Česlav Wojcík, rozhovor s lezeckou legendou

Povídání o horách a lidech s horolezeckou legendou Beskyd - mistrem sportu Česlavem Wojcíkem

Význačného ostravského i československého horolezce Česlava Wojcíka z Frýdku - Místku jsem znal řadu let pouze od vidění z hutního kombinátu Nová huť Ostrava, kde pracoval jako revizní technik na závodě 45 - Automatizace a z Lysé hory, kde dlouhodobě působil jako aktivní člen Horské služby. Do té doby jsem o něm příliš nevěděl, ale jeho charismatický obličej s hustými prošedivělými vousy vždy vyzařoval inteligenci, klid a rozhodnost. Blíže jsem Česlava poznal až v roce 2003, kdy jsem se se svou dcerou Markétou (1985) zúčastnil s vysokohorskými turisty z Frýdku zájezdu do Walliských Alp.

A měli jsme všichni štěstí, že se tohoto zájezdu, kde jsme vylezli hned na dvě čtyřtisícovky (Breithorn a Alallinhorn), zúčastnil tehdy již 63 letý Česlav, kterého jsme si s Markétou pro jeho lidské vlastnosti i vypravěčské schopnosti ihned oblíbili.

Při ferratě na Jegihorn jsme zase mohli obdivovat jeho zažité horolezecké úkony při výstupu po lanech a žebřících. A vůbec nám nedával slovně najevo, že to umí "trochu" lépe než my, naopak. Každému rád poradil, upravil úvazek či naznačil nejvhodnější postup v těžších místech. Nezapřel se v něm horolezecký trenér a člen HS, který má v popisu práce se starat o lidi a navíc - mít je taky trochu rád. A přesně takový Česlav byl. A je pořád, což je dobře!

Nyní sedím v jeho pokoji útulného bytu ve Frýdku - Místku a piji kávu, kterou mi podala jeho sympatická žena Jana, taktéž bývalá horolezkyně a lyžařka. Mám v úmyslu Česlava trochu vyzpovídat a představit ho čtenářům Trekingu poněkud blíže. Jeho syna Lukáše čtenáři znají jako aktivního dopisovatele a vynikajícího skialpinistu z několika článků, v nichž o adrenalin nebylo nikdy nouze. Holt - jablko nepadá daleko od stromu. Aspoň tedy někdy to platí.

V Česlavově případě určitě, protože i dcera Lucka se cítí na laně i na lyžích jako doma. Celý pokoj je "provoněn" horami, fotky na psacím stole, obrázky na zdech i celá řada knih s horskými motivy v knihovně. A co asi vzácností se skrývá ve skříních... Zápisky, deníky, plánky tras, schémata horolezeckých výstupů. A navíc je z okna pokoje vidět celé panoráma Moravskoslezských Beskyd s krasavicí Lysou horou, která je s Česlavem propojena pupeční šňůrou. Právě tam mnohdy riskoval své zdraví pro záchranu jiných. Ale pokusme se jeho dlouholetou činnost v horách poněkud rozebrat blíže…

Kdy a jak jsi se k horolezectví dostal? Dělal jsi dříve závodně jiné sporty?

Dětství jsem prožíval ve Frýdku - Místku, odkud je to do hor jen kousek. Zpočátku jsem provozoval turistiku, začínal jsem v Palkovických hůrkách a Beskydech, v šestnácti letech jsme již s kamarádem na kole dojeli do Vysokých Tater, kde jsem poprvé absolvoval dvoudenní přechod Červených vrchů a dále na Svinicu a zpět na Podbánské. Tak jsem poznal Tatry, které silně ovlivnily mou další činnost.

Celkem jsem tam absolvoval 270 výstupů, z toho 60 v zimě. Jako šestnáctiletý jsem rovněž vstoupil ho horolezeckého oddílu Staré Město, kde jsem na skalách na Mazáku pod Lysou horou začínal lézt s Honzou Schindlerem, Josefem Veličkou, Zbyňkem Tomečkem a dalšími. Rovněž jsem jezdil na kole i lyžoval, bavil mě sjezd i běžky. To jsem později uplatnil i v HS. Jiný sport jsem závodně nepěstoval.

Takže to byly skály jen na Mazáku?

Pochopitelně jsme lezli i na Štramberku, na Váňovém kameni nad Kopřivnicí, v Hostýnkách na Skalném či na Čertových skalách u Lidečka. Na Kružberk a Rabštejn jsme z Frýdku jezdili jen občas, to byl rajón ostravských a opavských lezců, kteří to tam měli blíže.

A co Vysoké Tatry? Jak formovaly tvůj další vývoj?

Byly pro mne tehdy vším, udělal jsem tam později řadu těžkých cest , např. direttissimu Malého Kežmarského štítu, Galeri Ganku či západní stěnu Lomnického štítu. Již v roce 1957 jsem v zimě vylezl na Malý Javorový štít, Javorový štít a Svišťový štít, tábořili jsme tehdy ve Velké Studené dolině. A tak by se dalo pokračovat dál. Výstupy mám zaznamenány v mém deníku. Při těchto tatranských výstupech jsem se poznal s desítkami vynikajících horolezců ze Slovenska i z Čech.

Technické pomůcky tehdy byly na nízké úrovni, úvazky neexistovaly, byla konopná lana a železné skoby jsme si vyráběli sami. Část lezeckého materiálu byla po "Wehrmachtu". Karabiny byly ocelové a později duralové se dovážely z bývalého NDR, kde jsme v Saském Švýcarsku taky často lezli, nebo titanové z Ruska.

Měli jsme vlněné kalhoty, pletené svetry, podkolenka z ovčí vlny, v zimě kožešinové rukavice, se kterými byly ve stěně potíže a místo karimatek pěnovky. Ale na Makalu v roce 1973 jsme již měli kožené duplexy s dvojitou vložkou. V Tatrách jsem poznal řadu pozdějších kolegů z národního družstva, do kterého jsem byl zařazen v roce 1965, kde jsem působil až do roku 1973.

Do vyšších hor jsem se z Tater dostal v roce 1963, kdy jsme v Julských Alpách tehdejší Jugoslávie vylezli kilometrovou stěnu Triglavu. Oproti Vysokým Tatrám to byly zcela jiné horolezecké rozměry z hlediska výšky stěn, počtu lanových délek i nutnosti bivakovat ve stěně. Ale nejkrásnější vzpomínku mám na Tatry z roku 1970, kdy jsme s manželkou Janou na svatební cestě přelezli z Batizovské doliny přes Zadný Gerlach na Gerlach i se svatebními svědky.

Ještě v roce 1991 jsem s ní a dcerou Lucií vylezl "trojku" v jižním pilíři Volovky, kterou jsi nedávno popisoval právě v TREKINGU (2005/ 6 - 7) a ve své knize O HORÁCH, LIDECH A PIVU, kterou mám nyní rozečtenou. Tyto výstupy byly pak odrazovým můstkem pro pozdější expedice na Pamír a do Himálají, kdy jsme v roce 1978 s ostravskou expedicí vystoupili na severní vrchol Nandádéví ve výšce 6 895 metrů.

A jak šel dál horolezecký život? Říká se o tobě, že jsi následoval na Kavkaze slavného Gruzínce Chergianiho?

Seznámil jsem se s ním v ENSA, což byla francouzská škola lyžování a alpinismu, v roce 1966. Vyprávěl o svých výstupech na Kavkaze a ve Francii tehdy s námi a se svým partnerem Oništěnkem lezl severní stěnu Grandes Jorasses. Byl zázračným horolezcem a velkou osobností. A tak byla v roce 1971 během zájezdu ČSHS na Kavkaze logickým cílem dosud nepřelezená Chergianiho cesta ve východní stěně severní Užby. Užbu jsem znal již z roku 1964, kdy jsme se Slávou Chmelou ze Žiliny a Gertem Tschunkem ze severních Čech uskutečnili 1. československý traverz obou vrcholů od severu na jih v pěti dnech.

Měli jsme tenkrát i jisté problémy s vařením, pro pět lidí jsme tehdy měli jen jeden vařič a ešus. Na Kavkaze jsem byl celkem šestkrát a z toho v letech 1964, 1971 a 1989 na Ušbě. V roce 1975 jsem tam byl také s národním družstvem, kdy jsme vyráželi z tábora Bezingi přes ledovec Mižirgi. Na Chergianiho vzpomínám dosud, byl to bezesporu skvělý člověk, pravý hrdý Gruzínec, který se vždy ke svému národu hlásil a naučil se dokonce napsat slovo Gruzie v latince. Tato rodná země mu byla bližší než mocný SSSR. Na Užbu se tehdy lezlo asi 40 lanových délek, z toho 10 délek v ledových polích strmějších než 50 stupňů.

Pak by tedy logicky měly následovat Alpy, Pamír a Himálaj? Bylo tomu u tebe také podobně?

V roce 1965 jsem lezl v rakouských Vysokých Taurách a italských Dolomitech. Byly to výstupy jako Belavičiniho žleb na Grossglockner, Comiciho cesta v severní stěně Cima Grande di Lavaredo či direttissima jižní stěnou Marmolady s partnery Honzou Jančíkem a Frantou Chlumským. V roce 1966 jsem byl v zimě na Mont Blancu (přes Tacul a Maudit) a v létě v ENSA s Ludem Záhoranským při setkání horolezců z celého světa se nám podařil výstup na Mont Blanc du Tacul Boccaletteho pilířem, Bonattiho cesta na jehlovitý Grand Capucín (3 838 m) či Walkerův pilíř na Grandes Jorasses ve francouzsko - italském pohraničním hřebeni Savojských Alp.

V roce 1968 jsem byl s žilinskými horolezci a také s "novohuťákem" Petrem Baudyšem v Tádžikistánu na Pamíru, kdy jsme se pokusili o Pik Komunismu (7 495 m) z ledovce Garmo a Beljájeva. Na vrchol jsme se nedostali pro špatné počasí, ale vyšli jsme "gruzínskou cestu" na plato pod vrcholem. Měli jsme tehdy válenky s vibramem, na které se daly připevnit mačky. Ani dřevěné cepíny nebyly vzhledem k bezpečnosti to "pravé ořechové". Vylezli jsme tehdy také na Pik Štěrbakova, Olgy, Pravdy a Rosija, který měřil 6 800 metrů.

Během této expedice jsme se také dozvěděli o tehdejší srpnové okupaci ČSSR sovětskými vojsky. Podruhé jsem byl na Pamíru v roce 1972, kde byly přítomny dnešní legendy - Kuchař, Páleniček, Kriššák, Kounický, bratři Dieškovi, Petrík, Kývala či Neumann. A řada dalších vynikajících horolezců. Vedoucím výpravy byl Tibor Šurka. Průběh expedice mám popsaný ve svém deníku, byly obtížné klimatické podmínky a bylo to velmi náročné. Měli jsme čtyři výškové tábory, poslední ve výšce 6 900 m. Postupovali jsme z ledovce Fortambek po pilíři Burevěstníků severozápadním pilířem na Pik Parašutistů (5 900 m) a po platu přes ledové jeskyně na západní hřeben Piku Komunismu. A Himálaje přišly na řadu v letech 1973 a 1978.

V roce 1973 to byla ta slavná akce, kterou popsal Milan Daniel ve své knize ŽIVOT A SMRT NA VRCHOLECH SVĚTA?

Ano. Vedoucí výpravy byl legendární Ivan Gálfy, RNDr. Milan Daniel, tehdy působil jako vědec v expedici. Tehdy tam byly již také další esa jako Psotka, Fiala, Brabec, Orolin, Kriššák, Červinka, Záhoranský a další vynikající horolezci. Vyráželi jsme ze základního tábora ve výšce 4 700 metrů, poslední 5. výškový tábor byl ve výšce 7 800 metrů. Výpravu ovlivnila smrt RNDr. Kounického. Expedice tehdy začala v zimě 2.2. a doma jsme byli 17.7.1973.

V roce 1978 následovala další expedice Himálaj 78, kdy jsem vystoupil na severní vrchol Nandádéví do výšky 6 895 metrů. Tehdy se jednalo o ostravskou expedici, ve které bylo osmnáct horolezců. Vedoucí expedice byl V. Starčala, technickým vedoucím V. Šmída. Mezi horolezci byli i Záhoranský, Kulhavý, olomoučáci Kývala a Zeitler a taky řada dalších skvělých kluků. Z Ostravy jsme odjeli 17.4., vrátili jsme se 8.8.1978. Také zde mám obě expedice zachyceny ve svých denících, pochopitelně i s řadou fotografií. Tehdy mě zranil padající kámen velikosti dětské hlavy, měl jsem zlomená tři žebra, ale naštěstí to dobře dopadlo. Takže je skutečně na co vzpomínat.

Tehdy se jednalo o klasické expedice se vším všudy. Čím si vysvětluješ současný trend tzv. "Alpského stylu"?

Expedice byly ve "vojenském" stylu pana Hunta a vyžadovaly značné vybavení. Alpský styl vznikl díky podstatně lehčímu lezeckému materiálu, neskutečnou fyzickou a psychickou vybaveností špičkových lezců a vzorem Reinholda Messnera. Také i snahou ušetřit finance. Hlavně psychiku ve vysokých horách, včetně vynikajícího zdravotního stavu a připravenosti považuji za velmi důležité aspekty. Nepoužívají se zde fixní lana ani kyslíkové přístroje, lezení představuje nejvyšší stupeň čistoty. Je rovněž velmi důležité udržet v činnosti správný krevní oběh a být dostatečně aklimatizovaný. A mít rozum a zbytečně neriskovat. A já jsem zažil v horách i řadu tragedií, v případě nebezpečí není návrat zbabělost, ale výsledek logické úvahy -"Stojí to vůbec za to?"

Díky činnosti v reprezentaci a později v ústřední radě horolezectví jsi se poznal prakticky se všemi legendami horolezectví u nás a na Slovensku. Co ti to dalo jako člověku?

Je to tak. Zpočátku to byli pískaři z Čech - Kuchař, Kopal, Mašek, Cerman, Bortel, Karoušek, Matras, pak slovenští horolezci prakticky všech generací tehdejší doby. Vzpomínám na Kluvánka, Kriššáka, Diešku, Psotku a řadu dalších. Z mladších pak na Rakoncaje, Nežerku a další. Také na plejádu ostravských a vůbec severomoravských horolezců, kteří vždy patřili ke špičce. Např. Josefa Kulhavého alias Hvězdu či Poldu Súlovského. Myslím si, že jsem díky své povaze se všemi vycházel dobře. S těmi mladšími jsem pak přicházel do styku jako státní horolezecký trenér. A občas se s nimi stýkám dodnes. Poznal jsem řadu vynikajících osobností, kterých si vážím.

Ale jeden borec se přece z této dlouhé slavné řady "vyčlenil". A býváš s ním na laně ještě i dnes. A v zimě na lyžích. Oba velmi milujete hory. Já ho občas vídávám ve vítkovické restauraci "U Eliáše", kde se ostravští horolezci scházejí. Jistě víš, kam má otázka směřuje.

Samozřejmě, máš na mysli mého dlouholetého spolulezce a přítele - Ludevíta Záhoranského (1939), se kterým jsem toho zažil strašně moc. Vážím si ho nejen jako vynikajícího lezce, ale i skvělého skromného člověka i kamaráda. Je to typický "Čechoslovák", který se sice narodil na Slovensku, ale dlouhá léta žije v Ostravě. Kterému se někdy přezdívá "Mlčící himálajská legenda". Je přemožitelem Káčaňdžungy (8 598 m), třetí nejvyšší hory světa. Byl na expedicích na Nanga Parbat, Everest, Kašmírský Nun či v Patagonii. I on byl v reprezentaci od roku 1964 do roku 1973. Titul "Zasloužilý mistr sportu", který mu byl udělen v roce 1971, byl tedy skutečně zasloužený. Ještě dnes spolu lezeme "ferraty", sem tam na skalách a v zimě vychutnáváme běžky i sjezdové lyže. Je to vzácný člověk.

A co činnost v Horské službě na Lysé hoře? Působil jsi tam déle než 30 let. Co ti tato práce dala?

Tuto roli jsem chápal tak, že chci horám vrátit něco z toho krásného, co mi daly. A taky pomáhat lidem, i když někdy si průšvihy svou neukázněností přímo vynucují. V Beskydech má HS několik okrsků - Lysá hora, Pustevny, Gruň, Javorový, Velký Polom, Soláň a Rožnov. Já jsem působil na nejvyšším vrcholu Beskyd více než 30 let, dlouhou dobu jsem působil také jako cvičitel HS v lektorském sboru a školil adepty i cvičitele HS.

V roce 1986 jsem na zájezdu instruktorů HS vylezl se spolulezcem V. Vichrem na Matterhorn. V současné době jsem spolu se Z. Tomečkem a dalšími veterány členem "Klubu seniorů horské služby" , což je v ČR vlastně průkopnický čin. V roce 2005 měl náš klub již 43 členů. HS jsem dříve také reprezentoval při závodech družstev a jednotlivců, kde jsem uplatňoval své zkušenosti a kondici z reprezentace. V roce 2006 jsme s Z. Tomečkem a F. Janošcem napsali a vydali publikaci "55 let Horské služby v Beskydech".

Jaký je Tvůj vztah k pivu a alkoholu vůbec. O pivu znalci říkají, že je to jediný lék, který netřeba zapíjet. Co ty na to? A co cigarety, řada horolezců kouří, protože se prý nudí na "štandu".

Pivu se nevyhýbám, i když klasický pivař nejsem. Ale jedno či dvě po túře nebo lezení nikdy neodmítnu. Rád si dám i skleničku dobrého vínka, tvrdý alkohol příliš nemusím, i když k expedicím vždy patřil. Už jako lék proti žaludečním problémům. Ale nikdy ho nebylo moc. Cigaretový dým přímo nesnáším, takže když musím někdy pobýt v zakouřené hospodě, mám večer pocit, že mi dýmem smrdí i má vousatá brada.

Co by jsi vzkázal čtenářům Trekingu, kteří převážně nejsou klasičtí horolezci?

Aby si hory do sytosti vychutnali, vždyť život v nich je krásný. A nemusí to být jen skály a lezení. Já v pokročilém věku cítím, že mi řada pohoří jaksi zůstala utajena, tak se to snažím dohnat v létě i v zimě na běžkách, kdy již řadu let jezdím do Prášil na Šumavu, do Krkonoš či do Jizerských hor. Beskydy a Jeseníky mám proježděné v bílé stopě křížem krážem.

Také se dnes v šedesáti sedmi letech nevyhýbám "ferratám" v Alpách ani túrám v Tatrách, kde se mi vybavují starší výstupy. Hory mají vždy co nabídnout. A kondičku si také udržuji jízdou na kole a výšlapy na Lysou horu, kde se cítím jako doma. A jednou týdně chodím hrát do tělocvičny odbíjenou. Takže je dobře, že čtenáři jsou současně aktivními turisty, cyklisty, běžkaři či horolezci. A i já si Treking občas rád přečtu a rozšířím si horské obzory. Píše do něho i můj syn Lukáš, jak jsi již dříve naznačil . Ale pozor, nikdy zbytečně neriskovat! Hory mají i svá nebezpečí. A ne nadarmo se říká - "Lepší malý horolezec nežli velká mrtvola!"