Přechod přes Volovské vrchy, hřebenovka pohoří

Přechod Volovských vrchů: Trek na Kloptaň, Rudohorský Karpattrek (2)

Ráno mě budí mobil, neznámé číslo. Safra, ono už bude devět hodin? Tak dlouho jsem na Karpattreku ještě nespal. Balím spacák a zbývající vercajk, páchám hygienu a jdu dolů do chaty, kde již pan chatař něco šuchoce v kuchyni.

Zdravím a prosím čaj, který vzápětí dostávám do půllitru. Prý VIP a s mátou. Odkud chatař ví, že mám rád mátový čaj? Ještě jednou velký dík. Na chatě i před chatou je krásně klid. Lidi ještě nezačali chodit a sluníčko prohřívá svými paprsky lesní zákoutí a vysušuje ranní rosu. A do toho ten voňavý mátový čaj. Škoda, že to tak nemůže být každé ráno, to by se panečku šlapalo!

Chatař si brzy také přišel užít ranního klidu ven na čerstvý vzduch. Povídá, že minulou zimu si tady pěkně užili, že bylo mnoho sněhu a kolikrát nemohli prorazit sněhovou bariéru před vchodem. Přeji mu, aby příští zima byla mírnější a především kratší, klidně třeba jen pouhé dva měsíce. A pak že se prý (globálně) otepluje. Na chatu Lajoška se asi při tom oteplování zapomnělo…

Čtěte také: Trek přes Čiernou horu do Volovských vrchů, Rudohorský Karpattrek (1)

Loučíme se tuším hodně po desáté hodině, děkuji Lajošce za příjemné přístřeší. Dnes ale naštěstí není naspěch, neboť mám před sebou jen 21 km pochodu. Chci využít bivak na Kloptani a především fotit večerní a ranní panoramata.

Směr Kojšovská hoľa

Od chaty vyrážím po široké lesní cestě hustým bukovým lesem. Stoupání je opravdu povlovné, škoda, že takto nevydrží věčně. Podcházím Predné holisko (949 m), míjím žlutou odbočku k vyhlídce, protože výhledů si užívám již cestou a dále na trase jich bude ještě více. O kus dále je po levé ruce v lesním žlebu pramen vody, stav ale zjišťovat nejdu, vody mám ještě plnou PETku.

U cesty (pod vrcholem s kótou 1 054 m) se objevuje pěkná bouda s ohništěm, v případě nouze by se tady dalo přespat. Od vrchu se otevírají parádní výhledy k jihu a východu, jako na dlani se ukazuje hřeben Volovských vrchů. Výhledům dominuje Kojšovská hoľa (1 246 m), kterou ve svém článku skvěle popsal Karol M.

Pod vrchem, na sestupu po široké kamenité cestě narážím na žlutou odbočku (spojnici, 980 m) k vyhlídce na skále Loreley, kterou tolik vzpomínal Ivan Z. z našeho zimního pobytu na Lajošce. Vysoká luční tráva se vlní pod nápory teplého vánku, viditelnost je ideální a po blankytně modré obloze plují bílé beránky; třeba se Ivan dívá, zda-li tu cestu Volovskými vrchy neflákám…

Přes Idčianske sedlo (954 m), ve kterém se připojuje modrá značka z doliny říčky Opátka a ze stejnojmenné vsi a od jihu ze Zlaté Idky, pokračuji na na Zlatoidské lúky (980 m). Charakter hor se poněkud mění, je to dáno asi blízkosti Kojšovské hole. Okolní buky se barví do všemožných tónů, pán podzim tady již pevně svírá otěže ve svých rukou.

Míjím další z pramenů a kolem bezejmenného vrchu s výškou 1 065 m mířím k čajovně Katka. Poprvé se v bezprostřední blízkosti chodníku objevují rozsáhlé vytěžené paseky, které mají velice těžkou konkurenci v oblasti kolem Pipitky a Uhornianského sedla…

Přes rozcestí Golgota (1 040 m) mířím po strmé sjezdovce k čajovně Katka, která je (jak jinak) zavřená. Píší tady nějaké nesmysly o objektu stráženém psem, kamerovým systémem a málem ne CIA a KGB. Čaj ale žáden, pouze kýbel s nějakým odpadem z kuchyně před dveřmi. Asi bašta pro nějakého maca, kdyby mu již nechutnaly ostružiny a jeřabiny…

Dávám svačinu z vlastních zásob a po krátkém odpočinku mám nutkání opustit tento tzv. Skipark Erika. Raději mířím na Kojšovskou holi (1 246 m), která se zvedá po mé pravici.

Parádní počasí a příjemná teplota opět zvedají náladu, takže podzimně zbarvenou krajinou, která je ne nepodobná severské lesotundře se dostávám na vrchol Kojšovky, ze které se otevírají dech vyrážející výhledy. Slanské vrchy, Volovské vrchy, Čergov, na západě dokonce vidím impozantní masív Králove hole v hřebeni Nízkých Tater. Pouze Vysoké Tatry jsou skryty za stavbami na vrcholu.

Kolem chaty Erika na Kloptaň

Na vrcholu by se dal vydržet celý den, ale mám před sebou ještě 11 km, takže hybaj dolu. Přes rozcestí Kojšovská hoľa, sedlo (1 170 m) pokračuji k chatě Erika (1 046 m), která je samozřejmě zavřená. Takže ani tady čaj, pivo či studené párečky nebudou. Nevadí, ostružin (černic) je v okolí spousta a chutnaj výborně. Mňam.

Další úsek vede po asfaltové cestě a po vrstevnici. Až do sedla s pomníkem připomínajícím dobu SNP, kde se červeně značená Cesta hrdinov SNP (která mimo jiné, alespoň pro mě překvapivě, nemíří na Kojšovskou holi) odpojuje vpravo směrem k vrchu Biely kameň. Nevím, zda-li mě zrak nešálí, ale vsadil bych se, že ty borovice o kus dále jsou limby. A já si myslel, že limbu naleznu jen v Tatrách. Třeba mě ale nějaký dendrolog vyvede z omylu…

Široká lesní cesta vede přes vrch Spálenica (1 140 m) na Biely kameň (1 135 m) a dále tak trochu cik cak přes další paseky na rozcestí Biely kameň (1 100 m). Na tabulkách tady značkařům trochu lítají nesmyslné časy, ale ve Slovenském rudohoří si člověk na tuto skutečnost musí zvyknout. Přesto značkařům velký dík za jejich práci, protože bez jejich práce a značek by člověku neznalému zdejších končin trvala cesta dvojnásobně dlouhou dobu.

Přes další vršky a polomy se konečně dostávám po jisté orientační zkoušce (orientačně nejhorší úsek dnešního dne) kolem upraveného a vydatného pramene Tri studne (969 m, výška bude krapet menší) na rozcestí a palouk Trohánka (969 m), kde jsou upravená ohniště, lavičky se stoly a dokonce dvě boudy vhodné k bivaku. Nechápu, že toto parádní tábořiště není na webu cesty SNP. U nás na webu jej doplním v nejbližších dnech. Posedím tady drahnou chvíli, ochutnám slaďoučkých ostružin a nemít v plánu Kloptaň, tak tady dnes rozbiji bivak…

Následující úsek vede bukovými a smrkovými lesy, které se střídají v rychlém sledu. To vše okořeňují krásné výhledy a pozdně odpolední světlo, kterému asi žádný fotograf nedokáže odolat. Přes vrch Ovčínec (1 012 m) sestupuji do plytkého sedla, ze kterého následuje dlouhé a nekonečné stoupání na Kloptaň, jenž je od roku 1989 přírodní rezervací o výměře 27,07 ha. Důvodem jejího vyhlášení byla ochrana vzácných rostlin a živočichů, kteří se v této oblasti vyskytují.

No konečně, Kloptaň (1 153 m) se svou rozhledničkou z roku 1999 je tady. Stejně tak upravené ohniště, pěkná louka a bouda u paty rozhledny, kterou pro dnešní noc okupuji. Beru foťák a mířím na rozhlednu za výhledy. Horní žebřík se krapet viklá, otvor je spíše pro sportovně laděné postavy, městské typy typu Věstonické Venuše by se tudy neprosoukaly. Aj, tady ještě zub času a počasí nahlodal zábradlí, tak nespadnout dolů na hlavu…

Výhledy jsou excelentní, dokonce jsou pěkně vidět Vysoké Tatry. K popisu výhledů se ale vrátím až v jiném článku, nyní jdu fotit Slunce, které se začíná tlačit pod obzor kousek nalevo od vrcholu Kráľova hoľa…

Kilometráž druhé etapy

• Pokračování článku

Další související články: