Pohoří Strážovské vrchy, přes Strážov ma Vápeč na Slovensku

Přes Strážov a Vápeč, Považský Karpattrek (3): Pohoří Strážovské vrchy

Noc v sedle Samostrel (756 m) byla klidná a docela teplá. Nikde ani živáčka, jen strakapoud si to kousek od boudy v poklidu buší zobákem do stromu hledajíc něco na zub. Vlastně do zobáku. Oproti noclehu na Velkém Maníně to dnes byl doslova luxusní bivak. Asi i proto, že nedorazila žádná grupa s velkou žízní na borovičku…

Balím saky paky a za slunečného rána s úderem půl osmé vyrážím vstříc nejvyšší hoře Strážovských vrchů - Strážovu. Před tím však mířím k první dnešní kótě. Tou je vrch Vrábľová (813 m), který dělá společnost vrchu Hrubá Kečka (1 037 m). Ten uzavírá sedlo Samostrel od severu. Během výstupu na Vráblovou je na něj zpětně solidní pohled skrze stromy.

Vzhůru na Strážov

Po pěkném hřebeni mířím k jihu. Chodník zprvu stoupá zvolna, ale postupně se začíná stále více a více klonit směrem k nebi. Když se dohrabu na vrcholový hřeben hory Čierny vrch, jsem docela rád, že první strmé stoupání mám za sebou. Narážím na první fleky sněhu, který se dále vrší s přibývající výškou.

Čtěte také: Předchozí část článku, Považský Karpattrek (2)

Za občasných výhledů skrze zatím neolistěné buky na Súlovské vrchy a Javorníky se dostávám na další vrchol - Čierny vrch (1 068 m). Tady je sněhu již docela dost, místy se nepříjemně boří. No co, rychlost pochodu bude o fous nižší, než jsem počítal. Brzy se objevují první průhledy ke Strážovu (1 213 m). Počítám, že necelou hodinu budu mít ještě co dělat. No možná že méně, neboť sníh jako mávnutím kouzelného proutku mizí.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V plochém sedle na Rázcestí pod Strážovom se k zelené TZ, po které jsem přišel ze sedla Samostrel, připojuje červená turistická značka od Čičman. Ta mě bude provázet dále až za Vápeč, snad nejkrásnější horu Strážovských vrchů. Na další rozcestí Lúka pod Strážovom (1 130 m) je to jen kousek. Zato ve sněhu docela výživného stoupání.

Na louce se ještě povaluje těžký a mokrý sníh, ale jaro tady již převzalo vládu. Svědčí o tom bujné porosty sněženek. Docela mě překvapilo, že rostou i v této výšce, čekal bych je v menších nadmořských výškách.

A konečně je tady Strážov (1 213 m), nejvyšší hora Strážovských vrchů a zároveň nejvyšší bod celého plánovaného Považského Karpattreku. Přestože jsem o 110 metrů níže než by tomu bylo na vrcholu Lysé hory, nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd, výše se na tomto týdenním přechodu již nedostanu…

Na vrcholu je vrcholová tabulka, schránka s vrcholovou knihou i křížek upomínající na nešťastnou silvestrovskou nehodu Janko Brleje z roku 2007, o které jsme na našem webu informovali.

Dohlednost není sice ideální, přesto se kochám výhledy z mohutných vrcholových skalisek Strážova k jihu, západu i severu. Jako na dlani mám před sebou celé Strážovské vrchy, Považský Inovec, Bílé Karpaty, Javorníky, Beskydy i se zmíněnou Lysou horou a Súlovské vrchy. Nesměle se připomíná i Malá Fatra s nápadným vrcholem Kľak.

Přes Zliechov a kopanice na Vápeč

Stejně jako končí každá pohádka, končí i můj pobyt na Strážově. Ono by se to krásně válelo v trávě a na sluníčku. To bych však před sebou nesměl mít ještě tolik kilometrů. Opět nahazuji batoh na záda, vracím se na rozcestí Lúka pod Strážovom. Odsud již po červené značce scházím do Zliechova.

Sníh je na západní straně ještě pěkně umrzlý, místy by se hodily i mačky a nebo alespoň nějaké nesmeky. Nakonec to ale dobře dopadlo, sníh v Sedle pod Strážovom (1 030 m) opět mizí.

V sedle je upravený pramen vody a také se tady připojuje k červené TZ poměrně nová žlutá značka (z roku 2011) od Strážovského vodopádu a Červíkovy chaty. Na Medvědí skále je hned u této značky další bouda, která by se dala využít k bivaku. Její aktuální stav bohužel neznám.

Pod sedlem se objevují další bujné porosty sněženek a další dva upravené prameny vody. Jejich dřevěné stříšky na pocestné kynou z těsné blízkosti chodníku, takže je rozhodně minout nelze. Světlý bukový les je krásně prohřátý sluncem, tu a tam proletí čmelda a ptáci vřískají jako o závod. Jaro je tady v plném proudu. Dokonce buky začínají znatelně rašit.

Konečně jsou tady louky nad obcí Zliechov. Blankytně modrá obloha je bez mráčku a slunce svítí jako o duši. Však mi také včera trochu připeklo držku. A to s sebou tahám opalovák. Asi na parádu… Po pravici se skví docela fotogenický vrch Javorina (asi 980 m) a nad Zliechovem Diel (828 m).

Krčma v obci je zavřená. Definitivně. Funguje jen obchod. Uvažuji, že bych kopl jedno láhvové, ale u stolků za obchodem je plno a hlavně živo. Místní stáli zákazníci (soudě podle značně červených nosů) zabrali všechny strategické pozice. No nic, nejen pivem živ je člověk a kupuje pouze dvoulitrovku kofoly.

Ze Zliechova mám trochu rozpačitý pocit. Spousta neupravených domů a za obcí nehorázný bordel. Takový smeťák po ukrajinsku. I ty polní cesty a rozpadající se JRD mi tu Ukrajinu silně připomínají. Jsem rád, když se konečně dotřepu do sedla nad obcí. Loučím se se Strážovem a přes louky mířím zprvu k jihozápadu a posléze k západu a severozápadu.

Tento úsek je velice špatně proznačen, je potřeba dávat velký pozor. Navíc v žádné z map na webu není chodník zakreslen přesně a v papírových mapách vede úplně jinudy. Ono ta značka vlastně šla jinudy, při minulém přechodu jsem šlapal zcela po jiných vršcích. Značka byla přeložena a má zcela jiný průběh.

Na hřebeni na konci remízků si mohu oči vykoukat, ale značka nikde. No nic, půjdu po rozumu. Mířím napravo jakoby směrem k vrchu Hrubá Zliezajňa (954 m). Čekal jsem, že se na okraji lesa na lesní cestě objeví značka, ale nic. Ta je až na loukách stojícím osamoceném stromisku. Fotku se zpětným pohledem připojuji do fotogalerie, aby bylo patrnější kudy tudy…

Lesíkem se dostávám na další louky a k Božím mukám. Šipka ukazuje napravo, ale na okraji lesa nevidím žádnou volavku, která by ukazovala další směr. A to si mohu oči vykoukat. Scházím k okraji osady Kršákovci, ale ani tady nevidím značku. Už už jsem rozhodnut, že půjdu po rozumu a po azimutu, když tu na mne volá nějaký chlapík, či nehľadám značku. No jasně že hledám, ale nenacházím…

Říká, že musím doleva dolů na panelku, co vede k rozestavěné haciendě nějakého zbohatlíka. Tedy na úplně jinou stranu, než ukazuje šipka na Božích mukách. Nějakých 90° není asi pro zdejší značkaře žádná míra… Říká, že červená značka byla přeložena kvůli myslivcům, kteří si ztěžovali na turisty. No fajn… Dříve prý choval kozy a měl přebytky sýra, který nabízel kolemjdoucím. Škoda že již jen v minulosti. Ale každopádně díky za navigaci a informace k tomuto zajímavému koutu Strážovských vrchů.

Přes dolní osadu zvanou Lapšovci (570 m) mířím na lesní cestu pod Horní Zliezajňou. Okolo závory a za občasných výhledů k Strážovu postupně obcházím v nekončících táhlých lesních zákrutách osady Martinovci, Javorčekovci a Durčekovci. Sláva, konečně je tady rozcestí Kamenec s pěkným velkým turistickým přístřeškem a ohništěm.

Zvažuji variantu odbočit na Homolku. Pivo i nějaká polévka by bodly. Ale po četných zkušenostech nemám jistotu, že bude otevřeno. A vracet se zbytečně další tři kilometry se mi nechce. Na chatu Baske bych dnes již nedošel a vynechat Vápeč rozhodně nehodlám. Navíc Baske je otevřena stejně jen po předchozí rezervaci. Baske variantu proto definitivně zamítám a mířím na Vápeč.

Stoupání je docela výživné, ale zkrášleno kvetoucími trsy konikleců. Podobně jako v Súlovských skalách, kterými jsem se toulal o dva dny dříve. Jeden vršek, sedlo Palúch (900 m) a konečně hlavní vršek hory Vápeč (956 m), kterou považuji za nejkrásnější vrch Strážovských vrchů.

Výhledy jsou sice krásné, ale světlo se pokazilo. Na obloze se objevují mračna, západní obzor je zatažen šedou dekou. To nic dobrého nevěstí.

Bivak uprostřed žabích námluv

Tak Vápeč bychom měli. Nyní nazpět do sedla a hybaj dolů na rozcestí Nad Hornou Porubou (700 m). Cestou míjím upravený pramen vody a lavičky, pro sichr dobírám. Z rozcestí pak odbočuji na žlutou značku. Je to sice mimo plánovanou trasu, ale necelý kilometr dále se nachází pěkný bivak. Bouda v lese na břehu malého jezírka, ke kterému dorážím co by dup…

Hops, hops, hromada žab uskakuje před nečekaným návštěvníkem. Vypadá to, že žáby dnes tady mají dostaveníčko, námluvy. To bude v noci kvakotu a skřehotání. To mi ale nevadí, mám tyto žabí koncerty místo ukolébavky. Naposledy jsem takto spal na vybetonované patě vahadlové studny u Jašteričieho jezírka na Silické planině ve Slovenském krasu. Vedle žab mě vítají i neskutečně bohaté porosty petrklíčů. Tolik najednou jsem jich opravdu dlouho neviděl.

Chystám spaní, trochu dřeva na oheň. V boudě je totiž krásný krb (gril), škoda si neposvítit do nadcházející noci. Lehká večeře, mapa a prostudování zítřejší trasy. Večerní foto a hurá do spacáku. Po dnešní štrapáci se rád v klidu natáhnu.

Kilometráž třetí etapy Považského Karpattreku

• Pokračování článku

Další související články: