Výstup na Lyskamm (4 527 m), túra ve Walliských Alpách

Walliské Alpy a čtyřtisícovky - výstup na Lyskamm

Naše pětičlenná skupina (Miro, Bobo, Vláďa, Vašek a já) vznikala vlastně během zájezdu, celkem dost složitě. Prvním cílem byl Dom, potom jsme plánovali Dufourspitz. Již při sestupu z Dufourspitze naše pohledy přitahoval dlouhý hřeben Lyskammu (4 527 m). Cestou z Dufourspitze bedlivě sledujeme cestu po Grenzgletscheru. Prostup horním pásmem trhlin je zřetelný, vede vlevo podél skal, ale v dolním stopu slunce již smazalo. Soudíme, že i tady se budeme držet vlevo.

V táboře na Ober Platje si dopřáváme jen chvilku odpočinku a trochu jídla. Rušíme tábor a potom scházíme do údolí na Grenzgletscher. Nový bivak, večeře na ledovcové moréně, batoh na ráno, nachystat snídani a spát. Kolem osmé uléháme na sníh. Za občasného rachotu padajícího kamení a dunění nějaké té laviny vzpomínáme na příjemně vyhřáté kameny morény. Do stanu nám sice ještě praží Slunce, ale od země cítíme chlad.

Pochod po ledovci

Ráno ve dvě nás burcuje Mírův ospalý hlas. Za občasného klení se oblékám. Mrzne jen docela mírně, ale teplo mi moc není. Ohříváme polévku a ovesné vločky, zatímco Bobo vaří plný ešus čaje. Obloha je plná třpytivých hvězd a vycházející Měsíc ozařuje vrchol Lyskammu svým bledým světlem. V údolí je ale docela tma, kterou ruší jen modré plameny vařičů a po nich i tři čelovky. Moje baterka zahájila stávku už pod Domem.

Vyrážíme asi ve tři čtvrtě na tři. Lano je svázané ze dvou kusů. Po pár krocích Mírova čelovka hasne. Rychlá výměna baterek a jdeme dál. V čele Miro, pak Bobo, Vláďa a skupinu uzavírám já. Vyšlapaná stopa přes den úplně zmizela, tak se držíme vlevo. Za chvilku vstupujeme mezi trhliny. Sotva přejdeme několik můstků, Mírova mačka se povoluje. Asi mu povolil nějaký šroubek. Nevím, protože zdržení využívám k tomu, abych odložil přebytečné slupky.

Údolí tone ve stínu, ale přesto rozeznáváme dvě postavy, které se k nám zvolna blíží. Konečně pokračujeme, jenže do slepé uličky. Musíme se kus vrátit. Dvojice Švýcarů nás mezitím dohání. Oběma je jistě dost přes čtyřicet a jejich chování prozrazuje dost zkušeností. Na stručný anglický dotaz se dozvídám, že náš cíl je i jejich cílem.

Po pár krocích přicházíme na zřetelnou stopu, ta ale po chvilce končí asi dvoumetrovou trhlinou s navátými okraji. Včera tam určitě byl firnový můstek. Švýcaři se po marném hledání nakonec odhodlají překonat trhlinu v místě zborceného můstku. Přece jenom ho kus uvízl asi půldruhého metru pod okrajem trhliny. Pomáháme jim s jištěním a oni nám oplácí na druhé straně. Tahle legrácka nás stála dobré půl hodiny.

Postup po hřebeni

Následuje plató zalité silným měsíčním světlem. Nevím, zdali je nám teplo od námahy či od horkých měsíčních paprsků, ale před nástupem do druhého séraku odkládáme přebytečné oblečení. Séraky vede zřetelná stopa, takže nemarníme čas blouděním. Vedle působivého ledopádu míjíme odbočku do svahu Dufourspitze. Ještě jedna plošina a krátký nástup a máme nižší vrcholy Monte Rosy jako na dlani. Mezitím vyšlo Slunce a připravilo nám překrásnou podívanou, které dominovala severní stěna naší hory.

Po levém úbočí obcházíme asi stometrovou muldu. V podstatě okolo ní děláme zatáčku 120°. Konečně scházíme do Lisjochu. Je osm hodin. Pod našima mačkama chrupe tenká vrstvička, ale sníh pod ní je ještě měkký. Na nejnižším bodě sedla se připojuje stopa z Rif. Gnifetti. Míjíme zdálky nízkou skalku, o které víme, že je za ní propast.

Vidíme stopy vyšlapané k ostatním vrcholům. Nastupujeme do příkrého hřebínku. Na obě strany má sklon střechy, ale vrchol stačí na pohodovou chůzi. Přes námi jsou dvě výpravy, brzy doháníme trojici starších Němců. Ta nás zdržuje, ale jsem docela rád. Jednak Miro zapomněl, že když on je na mírnějším úseku, tak já a Vlaďa šlapeme krpál, jednak nejsem úplně fit, trochu mně trápí rýma.

Konečně na vrcholu

U kóty 4 343 m "stařečky" předcházíme. Další úsek strmostí stěny vpravo odpovídá představě propasti. Tři metry firnu vlevo nás nematou, trhliny u levé nohy prozrazují mohutnou převěj. Asi osm lanových délek po tomhle přírodním Es Srátu (Most smrti z Koránu) a vstupujeme do severní stěny. Je psychicky míně náročná, ale visutý ledovec končí asi 30 metrů pod námi ostrou hranou.

Po několika serpentinách vidíme kameny. Náš cíl je na dosah. Naše mačky zaskřípaly o několik šutrů a stojíme před metrovým skalním stupněm, ze kterého ční malý kříž. Sundáváme batohy a odvazujeme se. Pár kroků a pohlížíme na svět z vrcholu. Je půl desáté ráno. Pár fotek, video a trochu sladkostí – měknoucí firn říká, že bychom se sestupem neměli otálet. Přesto jdeme ještě pár desítek metrů po pohodlném hřebínku směrem k západnímu vrcholu.

Sestup

Poslední uctivý pohled k Dufourspitzi, která z jihu vypadá dost nevzhledně, obdivný k Matterhornu a pohrdlivý na kopečky okolo. Obdivujeme, jak Vláďa deklamuje z paměti názvy blízkých i vzdálených vrcholů. Vyrážíme dolů. Před sestupem Miro ještě upozorňuje německou stařenku na špatně upevněnou mačku. Její chladná reakce mě dost překvapila. Potom už vyrážíme. Stále fotím, jako zběsilý. Před vodorovným hřebínkem ztrácím nervy a měním film. Asi mám strženou perforaci. Záběry z předchozích výstupů jsou nejspíš v …

Už na hřebínku se sníh balí na mačky. Trhliny při okraji převěje se pootevírají. Pod kótou 4 343 m to začíná docela nemile podkluzovat. Míjíme opozdilce jdoucí na vrchol. Asi netuší, do čeho jdou. Posledních padesát metrů se kluci rozhodli sjet po zadku. Moje uši, ohluchlé z náhlé ztráty výšky, upozornění přeslechly, takže jsem Vláďu před sebou málem přetrhl. Rychle jsem ale pochopil o co jde.

Ze sedla svižně vyrážíme přes okraj bezejmenné muldy. Nad hankem, který vede na poslední plató Grenzgletscheru, si konečně dopřáváme pauzu. Je načase, protože už máme pořádný hlad. V poledne nic neobvyklého. Okolo nás krouží vrtulník, na vrcholy Monte Rosy směřují výpravy z italské i švýcarské strany. Zatímco na sever je dohlednost fantastická, tak na jihu jsou údolí plná mraků, ze kterých vyčnívají ojedinělé štíty. Na modři oblohy se objevují první šrámy – řasy. Slunce ale oslňuje i přes tmavé brýle. Je dost teplo, takže po svačině se místy boříme až po kolena.

Trhliny a lavina

První trhliny zdoláváme bez potíží. Naštěstí je pravá strana ledovce dlouho ve stínu. Zato ve druhém séraku se trhlina, která nás zdržela ráno, ještě otevřela a nadto spadl i zbytek můstku. Miro proto přepouští vedení atleticky zdatnějšímu Bobovi. Ten trhlinu celkem lehce přeskakuje.

Vyslovuji nedůvěru druhému lanu, takže přelézáme či přeskakujeme uvázáni na novějším lanu. Jistíme se zavrtanými cepíny a Bobo na druhé straně pečlivě dobírá. Vláďa trhlinu technicky přelézá, já volím skok. Mirovi, který skáče poslední, jsem vysekal v navátém okraji stupeň.

Znovu se vracíme k původnímu pořadí a pokračujeme přes několik změklých můstků ven ze séraků. Na posledním můstku tasím foťák, abych zachytil velkou lavinu. Urval se kus visutého ledovce na Západním Lyskammu. Škoda, že zvukový doprovod nejde vyfotografovat. Vláďa nechal videokameru zahálet v batohu a jen smutně sledoval fascinující divadlo.

Zbytek cesty uběhl, bez nějakého dalšího povyražení. Já a Miro jsme v bivaku padli, ačkoli Bobo se pustil do vaření čaje. Po krátké relaxaci jsme se taky pustili do vaření. Pak už balíme stany, abychom se dostali na pevnou půdu Gornergratu. Krátce se zastavujeme jen na Monte Rosa Hütte. Nacházíme si rovná místa na vyprahlém úbočí Gornergratu.

Miro a Bobo nocují pod širákem. My ostatní dáváme přednost pohodlí stanu. Na oslavu toho, že jsme živi a zdrávi, připravujeme malou hostinu ze zbytku zásob. Ráno naposledy obdivujeme masív Monte Rosy a Lyskammu, které nám postupně zakrývá Gornergrat.