Stubai malebný, Stubai historický a lezecký

Prvovýstupy ve Stubaiských Alpách

Pokud mezi horolezci zaslechnete jméno Stubai, můžete si být jisti, že překrásné a přátelské údolí táhnoucí se asi 31 km středem mezi devadesáti ledovci a čtyřiceti třítisícovkami, bude jen primárním okrajem jejich rozhovoru.

Horolezec vnímá svět vertikálně a pro tuto schopnost nazírání světa je zde doslova horolezecký ráj a pastva pro oči. Nejvyšší vrchol nese mírumilovný název Zückerhütl (Cukrový vrch). Svým přemožitelům však odolával velice dlouho a musel vyslechnout spoustu odvážných i pokorných výzev nežli dovolil svému přemožiteli dotknout se mraků ze svého vrcholu.

Čtěte také: Dobývání nejvyšší hory světa - Mount Everest

Samotný Ludwig Purtschäller, nazývaný v odborných kruzích Messnerem 19. století a také přemožitel této hory se rozepisuje obšírně v časopise Alpenverein z roku 1894 o této oblasti jak z historického hlediska, tak z hlediska odborného.

Odborná část textu by asi málokoho zajímala, protože horolezecká technika prošla od jeho doby takřka kosmickým vývojem a stala se víceméně záležitosti kuriózní. O samotném údolí však píše toto: "Označení Stubai znamená pás pohoří, táhnoucí se v Tyrolích. Samotný název prošel mnoha přepisy. První označení Stubaie je staré téměř tisíc let. Stubai, Stubei, Stubach nebo Stubachtal jsou odvozeninami původního názvu až k nynější podobě. Tento název si nechal oficiálně potvrdit císař Maxmilián ve 13. století v Brixenu".

Bez vývojových změn však zůstaly názvy vrcholů a ledovců. Označení mohutného ledovce Ferner je pravděpodobně odvozeno od Liesenerské hory Ferkogel i když jsou od sebe hodně vzdáleny. Ohraničující prakticky Stubaiské údolí na jeho začátku a konci.

Samozřejmě nás bude zajímat horolezecká historie této pozoruhodné oblasti. Hluboké lesy, horské bystřiny a osamělá panenská místa se staly exponovaným objektem pro lov, rybaření a pálení dřevěného uhlí. Zákonitě však došlo k tomu, že člověk, který si zvykl chodit do přírody jen s nataženou rukou musel z existenčních důvodů stále výš a výš do hor. Stále víc si zdokonaloval přirozenou cestou primitivní horolezeckou techniku a stále vylepšoval svoji výstroj, která byla nutná k přežití v extrémních podmínkách.

Jiný pohled na hory však měli panovníci. Pokud nekrátili svoje kratochvíle lovem zvěře, zajímal je tento členitý terén především z vojenského obranného nebo někdy také z útočného hlediska. Císař Maxmilián přišel do této oblasti se svými poradci přesně s těchto důvodů. Přišli hledat nové cesty pro kanóny a vojenskou techniku, aby mohl soupeře překvapit nenadálým útokem nebo pevně zformovanou obranou horských průsmyků a nově vybudovaných cest.

Nutno dodat, že mnohé s těchto plánů dokázal císař bravurně realizovat. Byl to však především úspěch jeho poradců, neboť Stubai císaře okouzlil natolik, že často zapomínal na své vojenské povinnosti a stále častěji se začal oddávat lovu a turisticko naučným výpravám do hor. Mezi dvořany dostal přiléhavou přezdívku "poslední rytíř a první horolezec".

Tyto překrásné přírodní scenérie dokázaly dokonale přetvořit jeho charakter k humanitnějším cílům. Ve své knize (Theurdank), kterou si nechal vytisknout v roce 1517 sice nadneseně popisuje svoje úspěchy při lovu kamzíků a jiné zvěře, jeho další jsou však už čistě přírodovědná. Stránky s výčtem kamzičích a jeleních trofejí nahrazuje popisem jejich akrobatických skokanských výkonů a jiných bystrých postřehů ze života v přírodě.

Ve své další knize, kterou vydává opět vlastním nákladem popisuje různé horolezecké techniky, smyčky, výstroj, ale také věc na tehdejší dobu nevídanou a my můžeme říct pokrokovou, horolezeckou přilbu, kterou doporučuje podle potřeby vycpat suchou trávou. Zda nadále využíval tyto postřehy pro vojenské účely, není známo.

Ve čtrnáctém století docházelo k prudké industrializaci v těchto horských oblastech. Intenzivně se zde začala těžit železná ruda, zinek a stříbro. Horské bystřiny začaly pohánět mlýnská kola, měchy kovářských výhní a kola malých továrniček. Velkou tradici zde mělo zejména nožířství, kterou si zachovalo prakticky až do osmnáctého století. V roce 1765 navštívil tento kraj sám císař Josef II. a byl rovněž nadšen malebností krajiny a vypínajících se hor.

Do Vídně se vrátil plný elánu a hned následující léto se vypravil se svou manželkou, hrabětem Sauerem a skupinou geologů, kteří se dali okamžitě do pečlivého zaměřování okolních hor a ledovců. Císař s chotí a hrabětem pak vystoupili s několika domorodci na ledovec Ferner. Mnoho nescházelo a ledovec se mohl jmenovat Císař Franz Josef II., ale císař nepodlehl naléhání svých dvořanů a návrh skromně odmítl.

Na Fernkogel, který leží na opačném konci stubaiského masívu vystoupil jako první Peter Carl Thurwieser. Byl členem turistického klubu Altmeister der Ostalpen Hochturistik. Narodil se v roce 1789 v tirolském Kramsachu. Při studiích v Salzburku se spřátelil s místními horaly, kteří ho také získali pro členství v klubu.

V roce 1836 s přítelem Philipem Schopfem z Lisenzu, který byl horským vůdcem, svým bratrem a horalem Keflerem, vybaveni klasickými dlouhými holemi vystoupili 24. srpna na vrchol. Počasí jim příliš nepřálo. Sníh, rozmočený led a nebezpečné sněhové převisy znesnadňovaly výstup a zvyšovaly jejich nejistotu. Po tomto strastiplném výstupu pobyla šťastná trojice na vrcholu celou hodinu. Celý výstup a sestup do první vesničky Liesens trval téměř 19 hodin. Thurwieser během celé cesty pečlivě prováděl barometrická měření a mapoval terén.

O týden později vystoupil Thurwieser jako první turista na Habicht. Na sladké dostali chuť v roce 1863 innsbručan Leopold Pfaunder a slavný Ludwig Barth. Došlo však k něčemu neuvěřitelnému. V domnění, že lezou na Zuckerhütel, ocitli se na sousedním vrcholu. Z tohoto komického omylu je vyvedl pohled z vrcholu Wilden Pfaff na asi o 15 m vyššího souseda. Co nadávek musel vyslyšet horský vůdce Urbas-Loisl, který je doprovázel.

Měli velké štěstí, že se rozhodli svůj omyl příští den napravit. O týden později slezl tento nejvyšší vrchol "mlčenlivý alpinista", vídeňák J. A. Specht. S tichostí jemu vlastní, ale o to pečlivěji připravený si najal "neomylného" Urbas-Loisla a tentokrát byli úspěšní hned napoprvé. Sdělení, že přišel před týdnem o své prvenství, přešel typickým mlčením.

První ženou na cukrovém kopci byla paní Therese Pfurtschallerová z Fulmesu. Se svým bratrem a dvěma horskými vůdci vystoupili 20. září 1886 nejprve na Wilden Freiger. Zdálo se jim to však ještě málo a o několik hodin později odpočívali na Souklarspitze.

Za další čtyři hodiny na Wilden Pfaff. Zde prohodila lakonicky Therese "Zuckerhütl by byl taky dobrý" a opravdu na něj vystoupili. Jen co se přehoupla půlnoc, sbalili si instrumenty a pospíchali do Söldenu, kde opět přespali a příští den po devítihodinové chůzi dosáhli nádraží v Ötzu. Doma ve Fulmesu se ocitla po čtyřhodinové chůzi z Innsbruku. Dobré nohy, že? Železnice mezi Innsbrukem a Fulmesem byla otevřena teprve v roce 1904.

Nemůže být žádných pochybností o tom, že Innsbruk, město mezi centrálními Alpami a Karvendelským pohořím je centrem horolezců. Innsbručané nemohli v žádném případě stát opodál. Ke konci roku 1850 odkryli žáci přírodovědecké školy pamětní desku svému profesorovi Leopoldu Pfandlerovi, který do svých učebních osnov zahrnul také lásku k přírodě a horám.

Na Stubai měl Pfandler za partnera neméně slavného Ludwiga Bartha se kterým udělal prvovýstupy na Alpener Freiger, Falhesoner, Seespitze a Hofmannspitze. Později se k nim přidali ještě Fritz Lantschner a Julius von Ficker z Westfálska. Tito čtyři mušketýři toho prošli opravdu hodně, dokonce i dva brilantní prvovýstupy na Wilden Freiger a Feuerstein v roce 1857.

Krátce po založení Německého Alpinistického Spolku v roce 1869 vznikla také innsbrucká odnož a měla se čile k světu. Značkovali cesty turistům, udíleli licence horským vůdcům, stavěli provizorní horské chaty a záchranné boudy. Nejvýše položená byla Backerhaus ve 3 195 m.

Nové impulsy do nově rodících se klubů přinesl horolezec a přírodovědec v jedné osobě Karl Grailer. Se skupinou přátel zřídil v Innsbruku roku 1893 Akademický Klub Alpinistů. Nebyl to uzavřený klub přátel hor, ale zcela otevřený spolek, který byl přístupný nejen akademikům, ale především těm, kteří by mohli být a také byli nějakým způsobem přínosem pro hory, přírodu a lidstvo. Velký důraz kladli na to, aby v jejich klubu tepalo vždy kamarádské srdce.

V knize Der Stubaital je kladen na tento lidský faktor velký zřetel, ale tuto knihu, kterou vydali společně museli také komerčně využít. V knize je plno velice kvalitních a praktických map, odborné popisy výstupů, rady na cesty a návody pro výcvikové trenéry pro práci s mládeží, které měly rozvíjet tělo i ducha.

Společně vydávají také další velice kvalitní knihy Karnwendel (1904), Gipfelsturmer (1911), Melzerkweppen (1914). Na těchto výchovně ušlechtilých základech byli vychováni další pokračovatelé těchto tradic a pokušitelé mnoha hor, kterým bylo kamarádské srdce nadevše. Otto Melzer se nezapomenutelně podepsal na severní stěně Praxmerkspitze, Karl Berger a Otto Ampferer na Companile Basso v Bretanské skupině.

Ve výčtu této slavné kroniky bychom mohli objevit další slavná jména jako Wastl Mariner, Matthias Auckenthaler, kteří se proslavili husarskými kousky při záchranných akcích v horách, dostali brzy přiléhavou přezdívku: "muži šestého stupně". Zlatou kapitolu však tvoří výkony legendárního Hermanna Buhla, který velice brzy překročil alpský rámec a nesmazatelně se zapsal v Himalájích některými výstupy a prvovýstupy.

Zimní lezení na Stubai

Už za císaře Maxmiliána se staly sněžnice nezbytnou součástí lovců a vojáků, kteří střežili hranice. Lyže se používaly jen v nižších polohách, kde terén nebyl tak technicky náročný. V roce 1894 však Max Peer začal propagovat skialpinismus. Vydával se s lyžemi stále výš a sjížděl stále vyšší a vyšší horské stěny. Bohužel zahynul nešťastně pod sněhovou lavinou. Přesto však našel spoustu následovníků.

Akademický Alpen Klub se rozšířil o další nevídané odvětví zimního lezení pomocí sněžnic se sjezdem na lyžích. A brzy přišly první úspěchy. Byly však vykoupeny četnými úrazy a omrzlinami. Výstroj přece jen nebyla tak dokonalá a podcenění hor přineslo své oběti. Přesto však vzaly za své vrcholy Wilden Hinterbergls, Ruderhofspitze (1898), Winderscher Daunkogel (1898). Vše v zimním období.

Nejaktivněji si počínal Othmar Sehrig. Na sklonku století, zakládá jako první soukromou lyžařskou a horolezeckou školu. Jeho profesionální lyžařský cirkus pořádá lyžařské sjezdy a běžecké soutěže. Mnozí s těchto členů se stávají mistry své země a někteří se účastní olympijských her. Výtěžky z těchto akcí však většinou pohlcují jejich zimní horolezecké aktivity.

Tyto pionýrské doby, draze zaplacené lidskými životy a zdravím, však posunuly hranice lyžařské techniky, výstroje lyžařů a horolezců až do časů jak je známe v dnešní podobě. Parta kolem Sehriga, Antona Tschona, Fridolina Hohenleitnera a dalších, sjíždí alpským stylem na lyžích v letech 1907-1909 Dauenkogel, Rosskogel a Ferkogel. V roce 1909 pořádá Akademický Klub ve spolupráci se svazem první rakouské mistrovství ve všech disciplínách, ale to už je jiná stránka mince.

Další související články: