Přechod pohoří Žiar, slovenský Fatransko-turčanský Karpattrek

Žiar a Kremnické vrchy, Fatransko-turčanský Karpattrek (3)

Dnešní noc sice nebyla příliš pohodlná, přesto jsem se vzbudil poměrně pozdě a vyrážel až o půl osmé. Dnes je v plánu dokončení přechodu pohoří Žiar a přechod do Kremnických vrchů v podcelku Kunešovská hornatina.

Do Vyšehradského sedla to mám necelé dva kilometry. Loučím se s loukou a bivakem a krátkým stoupáním překonávám hřebínek, ze kterého již hodně zprudka sestupuji smíšeným lesem. Brzy chodník přichází na okraj lesa, ze kterého se otevírají pohledy na okolní louky a Vyšehrad (830 m), poměrně impozantní vápencový masív.

Na mýtický Vyšehrad

Po polní cestě tu a tam lemované značkařskými kůly scházím do Vyšehradského sedla. Po cestě ještě posnídám nějaká jablka a hlavně vynikající švestky, které dozrávají na okolních planě rostoucích ovocných stromech. Pro "masoteriány" sice snídaně nic moc, ale pro mne je to příjemná změna, sáčkové polévky a podobné blafy se poměrně rychle přejí a na delší vyvařování nemám na tomto treku čas. Ani na žádné speciální recepty.

Čtěte také: Trek z Malé Fatry do pohoří Žiar, Fatransko-turčanský Karpattrek (2)

Vyšehradským sedlem (579 m) prochází silnice č. 519 spojující Slovenské Pravno a Nitrianské Pravno. Provoz je tady poměrně hustý, takže se nezdržuji a kolem stožáru některého z mobilních operátorů pokračují vstříc Vyšehradu, skalnímu vrcholu budovanému druhohorními usazeninami středního triasu. Nejprve míjím polorozbořené budovy bývalého JZD, míjím (poněkud dále vlevo) další pramen vody svedený kovovou rourou do velkého žlebu, a již stojím u dalšího turistického rozcestníku Pod Vyšehradom (708 m) a na okraji NPR Vyšehrad.

NPR (národní přírodní rezervace) Vyšehrad byla vyhlášena v roce 1973 na výměře 48,56 ha. Předmětem ochrany není pouze výrazný skalní reliéf, ale také bohatá vápnomilná vegetace a vzácné druhy hmyzu.

Vyšehrad je zároveň významnou archeologickou lokalitou. Na vrcholové plošině Vyšehradu se rozkládalo mohutné slovanské hradiště z období Velké Moravy. Jeho rozloha činila 4,55 ha. Dodnes jsou v terénu viditelné valy oddělující jednotlivé dvorce tohoto výšinného hradiště. Ale již ve starší době železné tady lid tzv. púchovské kultury vybudoval starší hradiště. Později tady stával středověký dřevěný hrad, který ale zničila v 15. století vojska Bratříků.

Výstup na Vyšehrad byl sice dosti strmý, ale naštěstí krátký. K vrcholu, jenž je osazen turistickým rozcestníkem, křížem, jednou z informačních tabulí zdejšího naučného chodníku a schránkou s vrcholovou knihou, se dostávám po zbytcích ochranného valu bývalého hradiště. Cestou uzobávám nějaké ostrožiny, doplněk to předchozí ovocné snídaně.

Směr Chrenovské lazy

Výhledů ze skalnatého vápencového vršku Vyšehradu (830 m) jsem ale "ušetřen". Viditelnost se ještě zhoršila a od západu mě nahání bouřka. Proto se na vrcholu moc dlouho nezdržuji a po prudkém suťovém chodníku sestupuji k rozcestí Čertova dolina (691 m). Zde se připojující zelená turistická značka sice zve do Nitranského Pravna, já však zůstávám věrný červené hřebenovce a dálkové trasy E8.

Po okraji lesa a po pěkných loukách s výhledem k obci Jasenovo a nazpět k vápencové homoli Vyšehradu s četnými skalkami, se přesouvám kolem vrcholu Malý Vyšehrad (766 m) na rozcestí Žiare (673 m), kde se připojuje modrá TZ z Jasenova. Potkávám cestou i jednu boudu, ta však není k přespání příliš vhodná. Další cesta vede pěkně po rovince (téměř po rovince) po široké lesní cestě. Cesta mě brzy přivádí k uzavřené lovecké chatě lemované malou kaštanovou alejí. Kousek od chaty je upravený pramen vody. Teče sice jen čúrkem, ale na doplnění petky to bohatě postačuje.

Další cesta je relativně fádní. Většinou vede lesem a je prakticky bez výhledů. Takže poměrně rychle přicházejí další rozcestí - Pod Stĺpom (637 m) a za vrškem Opálený vrch (732 m) rozcestí Štyri chotáre (711 m), kde je pěkná, ale uzavřená chata a další upravený pramen vody. Přes Panský háj (717 m), jenž měl byt podle rozcestníku Štyri chotáre vzdálen 20 minut pochodu, přecházím již po třech minutách, takže je mi jasné, že na Havranovo to nebude 13 minut, ale dobrá půlhodina. Další menší chybka v místním turistickém značení.

Stále se mi daří unikat bouřce, která řádila někde nad Prievidzou. Navíc za vrcholem Misárske (790 m) a rozcestím Havranovo (772 m) se zdá, že se počasí začíná umoudřovat. Přes jednu z pasek vidím krásně na sousední pohoří Vtáčnik, nad kterým je již vidět modrou oblohu. Skvělé. Louky s kupami sena na Chrenovských lazech (762 m) mě sice ještě vítají podmračenou oblohou, ale než stihnu připravit oběd, vyčasí se a vykoukne sluníčko s modrou oblohou. Na Chrenovských lazech je další z chat, pod cestou pak pramen vody.

Vstříc Bralové skale a Kremnickým vrchům

Před další cestou na chvíli poležím v trávě a užiji si okolního ticha. Nikde nikdo. Již druhý den jsem nepotkal, kromě pár srnek, sovy a dalších opeřenců, ani živáčka. Za Chrenovskými lazy se objevují další menší louky s pěknými modřínovými háji a množstvím chat, chatiček a uzavřených bud. Krásné místo. Po pravici se objevuje výhled na Velký Gríč (972 m) v pohoří Vtáčnik a na Handlovou.

Před vrcholem Horeňovo (892 m) se počasí definitivně vybírá a až do konce mého treku stále svítí Slunce (samozřejmě mimo nočních hodin). Jenže se objevuje menší orientační problém. Již pár stovek jsem nepotkal jedinou turistickou značku a já přišel na rozcestí, na kterém není zřejmé, kam dál. Koukám do mapy, do druhé mapy a každá má cestu zakreslenu krapet jinak. Vybírám levou cestu, která je navíc označena mužíkem. Jenže dalších 200 metrů opět žádná značka. Čert aby to spral. Lesem přecházím na horní cestu, ale také tady není po značce ani vidu, ani slechu.

Když již dospěji až na vrchol Horeňovo (892 m) tak je jasné, že značka musela jít po první z cest. Vracet se ale již nebudu. Trhám ostružiny a strmým sešupem se dostávám na krásné louky na obcí Sklené. Usedám do trávy a kochám se úžasnými výhledy. Velká Fatra s vápencovými vrcholy Ostrá a Tlstá, Skalka v Kremnických vrších, Vtáčnik. Opravdu nádhera.

Ani jsem si nevšiml, že se odněkud vynořila liška. Také si mne vůbec nevšimla. Až když cvakne závěrka foťáku, kterým jsem ji zvěčnil, zbystří. Byla na lovu myší tak zaujata svou činností, že si mne vůbec nevšimla. Pak mizí v lese a já mizím dále po modré TZ, na kterou jsem narazil a nechávám lišce volný prostor.

Modrá značka mě nakonec přivádí nazpět na červenou na rozcestí Sklenianske lúky (612 m). Sklenianské lúky představují rozsáhlou krasovou planinu s množstvím závrtů, škrapových polí i jeskyní. Největší z jeskyní je Jaskyňa na Lazoch, která je dlouhá asi 50 metrů a má aktivní podzemní tok. Tato fluviokrasová jeskyně je významná z geologického a geomorfologického hlediska.

Na Sklenianských loukách může dobrý pozorovatel spatřit kudlanku nábožnou (Mantis religiosa), ještěrku obecnou (Lacerta agilis), ropuchu obecnou (Bufo bufo) aj. druhy vzácných živočichů. Z rostlin si zmínku zaslouží jetel plazivý (Trifolium repens), zvonek rozkladitý (Campanula patula), psineček obecný (Agrostis capillaris) či lipnice luční (Poa pratensis) a řada dalších druhů. Opravdu krásný kout pohoří Žiar a také vlastně jeho jihovýchodní výspa, neboť následující vrch - Bralová skala (826 m) je tvořen vyvřelinami a patří do dalšího geomorfologického celku - Kremnických vrchů.

Bralová skala

Po focení a kochačce ještě Sklenianským loukám a pohoří Žiar ještě zamávám a jdu si užít stoupání na Bralovou skálu. Procházím pod hustou klenbou lískových ořechů, kterých tady roste velká spousta. Někde ve svahu, pod listím to nebylo úplně zřetelné, jsem překročil pomyslnou čáru mezi pohořími Žiar a Kremnické vrchy a z vápencového podkladu přešel na vulkanické slepence.

Pěknými loukami, na kterých se objevují chráněné kytky jako kostřava červená (Festuca rubra), kozí brada východní (Tragopogon orientalis) či prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) se konečně dostávám na vyhlídkovou plošinu vrcholu Bralová skala (826 m). Výhledy jsou úchvatné. Vtáčnik, Kremnické vrchy, Žiar i Velká Fatra jsou jako na dlani.

Kdo má závrať, neměl by se přibližovat k okraji skály, která má výšku asi 90 m. Dole je pak vidět rekreační zařízení Remata se slunečníky. Na pivo se mi ale takový kus sestupovat nechce. Tmavá skála je krásně rozpálená slunečním teplem, takže chvíli relaxuji a užívám klidu.

Klid je ale na chvíli přerušen hukotem vlaku. Pod Bralovou skálou totiž vede železniční tunel a vlaky tady jezdí od Horné Štubně do Handlové, Prievidze aj. Tato trať byla budována od roku 1927. Zmíněný tunel, původně tunel T. G. Masaryka, dnes zvaný Bralský tunel, má délku 3 011,6 m a proražen byl 13.7.1930. Tehdy se jednalo o nejdelší tunel v Československu.

Vysoká

Když je podívané z Bralové skaly tak akorát, vydávám se na další cestu. Po pěkných kosených loukách se dostávám po hřebeni s nekonečnými stoupáními a sestupy a kolem masívu vrchu Vysoká (935 m) do Sedla pod Vysokou (902 m). Po cestě byla jedna vyhlídka a potkal jsem opět motorkáře. Hasil si to po chodníku. Tady ale nevím, zda-li být na motorkáře naštvaný. Les okolo rozježděný nebyl a motorky tady vlastně konají záslužnou činnost. Bez nich by chodník pravděpodobně beznadějně zarostl. Je to již dva dny, co jsem nepotkal žádného turistu.

Ze sedla je to již kousek na lesní asfaltku, která spojuje obec Slaská s Turčianskou kotlinou. Je tady přístřešek s posezením a pěkný upravený pramen vody nazvaný Medvedí prameň. O kus dále je pravděpodobně nějaký pramen "šaratice", alespoň podle významové značky táhnoucí se směr Slaská.

Již se blížím k loukám nad Kunešovem. Tady jsem jako s náhradním bivakem počítal s některou z kolib, ale bačové tady stále prohánějí svá stáda. Pročesávám pohledem, zda-li neuvidím nějaký vhodný posed, třeba tady budou stejně agilní myslivci jako u Fačkovského sedla. Jenže nejsou. Ani myslivci, ani posed. Vracím se tady k okraji lesa a využívám pozvání místního seníku. V seně jsem nespal již dlouho a dnes to přijde vhod, neboť noc je opravdu chladná. Se setměním začínají troubit i jeleni. Asi čtyři paroháči na sebe ryčí celou noc, i ta jelení říje je nějak brzy…

Kilometráž třetí etapy

• Pokračování článku

Další související články: