Via ferrata Siega ve skupině Dachstein v Alpách

Na ferratě Siega v horské skupině Dachsteinu

Se zajištěním vysokohorských cest nejrůznějšími prostředky jsem se setkal poprvé v sedmdesátých letech minulého století asi jako většina mých vrstevníků ve Vysokých Tatrách. Nejprve na Rysech, pak na Priečném sedle a poté v Batizovské próbě při sestupu z Gerlachovského štítu s horským vůdcem - horolezcem panem Hoholíkem, kdy to ještě bylo za 80 Kč na osobu.

Když se otevřely hranice, byli jsme v roce 1990 se synem Ivanem s turisty z Horní Datyně nedaleko Ostravy v italských Dolomitech a hned naše první zajištěná cesta - ferrata, vedla na Civettu (3 220 m), což bylo dost drsné.

Neměli jsme tehdy jako většina Čechů v Alpách úvazky ani přilby. Jen zimní rukavice, které nám byly hned na "dvě věci…" Naštěstí jsme to vylezli a nikomu se nic nestalo. Byla to tehdy naše první "třítisícovka". Oba na to vzpomínáme s respektem a smíšenými pocity doposud.

Není žádným tajemstvím, že zajištěné cesty - italsky "Via ferraty" a německy "Klettersteigy" mají svůj původ právě v Itálii v důsledku bojů v tragické 1. světové válce v letech 1915 -1917 a to hlavně v Sextenských Dolomitech, kdy fronta byla vedena v údolích i na vrcholech hor. Nejtěžší boje probíhaly v nejvýchodnější části Monte Piana a rozšířily se až k masivu Drei Zinnen (Tre Cime, Tři zuby) a přes Elfer k hlavnímu hřebeni Karnských Alp.

Je zde možno na mnoha místech ještě dnes narazit na důkazy té strašné doby (zákopy, střílny, opevnění, zpuchřelé dřevěné žebříky, staré jištění) a mnohé z dnešních turistických tras vedly dříve přímo na frontu, což je hrozné pomyšlení. Přitom nesmyslnost 1. světové války, v tomto případě Itálie proti Rakousku - Uhersku, je nesporná.

Na všechny bitvy světa doplatí nakonec vždy ti prostí vojáci a civilní obyvatelstvo. Dědové mé generace by o tom mohli vyprávět. A však nám také vyprávěli! Naštěstí oba moji fajní dědečkové - Toník i Rudolf, se chytře ocitli v ruském zajetí a přežili. Jinak by se nenarodili moji skvělí rodičové a potažmo asi ani já. To by mě asi trochu sralo!

Od té doby již uběhla dlouhá řada let a z původně "válečných cest", které měly pomoci postupovat vojskům a dopravovat munici či potraviny, vznikl v celých Alpách sport, který jako každý jiný má své zákonitosti i stupně obtížnosti. Na rozdíl od původních cest, které byly budovány tak, aby byl průchod "horou" co nejsnadnější, dnešní autoři tras si naopak dávají záležet, aby při výstupu tělo vyprodukovalo trochu adrenalinu a cesta měla "náboj".

Přitažlivost těchto ferrat je také v tom, že se z hlediska obtížnosti nachází někde uprostřed mezi klasickou horskou túrou a extrémním lezením po skalách s jištěním lanem. I tak se dnes dají překonávat nebezpečné a exponované úseky. Můžeme si vychutnat skalní ostrohy, římsy, žleby, komíny, výstupky, plotny, skalní lávky, štěrbiny, výčnělky, soutěsky, hrany a co já vím ještě v nejrůznějších délkách, s odlišným převýšením i s nejpestřejší lezeckou náročností či expozicí. A v Rakousku v Alpách jsou dnes stupně obtížnosti označeny stupni A - E, podobně je tomu i v ostatních "alpských" zemích.

Cesty bývají zabezpečeny ocelovými žebříky, lany, skobami, stupy či kolíky a místy vedou v nejtěžších partiích i v převislém terénu. Jako v každém jiném sportu se zde vyžaduje odpovídající sportovní "náčiní", což v tomto případě představuje ochranná přilba, prsní i sedací úvazek, 3 - 4 m dlouhé a min. 11 mm silné horolezecké lano, dvě karabiny s pojistným uzávěrem a lanová brzda. Dobré jsou i rukavice, kdyby se lano roztřepilo. Já používám cyklistické.

Doporučuje se cvakat tak, aby vždy byla na laně jedna karabina, což ovšem dosti zdržuje, takže to řada borců nedodržuje. To je i můj případ. Já se konec konců cvakám jenom někdy a občas vůbec ne. Starého psa novým kouskům nenaučíš - jak zpívá Míša Tučný. A to platí i pro přestárlé "zajíčky".

Existuje zde řada reálných nebezpečí - padání kamenů, možné závady na jistících prostředcích, změny počasí, déšť či bouřka s blesky apod. Pochopitelně že bychom neměli trpět závratí a měli být střízliví i odpočinutí. Ona je to totiž zhusta dost velká makačka a ruce i nohy dostanou řádně zabrat. Nejsou na to moc zvyklé. Navíc nás při sestupech čeká často odporná kamenná suť, kdy by se člověku pro změnu spíše hodily teleskopické hůlky než nějaké lano s karabinami. Ale ty by zase při výstupu ve žlebech a komínech asi překážely.

Pokud se vracíme zpět k nástupu na ferratu, je možno si je tam někde uschovat, ale hrozí nebezpečí krádeže nebo toho, že je již člověk nenajde. Já jsem jednou v Ennstalských Alpách hledal asi půl hodiny batoh pod vrcholem v sedýlku, naštěstí jsem ho posléze objevil. Nikdo nechtěl českou měnu a salám zn. Vysočina.

Ferrat v Alpách je bezpočet, stovky a stovky, já se dnes vrátím ve vzpomínkách na jednu, kterou jsem absolvoval v srpnu 2009 při pobytu v Gröbmingu. Jmenuje se Klettersteig Siega a je jí možno během jednoho dne pohodlně zkombinovat s další - tzv. Klettersteig Hiasl. To provedli moji mladší kolegové. Obě zajištěné cesty - téměř nově vybudované, jsou vedeny dosti odvážně. Nachází se v horském masivu Dachstein v oblasti Ramsau nedaleko střediska Kulm.

Je zde známá okružní cesta - Königsetappe, která v celodenní túře nabízí okruh přes Lärchbodenalm (1 406 m), Guttenberghaus (2 164 m), pokračuje mezi vrcholy Eselstein (2 556 m), Sinabell (2 349 m) a Wasenspitze (2 257 m) okolo jezera Silberkarsee (1 805 m), poté klesá serpentinami k Silberkarhütte (1 250 m). Dále pokračuje nádherným údolím Silberkarklamm, soutěskou s vodopádem i malou nádrží na parkoviště a k restauraci Almstube. Procházíme zde okolo dřevěné budky, kde musíme v obou směrech zaplatit poplatek 2,7 Euro na osobu. Slouží pro údržbu mnoha žebříků v soutěsce nad horským potokem. Nic není zadarmo.

Na trasu vyrážíme okolo desáté ráno v nádherném srpnovém dni, i když se poněkud honí mračna. Ale na déšť to naštěstí nevypadá - ferraty v lijáku jsou jen pro silné jedince s nízkým pudem sebezáchovy. Asi hodinu stoupáme lesem okolo hory Reitbauer (1 028 m) od výchozího místa s názvem Percht u cesty vedoucí z Hausu k Dachsteinstrasse. O půl dvanácté již svačíme u horské chaty Silberkarhütte, kde posedává asi 50 turistů.

Chata je jako téměř vždy v Rakousku útulná a pohostinná, vede k ní nákladní lanovka, kterou by naše případné ostatky mohly býti svezeny do nížin, což se jeví jistou výhodou. Nástup k ferratě vede napřed pěšinkou klečí, pak se sutí dostáváme pod skalní útes, kde ta sranda začíná. Upozorňuje na ní tabule, která je umístěná na stromě a říká, že se jedná o zajištěnou cestu. I když jsem absolvoval ferrat asi dvacet, možná více, již na první pohled je jasné, že to bude záležitost poněkud tvrdšího kalibru, i když na žádné převisy to nevypadá.

Jak jsem si pak mohl přečíst z plánku ferraty, jednalo se na úseku dlouhém 140 m pod horou Wassenspitze (2 257 m) o úseky - A, A, B, B, B/C, B/C, C/D, B/C, A/B, C, C/D, C, A, C, A, C, B, A/B, A, A, A, A, B,A, A, přičemž zde jsou klettersteigy označeny podle obtížnosti písmeny A - E. Takže to nic strašného nebylo. Ale zase to nebylo nic snadného, byly tam tři dost těžká místa v téměř kolmé stěně. To potvrdil i můj spolulezec, bývalý horolezec Z. K. (1944) a i náš horský vůdce Pepa O. (1945), který má dokonce i nějaké prvovýstupy a je po něm pojmenovaná cesta na Martince na Pálavě. Pepa pravil, že "modernější" cesty jsou tady čím dál těžší, což má logiku, protože se jedná o nový sport se stále vyššími nároky na kondici a lezecké schopnosti. To ho poněkud znervózňuje, protože má méně času na kouření ve stěně.

Bylo nás ve stěně devět, z toho dvě děvčata se svými ochránci, přičemž usměvavá zdravotní sestra z "nemocnice Sosna na kraji města Třince" - Lucie, měla ty popruhy s lanem a karabinami na svém půvabném mladém těle poprvé. Pevně doufám, že ne naposled. Když jsme se pak všichni sešli znovu u téže chaty, rozhodujeme se spolu se Zdeňkem, že další ferratu vypustíme a Lucka se k nám přidává.

Mně osobně to stačí, vzhledem k zdravotnímu stavu s warfarinem a zdravotní punčochou mi ta sranda dala dost do těla a nechci se první den zhuntovat, i když se vlastně o to cílevědomě pokouším. Nuž, co naplat? Budeme držet nad naší "sestřičkou" ochrannou ruku a bezpečně ji dovedeme do hospody. To my dovedeme! Počkáme na naší družinu chytře v sympatické horské restauraci u cesty s muškáty v oknech a na zápraží, kde se čepuje pěnivý mok ze Schladmingu. Upřímně řečeno - nic moc. Samá bublina. Ale žízeň byla silnější než nějaké pivařské předsudky z našich krajů.

Při sestupu fantastickou soutěskou jsme začátek další ferraty Hiasl viděli, má velmi zajímavý nástup - musí se po lanovém mostě přejít asi pět metrů přes vodu ke skále. Tato odvážná cesta měří 130 m a má dle plánku čtyři úseky obtížnosti C/D a čtyři úseky obtížnosti D. Borci, kteří na ní byli, však v hospůdce tvrdili, že se jim ta první - tedy Siega, zdála poněkud těžší. A to byli ještě ráno odpočatí.

Záleží asi na tom, kdo ferratu značí a posuzuje, lidský faktor se objevuje všude. I v této dnešní cílové hospodě, místní tři asi pobláznění hosté si pivo nechávali "řezat" na půl, tedy "halb und halb", nějakou sladkou minerálkou. Hrůza! Pochopil jsem, proč se rozpadlo Rakousko - Uhersko, s takovými lidmi jsme my Češi přece nemohli žít v jednom smysluplném státě, no ni?! A už nám do toho začínají v EU kecat zase - chtějí zakázat čepování piva pomocí vzduchu. No nevím!

A tak jsem ve svých 63 letech absolvoval tuto ferratu jako trénink pro výstup na vrchol krále této bílé vápencové oblasti - Hoher Dachstein (2 996 m), jenž nás rafinovaně čekal dalšího dne. A taky neměl chybu. Výhled od kříže byl pro bohy! Taky pro nás a pro černé horské kavky. Lezení stěnou bylo ale podstatně lehčí, i když delší. A byl tam jako okolní kulisa ledovec, byť s tající břečkou. Nikdo není dokonalý - ani světoznámý bílý obr Hoher Dachstein…! I on stárne, jako my všichni. Ale vydrží narozdíl od nás podstatně déle, co se dá dělat.