Kaňon Eli, zelený ostrov Réunion a horolezectví

150 metrů na laně, kaňon Eli na Réunionu

Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2.

Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit třísetmetrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Dennis. Nakonec jsme zbyli jen tři - já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo (2 205 m n.m.) až k moři.

Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech. Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Cesta do nitra deštného pralesa

Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se zní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají.

Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Hluboký kaňon s vodopádem

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách celí spocení a zničení dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou "hubou" koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.

Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Cesta dolů

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím ostošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout.

Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.

Poslední štand

Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva "pidižvíci" opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě "pokořeného" vodopádu.

Ještě deset slanění a čtyři kilometry chůze

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti. Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché.

Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Dennis tekoucí do stejnojmenného města.

Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30 - 40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nímž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi.

Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků a pak přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči a když zjistil co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.