Zámek Duchcov se zahradou ve francouzském stylu, Dubí, Krupka, jezero Milada, Doubravka

Cykloturistika v Krušnohoří a Saském Švýcarsku (4)

Místečko na spaní na umělém návrší nedaleko rybníka s výhledem na Osek bylo krásné. V noci jsem se však moc nevyspala. Myslela jsem, že nedaleko jezdí kombajn a seká trávu. Ráno jsem zjistila, že to byly zvuky těžby z nedalekého hnědouhelného lomu Bílina. Ten jsem večer nezahlédla. V tomto lomu je nejníže položené otevřené místo v Česku. Není to však přírodní rekord. V roce 2014 byla nadmořská výška tohoto místa 20,4 m. Dno se stále prohlubuje a nejnižší bod by měl být níž než hladina moře.

K ránu začalo pršet, a přestože jsem spala ve stanu pod stříškou, trochu mi do stanu pár kapek s větrem pleskalo. Sbalila jsem se, uvařila čaj a po dešti vyjela Knížecí zahradou ve francouzském stylu k zámku Duchcov, kde jsem mohla obdivovat barokní sochu Niké na okřídlené zeměkouli od Matyáše Bernarda Brauna z 30. let 18. století. Zámecká budova je trojkřídlá a uvnitř se nachází dvůr. Do něj se vchází bránou s čtveřicí Braunových soch. V jižní části nádvoří stojí kostel Zvěstování Panny Marie z r. 1722.

Zámek stojí na místě bývalé tvrze, která patřila Kaplíčům ze Sulevic. Ti tvrz prodali Lobkowiczům. Císařský rada a hejtman litoměřického kraje Václav Popel z Lobkowicz ji nechal přestavět do renesanční podoby. O další přestavby zámku se zasloužili další majitelé, Valdštejnové, kterým zámek patřil do roku 1912. Nyní patří zámek státu a v roce 2001 byl prohlášen za národní kulturní památku. Zámek byl místem setkání známých osobností. Navštívili jej např. F. Schiller, J. W. Goethe nebo L. van Beethoven. V roce 1813 zde jednali ruský car Alexandr I., jeho bratr Konstantin, pruský král Fridrich Vilém III., ministr zahraničí Rakouska-Uherska kníže Metternich a další o taktice boje proti Napoleonovi.

Začalo opět pršet, tak jsem kolo schovala k pokladně a šla na prohlídku. Většina lidí má Duchcov spojený s italským svůdníkem Giacomo Casanovou, který zde pracoval 13 let jako knihovník. Nebyl pouze knihovníkem, ale také vystudovaným právníkem, filozofem, spisovatelem, alchymistou, mágem a dobrodruhem. V době mé návštěvy uplynulo 300 let od jeho narození.

Za pozornost stojí Valdštejnský grafický kabinet s více než 300 grafikami, zachycující žánrové scénky, karikatury, bitevní a alegorické výjevy nebo podobiznu Albrechta z Valdštejna, nejslavnějšího z rodu. V zámecké zahradě byl v 80. letech minulého století postaven pavilon s prvky kubismu, ve kterém je umístěna freska Nanebevzetí Panny Marie českého barokního umělce Václava Vavřince Reinera.

Po prohlídce zámku jsem za slabšího mrholení vyjela na Dubí, které je asi hodinu jízdy od Duchcova. Jela jsem směrem na Košťany kolem loveckého zámečku z 18. století, který se však od roku 2020 opravuje. Nedaleko Mstišova se nachází další zámeček, Dvojhradí, ve kterém je nyní restaurace a kde jsem se ukryla před silným deštěm na oběd. Lovecké osmiboké sídlo v čínském stylu z 18. století dal postavit František Karel Clary-Aldringen pro svou manželku. Z postupného komolení jejího jména vznikl název Tuppelburg, Doppelburg až k nynějšímu Dvojhradí. Poblíž se nachází obora s muflony, srnci, divokými prasaty, jeleny a jinou krušnohorskou lesní zvěří.

Posilněná a usušená jsem pokračovala po hlavní trase na Dubí. Lázně jsou v kopci ve výšce 420 m n. m., tak jsem si trochu zafuněla. Od roku 1870 se zde léčí pohybové a nervové onemocnění. Po pravé straně hlavní cesty mě zaujal bílo-červený kostel Neposkvrněného početí Panny Marie z konce 19. století. Jedná se prý o nejsevernější benátskou stavbu v Evropě, kopii kostela Santa Maria dell´Orto v Benátkách. Bílý a červený mramor působí zajímavě. Ve vysoké boční věži je zvon z roku 1925 a v prvním patře zvon z roku 1919. V kostele se nachází i hrobka rodu Clary-Aldringenů.

Lázně samotné mě moc nezaujaly. Nenarazila jsem na léčebný pramen, který by mě trochu vnitřně nakopl, a tak jsem se dlouho nezdržela. Pokračovala jsem dál, na 6 km vzdálenou Krupku na jihovýchodním úpatí Krušných hor. Název Krupka pochází ze staročeského slova rozlehlý, a to Krupka opravdu je. Skládá se z více vesnic, historická část se rozkládá v úzkém údolí sevřeném okolními kopci, ve kterých je řada odvalů a štol.

Hrad dal vystavět Jan Lucemburský v roce 1320, aby byla posílena hranice proti vojenským výjezdům ze Saska. Hrad s cínovými doly a vesnicí Trmice daroval král míšeňskému šlechtici Těmovi z Koldic, který byl na Janově dvoře významnou osobou. Koldicové vlastnili hrad do roku 1504. Hrad začal od 17. století chátrat a fungoval pouze úřední dům, který přistavěli na konci 17. století pro panský horní úřad Šternberkové.

Období romantismu v 19. století navrátilo hradu zájem o tuto památku. V panské zahradě bylo vysazeno přes sto druhů růží a podle nich se pak hradu říkalo Rosenburg (Růžový hrad). Byla zřízena promenádní cesta, terasy, altán, nová stáj aj. Začali sem opět jezdit lázeňští hosté z Teplic. Také J. W. Goethe navštívil místo několikrát a hrad i nakreslil. Další významní návštěvníci byli např. skladatel Richard Wagner nebo spisovatel Jan Neruda. Dovedu si představit tu dřívější krásu, když i mě při přípravě trasy zaujaly fotografie hradu a celého okolí.

K hradu jsem šla s kolem po boku po modré značce a kolo zamkla u potoka poblíž jednoho domu. Konečně svítilo sluníčko, tak jsem se jen napila a lehce oděná prošla přes historickou kamennou bránu kolem úřednického domku, z kterého je nyní restaurace a hotel. O něco dál se nachází zřícenina se zbytky kruhové věže s dělovou komorou i dělem, odkud jsou krásné výhledy do okolí. Lze vidět nejen Krupka s kostelem svatého Prokopa, ale i 5 km vzdálené Teplice a celé České středohoří.

Z hradu jsem se vydala podél Horského potoka naučnou stezkou Po stopách horníků ke štole Starý Martin. Chtěla jsem jít na prohlídku podzemí, ale přišla jsem pozdě. Prohlídla jsem si aspoň důlní techniku ve skanzenu a vrátila se kolem dalších bývalých štol po silnici do Krupky. U kola mne již čekala rodinka z nedalekého domku, kterým jsem prý zabránila vjezdu do domu. Asi mají obrněný transportér, když jim mé kolo přimáčknuté k zábradlí vadilo.

Vyjela jsem po hlavní cestě na Přestanov, kde stojí na křižovatce pomník připomínající bitvu proti Napoleonovi u Chlumce v roce 1813. Odtud to byla jen chvilka do Chabařovic a k jezeru Milada, kde jsem si konečně chtěla odpočinout, vykoupat se a přespat. Jedná se o rekultivační jezero obdélníkového tvaru, které bylo vytvořeno v těžební jámě hnědouhelného Dolu Chabařovice. Po jezeru Most je druhým největším severočeským jezerem a třetím největším českým jezerem.

Těžba byla ukončena v roce 1997 a napouštění jezera z nedaleké nádrže Kateřina začalo v roce 2001. V roce 2010 bylo napouštění zastaveno. Hloubka je 145, 7 m n. m. a pro veřejnost bylo otevřeno v roce 2015. Náklady na rekultivaci činí 5 miliard korun. Kolem jezera jsou cyklostezky, řada odpočívadel, někde i písečné pláže s restaurací.

Vybrala jsem si místečko s krásným výhledem na západ Slunce. Převlékla jsem se do plavek, prošla kolem labutí a vběhla do vody. Přestože byla na okrajích lehce zelená, koupání bylo pro mne jako balzám. Chvíli jsem se ještě slunila na lehátku a jen tak si hověla. Poblíž bylo i zastřešené posezení s lavičkami a stolem, kde jsem sušila stan a připravila spaní. Šla jsem spát až za tmy, protože kolem stále chodili lidé nebo jezdili rodiče s dětmi v zapůjčených elektrických autíčkách.

V noci mě vzbudil nepříjemný odmítavý ženský křik, z kterého mi nebylo dobře. Chvíli jsem váhala, co budu dělat a zda nezakročím. Pak mě napadlo, že možná bude mít někdo zájem využít mého místa na spaní s lavičkami. Za chvíli jsem slyšela vrzání štěrku, které se ke mně blížilo. Nedaleko mne se mladý muž zastavil. Než na mě začal svítit, rychle jsem si ho prohlédla a zavrtala se do spacáku. Ani jsem nedýchala a čekala, co se bude dít. Dlouho tam stál a pak se vrátil zpět k partičce. Asi po půl hodině už hlasy zněly opět veseleji a k ránu byl konečně klid.

Vstala jsem hned za svítání. Vše bylo v mlze a málem jsem neviděla ani hladinu jezera. Uvařila jsem si čaj a kaši, rychle se sbalila a se sluncem v zádech odjížděla po cyklostezce do Trmic. Podél Bíliny jsem pokračovala pěknou krajinou středohoří přes vesničky Stadice, do které si poslové kněžny Libuše přišli pro orajícího Přemysla, Rtyně nad Bílinou a Bystřany. V dálce mě zaujala Doubravská hora s rozhlednou. Jedná se o osamělý znělcový vrch na okraji Teplic, jehož svahy jsou chráněnou přírodní památkou. Žije zde např. páchník hnědý, kovařík nebo potemník a další druhy hmyzu spojující svůj život s dutinami stromů. Také lze na Doubravce nalézt vzácné houby jako např. lanýže letní nebo hřib Markův.

Obydlenou zástavbou jsem dojela do lesa, kde jsem zamkla kolo a šla zkratkami na hrad. Ten vznikl na vrcholu kopce ve 2. polovině 15. století. Za třicetileté války se změnil na bastionovou pevnost a byl několikrát dobyt. Aby ho nemohli využít nepřátelé, byl v roce 1644 zbourán. K využití bylo pouze sklepení a kasematy, které byly později přestavěny na obydlí. Ke konci 19. století byla na místě vybudována přístavba v novoanglickém stylu a restaurace s rozhlednou. Budova je od 20. století používána k radioamatérskému vysílání. Z vrcholu jsou pěkné výhledy na všechny strany.

Na úpatí hory lze nalézt křemencové (nebo taky mnišské či zkamenělé) kameny. Největší z nich se jmenuje Kámen čarodějky a jsou na něm vrypy, které možná sloužily jako směrovky pro průchod močálem. Podle pověsti je vytvořila čarodějnice Kely nebo Běla, která žila na hoře a měla zabíjet zabloudilce. Jiné zvěsti tvrdí, že vrypy jsou od dcery kněze. Při tanci na hoře jí uklouzla noha a při pádu vytvořila vrypy na kameni. Scházela jsem z hradu lesem směrem ke kolu a říkala si, že nějaká čarodějnice asi stále v okolí žije. Nemohla jsem dlouho kolo najít. Když už jsem prošla téměř všechny cestičky, kolo stálo v pořádku opřené o strom a ani nebylo zamčené.

Sjela jsem z kopce kolem pěkných a výstavních lázeňských budov do centra města Teplice. Byl nádherný slunečný den, lidé korzovali kolem fontán, na náměstí se konal festival vína, byla slyšet ruština, arabština a jiné jazyky. Lázně byly známé již ve středověku a termální prameny lákají lidi z řady zemí. Prošla jsem arabskými i ruskými ulicemi, ve kterých jsou dýmkárny, obchůdky, lékařské ordinace a cítila jsem se rázem jako v jiné zemi. Ne nadarmo se Teplicím říká "Malá Paříž".

Na terase restaurace jsem si dala pořádný oběd a jela na vlakové nádraží. Tam se se mnou dala do řeči starší paní, která chtěla vědět, kde jsem celých šest dnů cestovala. Přidala se další, která se ptala na jídlo a spaní. Ta první mezitím odjela a já stále čekala a bavila se s další turistkou. Ukázala mi dokonce fotky z výstavy, kterou v Teplicích navštívila a dala mi tipy na další místa. Přestože se znovu změnilo počasí a začalo pršet a foukat, bylo mi moc hezky. Na celý výlet dlouho nezapomenu.

• První část článku
• Předchozí (2.) část článku
• Minulá (3.) část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.