Výstup na Baranie rohy v Tatrách Groszovou cestou

Baranie rohy, oblíbené lezecké cesty ve Vysokých Tatrách

V naší rodině představují tatranské Baranie rohy, přesněji Baranie sedlo, určitou tradici. Prostě se tam musí dostat každý v generaci, co se považuje alespoň trochu za turistu. Dodržování tradice se tak sice vleče s rozestupy až několik desítek let, ale i tak představoval tento 2 526 m vysoký štít v Tatrách jeden z našich dalších cílů.

Důležité samozřejmě bylo zvolit správnou trasu, což znamenalo vybrat v létě něco těžšího než II UIAA, protože turistická stezka na vrchol nevede a služeb horských vůdců po jistých zkušenostech nevyužíváme.

Naštěstí stěny pod Baraními rohy ze strany Malé Studené doliny nabízí spoustu možností, jak se dostat vzhůru a neporušit pravidla TANAPu. Coby málo zkušený doprovod nováčka jsme nakonec Baraní rebrík vyměnili za Pravý žlab južnej steny (Bruckner - Grosz). Po Alfredu Groszovi se ostatně někdy cesta nazývá společně s několika dalšími trasami plánovanými na jiné dny.

Čtěte také: Baranie rohy a Široká veža, Vysoké Tatry

Po nezbytném přesunu do Starého Smokovce s tím, že ubytování na Hrebienku pro vodovodní havárii není možné, jsme se nasoukali do podkrovní noclehárny Zamkovského chaty (1 475 m n. m.). Ráno vycházíme o šesté hodině směr Téryho chata v dolině Piati spišských ples. Popisovat milovníkům Tater a Slovenska Hrebienok, Studenovodské vodopády, Malou Studenou dolinu nebo samotnou Térynu by bylo jistě nošení dříví do lesa.

Před půl osmou vyrážíme z výšky 2 015 m n. m. kolem Prostredného Spišského plesa na louku na jasně patrný suťový svah pod vrcholem. Baranie rohy se svým typickým šikmým plató na jihozápadní straně jsou nepřehlédnutelné a stezka vede kolem celého plesa, takže se nedá minout.

Až pod skály Baraních rohů vede stezka společně se stezkou na Ľadový štít (tou přes Ľadovéko kôně). Dělí se až ve žlabu pod Baraním sedlem. Přes 2 384 m vysoké sedlo ještě v 70. letech 20. století vedla turistická značka, v současnosti uzavřená. Před mohutným skalním blokem se proto vydáváme (coby členové ČHS) vlevo na Groszovu trasu (II - III UIAA).

Držíme se jen málo podrobného popisu cesty na čtyři délky lana, jenže při poslední délce se dostáváme nad Baranie sedlo pod nevýraznou věží místo nad ni. Tudy prochází i stezka až na vrchol. Odbočujeme tedy na posledních 100 výškových metrů vzhůru.

Krátké přechody přes podobně lehká místa se obecně tolerují, aby bylo možné výstup zakončit na štítě (obdobně se překonává lehkým lezením např. hřeben Gerlachovského štítu). Máme se držet vrcholového plató (chodecký, udává se I UIAA) a ne hřebene (místy II UIAA), což se nám zpočátku moc nedaří. Pak se napojujeme na správnou stezku a po 3,5 hodinách z Téryho chaty se před námi objevuje "okno", seskupení balvanů pro Baranie rohy tak typické.

Výhledy jsou i zásluhou počasí skvělé. Věnec hřebenů kolem se otevírá především na Spiš přes Belianské Tatry a na Polsko. Zbylé panorama zdobí hřeben Prostredného hrotu přes Priečne sedlo, Širokou vežu až po mohutné Ľadové štíty. Před Belianskými Tatrami a nad drobnou Chatou u Zeleného plesa spadají dolů srázy Kolového a Čierného štítu, Spišského a Pyšného, Lomnického… Vrcholek skýtá dost prostoru, po balvanech se dá lézt na oba vrcholy celkem pohodlně.

Dolů scházíme mimo hřeben až do Baranieho sedla. Z něj po levé straně ve směru sestupu do Doliny Pěti Spišských ples těsně pod skálou lze pohodlně a bezpečně postupovat po pevném podkladu, takže se vyhýbáme suti. Kolem vidíme i spoustu dalších cestiček. Za námi se vynořuje dvojice mladíků, co si s obtížností neláme moc hlavu. Přichází od Zeleného plesa a rovnou sestupují dolů za námi. Kromě jednoho fotografa pod vrcholem a trojice směřující nalehko na Ľadový štít jsou jediní, koho jsme od Téryho chaty potkali. Sezóna přitom vrcholí a teplota zvolna taky.

V dolině Pěti spišských ples je samozřejmě situace jiná. Letní počasí vylákalo davy. Mnozí turisté míří na Priečne sedlo a Sedielko, další po trase ze Zamkovského chaty tam a zpět. Přilby schováváme do batohů a nasazujeme šátky svlažené ve studené vodě. Vlastně ve Studené vodě. Míříme dál a dál dolů na pozdní oběd.

Výstup na Baranie rohy není náročný. Orientace je lehká, Groszova cesta ve skále nad žlabem pod Baraním sedlem se dá zpočátku dobře rozeznat. Případné bloudění by navíc rychle vyřešilo slanění zpět na jasně patrnou bývalou značku. Lezecká část není příliš exponovaná, na hladké skále jsme se jistili (II - III UIAA, cca PD).

Z konce cesty vytýčené Groszem lze dojít bez obtíží na vrchol a poměrně rychle jasně patrnou a mužíky značenou spletí chodníčků. Kdybychom ignorovali požadavky TANAPu a vyhnuli se lezecké části, představovaly by Baranie rohy běžný štít úrovně Kriváně nebo Východné Vysoké, časově méně náročný. Přesto by byla škoda si trochu nezalézt, když k tomu úbočí dává na výběr podle chuti v různých obtížnostech.

Od Zamkovského chaty jsme stoupali necelých 5 hod. a sestupovali spíše pohodlně než rychle 3 hod. Cca 1 000 výškových metrů.