Hřebenovka Velké Fatry, přechod na sousední Malou Fatru

Přechod Velké Fatry a výstup na Chatu pod Chlebom, Fatransko-turčanský Karpattrek (7)

Noc je docela klidná, bez větru. Dokonce ani medvědí návštěva se nekonala, jídlo, které jsem zavěsil na strom asi 200 m od bivaku bylo netknuté. Fajn, alespoň něco zbylo na pozdější snídani, kterou jsem si nechal až na Jarabinou.

Krátce nechávám proschnout spacák, balím věci do báglu, který se již něco pronesl a vyrážím na sedmou etapu. Dnes je to již týden, co jsem na treku. Téměř stále mimo civilizaci, potkal jsem více lesní zvěře, než lidí. Ani ty "davy" turistů na Králové studni a Krížné tento poměr nezvrátily…

Čtěte také: Hřebenovka Velké Fatry, Fatransko-turčanský Karpattrek (6)

Pohledem se loučím s vrcholy Rakytov, Čierny kameň, Ploská, Borišov, Suchý vrch i Ostredok, které se koupou v ranním slunci a mírném oparu a vyrážím po Velkofatranské magistrále dále k severu. Čeká mě pěkný hřeben zvaný Ostredkový grúň, jenž je od východu lemován přírodní rezervací Kornietová. Rozloha této přírodní rezervace, která byla vyhlášena v roce 1973, je 84,05 ha. Důvodem vyhlášení byla ochrana přirozených lesních společenstev pralesovitého charakteru pro potřeby lesnického výzkumu. Stromy tady rostou na vápencovém i žulovém podkladě.

Jarabina a vyhlídkový vrchol Kľak

Za občasných výhledů se hustými lesy dostávám do Sedla pod Kopou (1 165 m). I tady je ohniště a malý palouk s větrem vyvrácenými stromy. Další svědek bivaků českých, slovenských a v posledních letech i polských trekařů.

Ze sedla mě čeká docela táhlé stoupání na vrchol Jarabina (1 314 m). Vůbec to tady ale nepoznávám. Od mé poslední návštěvy tady zmizel les, nevím, zda-li lesáci odklízeli kůrovcovou a nebo větrnou kalamitu. Každopádně se jim podařilo řádně rozdupat turistický chodník, jehož průběh se tady mezi popadanými stromy sleduje obtížně. Počítal jsem, že tady doplním vodu, ale raději odbočku k prameni ani nehledám.

Po pasekách a následně lesem se konečně dostávám na vrchol Jarabiné, která je snad nejoblíbenějším bivakovacím místem Ľubochnianského hřebene Velké Fatry. Nyní se z něj otevírají výhledy k vrcholům Ploská, Čierny kameň, Kračkov či Rakytov, ale také k zalesněným masívům vrcholů Veľká Smrekovica či Šiprúň. Na druhé straně se pak loučím s Lyscem. Připojují se tady také modrá značka z obce Sklabiňa a zelená značka z obce Sklabinský Podzámok. To možná někdy v budoucnu využiji, ale nyní mám namířeno k vrcholu Kľak, jenž je odsud vzdálen ještě asi dvě hodiny chůze.

Po částečně odkrytém hřebeni, po němž vede lesní cesta, pokračuji k severu. Po levé ruce se otevírají fantastické výhledy do Turčanské kotliny na město Martin, na hřeben Martinských holí, krásně vidím kamenolom Dubná skala. Na mysli mi vytane i penzion Dubná skala, v němž jsme jednou při sjíždění řeky Váh plánovali oběd. Když jsme přirazili ke břehu tak jsme zjistili, že penzion snad funguje jako bordel a ne restaurace. Po trávníku tam běhaly spoře oděné děvy… Rozhodně ale ne lepé děvy, ty by nebyly krásné ani po šesti pivech…

Dostávám se na Vyšnou Lipovou (1 220 m) a konečně se vynořuje mezi stromy vápencová špička vrcholu Kľak. Avšak ještě před tím mě čeká docela dlouhý sestup a následné stoupání. Nevadí, po cestě se posilňuji vynikajícími a slaďoučkými ostružinami. Já věděl, že si na snídani toho nemám moc dávat a šetřit proviantem.

Přes sedlo Široké (1 132 m), za kterým potkávám partu znavených českých trekařů, chodník pokračuje do Svrčníckého sedla (1 175 m), ve kterém je povolený bivak. Minimálně až sem jsem měl včera dojít. To by bylo ale již za tmy… Navíc by tady asi bylo trochu rušno a málo místa, ta parta Čechů, soudě podle uležené trávy, spala tady.

V sedle pobudu jen krátce a po hřebeni porostlém jeřabinami, buky, smrky a ostružiním stoupám za pěkných výhledů k Velkému Choči konečně na Kľak (1 394 m). Již se objevuje podvrcholové bělostné vápencové skalisko, buřinou zarostlá louka a závěrečné stoupání.

Jsem rád, že je táhlý výstup konečně za mnou a já se mohu posadit a nerušeně si vychutnat výhledy na půlku Slovenska. Jako nedobytné hradby přede mnou defilují hřebeny Velké Fatry, Malé Fatry, pohoří Žiar i Vtáčnik, na druhé straně pak Oravské Beskydy, Chočské vrchy i Západní Tatry. Nádhera, kterou si člověk musí v klidu vychutnat, aby se mu vryla do paměti. No a kdo si nic nepamatuje, pak si panoramata "vryje" do paměti karty svého digitálu…

Cesta do Ľubochnianského sedla

Vše jednou končí, ať je to sebekrásnější. Zapisuji se do vrcholové knihy, mávám Choči a hřebeni Malé Fatry, kam mám ještě dnes namířeno a po strmém kamenitém chodníku (pozor na odbočku červené, chodník svádí pokračovat po modré a žluté TZ vedoucí do Podhradia a Sklabinského Podzámku) sestupuji na louky, ze kterých se otevírají pěkné zpětné pohledy na Kľak. O kus dále, od vrcholu Kliačik (1 240 m, na starších mapách Chládkové) se vynořuje fantastický pohled na Kľak a Čierny kameň, jenž bližšímu vrcholu zdatně sekunduje zpovzdáli.

Sluníčko již opět ukazuje svou sílu. Na to, že je již září a de facto podzim, je neskutečné teplo, které ubírá sil. Ani jsem se nenadál a po strmém sestupu, kdy to pěkně klouzalo, jsem na zpevněné cestě. Po ní je potřeba pokračovat vpravo a po pár stovkách metrů odbočit vlevo. Krátký sestup a již je tady sedlo Príslop (935 m). Ztratil jsem téměř půl výškového kilometru. V okolí sedla nacházím dvě boudy, které by asi byly dobré k bivaku, o kus dále ještě jednu salaš. Nijak je ale nezkoumám, nemám čas, ještě se sem během podzimu vrátím.

Strmým stoupáním opouštím sedlo a přes vršek Príslop (1 067 m) se dostávám na krásné louky, které dodnes slouží jako pastviny. Výhledy jsou skvělé, člověk má chuť ulehnout do trávy. Akorát že dnes mě čeká poněkud dlouhá etapa… A za remízkem koně. Jeden bílý, dva, tři a pak snad dvacítka koní vybíhá na louku. Připadám si jako v Apusenách v Rumunsku.

Po úzkém chodníčku pokračuji traverzem pod vrchem Nižná Lipová (1 162 m). Výhledu vévodí hřeben Malé Fatry s vrcholy Velký Rozsutec, Stoh, Chleb a Veľký Kriváň. Jak zmohutněly, jak se přiblížily. Ještě včera, při pohledu od Chaty pod Borišovom, tyto vršky vypadaly jako nedosažitelní trpaslíci… I město Martin zůstalo za zády a již mi společnost dělají Sučany a Turany… Konečně se objevuje vydatný pramen vody a koryta pro napájení koní. Dobírám vodu, jejíž zásoby se nebezpečně tenčí a dávám krátkou pauzu.

Po dalších pěkných loukách chodník míří na rozcestí Vyšné Rudno (1 056 m), na kterém se k červeně značené Velkofatranské magistrále připojuje žlutá značka z obce Krpeľany. Láká sice k sestupu, ale odolávám, plán je jiný. Navíc do Ľubochnianského sedla je to již jen hodina… Po loukách a mezi remízky se konečně dostávám nad zmíněné sedlo. Krajina tady ale utrpěla po tom, co se energetici rozhodli vést tudy své vysokonapěťové produktovody…

Přes Ľubochňu na Malou Fatru

Sestup do sedla je dosti strmý, naštěstí není ale dlouhý. Podle stavu chodníku je vidět, že tudy mnoho lidí nechodívá. Kousek nad sedlem doplňuji vodu z malého pramene (označeno malou plechovou šipkou) a již jsem v Ľubochnianském sedle (762 m). Kdysi tudy vedla obchodní cesta z Turce na Liptov, obchodníkům tady pomáhali náklady vyvážet formani, kteří si tak přivydělávali na živobytí. Jméno posledního z nich prý bylo Liber, alespoň to uvádí text na jednom z informačních panelů naučné stezky, která tady byla vybudována.

Přestože jsem na Fatransko-turčanském Karpattreku, sestupem k východu se dostávám na Liptov. Ano, Ľubochňa patří již do regionu Liptov, dnes okresu Ružomberok. Původně jsem zvažoval, že bych šel celý okruh pěšky. Nejdříve na Kopu (1 187 m), což je strašný krpál a pak po nově vybudované žluté turistické značce (pokud jedna z nových map nekecala) do Stankovan.

Jenže. Jenže ze Stankovan (441 m) by se muselo do Kraľovan (430 m) šlapat asi tři kilometry po silnici E50, na které je strašný provoz. Nechtěl jsem riskovat zajetí nějakým kamiónem. Navíc tudy asi vbrzku povede dálnice D1, kdo ví, jak to bude s cestou a značkami. Takže mi jako nejrozumnější přišla následující varianta s Ľubochňou.

Po široké cestě se dostávám na okraj obce Ľubochňa (451 m). Fotím opravené lázeňské domy a mířím do hospůdky Pod lipami. Nejenže mám hlad a žízeň na pivo, ale také potřebuji dobít baterku ve foťáku, která na mě začíná významně pomrkávat, že má toho již dost. Bodejť by ne, když již chuděra nacvakala přes tisícovku snímků. Objednávám si tedy pivo, halušky s brynzou a ptám se ochotné servírky, nebyla-li by v hospodě nějaká volná zásuvka (pro ty méně důvtipné dodávám, že elektrická…)

Po dobrém obědě a nějakém tom pivku platím, vrážím dobitou baterii do foťáku a loučím se s lázeňskou obcí Ľubochňa. Frekventovanou silnici E50 pouze přecházím, přesto si musím přechod doslova drze vynutit. Žádný projíždějící soudruh vodič ani řidič se neměl k tomu, že by zastavil. Přechod nepřechod. Přes most nad řekou Váh se dostávám k nádraží v Ľubochni (442 m). Ano, "zbaběle" totiž hodlám využít vláčku. Za 60 centů se totiž přesunu courákem o tři stanice dále. Až do Šútova. Po cestě opravdu jít nehodlám.

Závěrečný výstup k Chatě pod Chlebom

Vlak přijíždí s pouhým pětiminutovým zpožděním a já se spolu s několika dalšími spolucestujícími naloďuji do železničního dostavníku. Škoda, že toho přes spejery počmáraná okna není mnoho vidět. Ale ty tři zastávky nějak přežiji…

Na zastávce Šútovo (435 m) u vodní nádrže Krpeľany pak vlak opouštím. Chvíli musím sice jít po již zmíněné cestě E50, ale opravdu jen chvíli, neboť zelená značka brzy odbočuje k obci Šútovo. Tady je na výběr ze dvou možností. Buď pokračovat po žluté a následně modré TZ přes obec Rieka do Šútovské doliny a kolem chat Šútovská Fatranka a Vodopád pokračovat k Chatě pod Chlebom přes Šútovský vodopád a Mojžíšovy prameny a nebo se vydat vzhůru po zelené turistické značce Révaiovskou dolinou.

Protože jsem kolem Šútovského vodopádu šel již nesčetněkrát, volím druhou variantu. Z rozcestí v obci Šútovo (460 m) pokračuji po zelené turistické značce obcí dále. Cesta ubíhá vcelku rychle, navíc z pastvin, které za obcí procházím, se otevírají osvěžující pohledy na Velkou Fatru. Tam, po těch nekonečných zvlněných hřebenech jsem již dnes kráčel. Stejně tak jsem se rozhlížel z nápadného vrcholu Kľak (1 394 m).

Přes rozcestí Zajacová (720 m) po kočičími hlavami vyskládané svážnicové cestě pokračuji svižně vzhůru. Vlevo míjím rozpadající se lesácké domky, které již dlouhé léta asi nikdo neudržuje. Doufám, že na chatě tomu je naopak a že nebude plno. Po několika zákrutách rozbitou a lesáky strašně zasviněnou cestu opouštím (takový lesní masakr jsem již dlouho neviděl) a strmou pěšinou pokračuji na rozcestí Ploštiny (1 112 m), kde mi nemilosrdná tabulka oznamuje, že na chatu je to ještě hodina. Za co, pane Bože, za co…

Naštěstí okolí rozlehlé borůvčí česáči ještě nevybrali a modré bobulky mi vhánějí do žil sil k poslední zteči. Sice již o něco pomaleji, přesto nezadržitelně stoupám až k Chatě pod Chlebom (1 415 m), kde dávám večeři a na povale přespávám za 5 EUR. Příjemné završení náročného dne, během kterého jsem našlapal něco přes 28 km při překonání 2 160 m výškových metrů. Nevadí, zítra mám před sebou krátkou (vysloveně odpočinkovou) a nádhernou etapu hřebenem Malé Fatry. Na Martinky k autu bych po dnešním přechodu asi nestihl dojít, neboť do cíle mi zbývá 33 km při 2 300 m převýšení.

Kilometráž sedmé etapy

• Pokračování článku

Další související články: