostel i klášter zcela zničil. Rekonstrukce začala až na konci 20. století.

Poté nám průvodkyně nasadila virtuální brýle. Chvíli jsem se vznášela nad kopcem a klášterem. Poté jsem lehce přistála u brány, kde mě již čekal mnich s dlouhou kápí v obličeji. Vše bylo tak reálné, že jsem mu podávala ruku. Vedl mě do kuchyně, kde jsem přihlížela přípravě jídel a točila se za odcházejícími mnichy. Pro mě to byl silný zážitek.

Po sundání brýlí nás průvodkyně odvedla do malé galerie s "hýbajícími obrazy". Dověděly jsme se mimo jiné o Barské konfederaci a vzpouře polských šlechticů proti králi Stanislavu Augustovi. Z obrazu na nás hleděl generál "kralovrah" Kazimír Pułaski v bitvě u Čenstochové, který později v Americe zachránil George Washingtona. V městečku jsme pak viděly památník této konfederaci.

Bylo na čase posunout se blíž k Bieszczadům. V plánu jsme měly ještě vidět Solinskou přehradu, která patří k největší umělým vodním plochám v Polsku. K přehradě s několika ostrůvky jsme dojely za necelou hodinu. Byla napuštěna v roce 1968, má 22 km² a její hráz je nejvyšší v Polsku. Překvapila mě lanovka, která jako jediná v Evropě jezdí nad vodní nádrží. Měří 1,5 km a z pláže se tak můžete dostat za 6 minut na vrch hory Jawur, kde je i vyhlídková věž.

Kolem vodní plochy je řada rekreačních středisek, kaváren, obchůdků. Chvíli jsem uvažovala o koupání, ale vítr byl trochu silnější. Zašly jsme na pozdní oběd do příjemné restaurace v námořnickém stylu. Po doplnění tekutin a malém odpočinku jsme vyjely k cíli naší cesty, do obce Strzebowiska, odkud jsme měly další den vyrazit na nejvyšší horu Bieszczad.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.