Putování přes Krušné hory na kole - zámek Jezeří, zřícenina hradu Rýzmburk a klášter Osek

Cykloturistika v Krušnohoří a Saském Švýcarsku (3)

Čtvrtý den mého cyklovýletu jsem měla v plánu projet krajinou trochu jiného rázu, než jsem dosud jela. Chtěla jsem navštívit pár památek a vidět, jak hornická činnost změnila přírodu a část Mostecka.

Po horkém čaji a starém chlebu jsem se rozloučila s parťáky a sjížděla přes dva kilometry z kopce po naučné stezce Flájská hornatina do Mníšku a dále po příjemné cestě do malebné Nové Vsi v Horách, která leží nedaleko hranic s Německem. Pak už následovalo mírné stoupání a zatáčky do Horního Jiřetína.

Protáhla jsem se městečkem a mířila přes Černice na zámek Jezeří, na který jsem se hodně těšila. Tento barokní zámek se nachází na okraji hnědouhelné pánve a na fotkách vypadá moc hezky. Necelých tři sta metrů jsem vyfuněla do kopce k parkovišti, kde jsem zamkla kolo k informační tabuli, převlékla zpocené triko a šla na prohlídku zámku.

Přiznám se, byla jsem docela v šoku z toho, co jsem viděla. Dočetla jsem se, že zámek je ve špatném stavu, ale že to bude až tak strašné, jsem netušila. Místo a stavba s velmi zajímavou historií, kde se sjížděli významní umělci a státníci, postihovala později jedna rána za druhou.

Zámek stojí na základech hradu "de Lacu" (z Jezera), který byl přestavěn na zámek v polovině 16. století. O sto let později zcela zhořel. Ke konci 17. století bylo toto sídlo Lobkowiczů opět honosným skvostem. Lobkowiczové měli veliký vztah k umění a hudbě. Obzvlášť kníže František Maxmilián, za jehož působení na zámku dosáhlo Jezeří největšího rozkvětu hudebního a společenského života. Nejenže byl dobrý zpěvák, violoncellista a skladatel, ale také vlastnil hudební divadlo a založil kapelu. Později zde byla zřízena i hudební škola.

Temné období pro Jezeří začalo v roce 1938. Usídlil se zde štáb "SS-Leibstandarte Adolf Hitler", pobývala tu posádka pro zajatecký tábor a od roku 1943 sem přemístili prominentní vězně, hlavně francouzské vojáky, např. bratra prezidenta de Gaulla, prince M. Montegra aj.

Po válce získali krátce Lobkowiczové zámek zpět. Hostem býval i ministr zahraničí Jan Masaryk. Po únoru 1948 zůstal majitel zámku Maxmilián Lobkowicz v exilu a zámek přešel do rukou státu. Od roku 1950 jej získala Československá lidová armáda. Co nezničili vojáci, to pak doničili vandalové, protože zámek byl do roku 1960 nestřežen. V polovině 80. let pak byla památka kvůli plánované těžbě uhlí určena k demolici. Začaly se však ozývat hlasy pro záchranu zámku. Byl vytvořen projekt k záchraně objektu.

Po roce 1991 byl zámek navrácen v rámci restitucí Lobkowiczům, ale ti jej později státu vrátili. Od roku 1996 je zámek postupně zpřístupňován veřejnosti. V jednotlivých místnostech se pracuje, stropy jsou podepřeny, a stěny se rozestupují. Je otázka, kolik peněz si opravy vyžádají a kde je vzít. Nad tím uvažoval i prezident Václav Havel, a proto sem vodil mezinárodní delegace.

Po prohlídce zámku jsem šla ještě do nedaleké hraběcí kaple, která zůstala v lese nedokončena kvůli smrti majitelů. Říká se jí Čertova a jedná se o neomítnutou oválnou zděnou stavbu bez střechy, na kterou navazuje obdélníková sakristie. Vedle kaple jsou uloženy a volně přístupné sloupy. Od roku 1963 je stavba chráněnou kulturní památkou.

Sjížděla jsem zpátky do Jiřetína a prohlížela si navrhovanou Národní přírodní památku Lom Československé armády. Těžba se ukončuje a území přejde pod Agenturu ochrany přírody a krajiny, která chce podpořit biodiverzitu a lépe chránit tento kus přírody. Ministerstvo životního prostředí uvažuje o vytvoření hromady kamení, ve kterých budou hnízdiště ptáků, aktivní kosení, pastva koní aj. Toto jsem později viděla kolem Duchcova.

Dojela jsem do Litvínova, kde jsem se konečně pořádně najedla v restauraci přímo u křižovatky v centru města. Gulášek s šesti knedlíky a dvě kofoly byly ve mně během chvilky. Při čekání kvůli dešti v podloubí domu mi trochu vytrávilo a za mírnějšího deště jsem pokračovala do Oseka. Za památníkem sousoší truchlící ženy s mužem, který připomíná výbuch na dole Nelson III v roce 1943, jsem zamkla kolo v lese, a šla po modré značce kolem skokanských můstků do kopce na zříceninu hradu Rýzmburk.

Nejstarší a nejmohutnější gotický hrad Podkrušnohoří založili v první polovině 13. století Hrabišici a říkalo se mu Obří hrad neboli Riesenburg. Stojí na dlouhém skalnatém ostrohu, který ze dvou stran obtéká potok. Byla to pevnost, která nebyla nikdy dobyta. Jádro a obytné věže stávaly v nejvyšší skalnaté části. Kolem se nacházel prostornější areál s hradbami se střeleckými věžemi, kde dodnes stojí masivní okrouhlá útočištní věž, tzv. bergfrit. V 15. století byla přistavěna hospodářská budova. Hrad postupně vlastnili Kaplířové ze Sulevic, Lobkowiczové a od poloviny 16. století začal chátrat.

Měla jsem trochu problém hrad najít. Je hodně zarostlý, já byla docela unavená, a tak jsem více prozkoumávala okolí. Prošla jsem si nedalekou přírodní rezervaci Vlčí důl, která je od roku 2019 chráněná jako Přírodní památka Vrása. Je to moc pěkná oblast s kamenitými a skalnatými svahy kolem Oseckého potoka se starými buky a lesem místy připomínající prales.

Zdržela jsem se kolem hradu o něco déle a měla trochu strach, zda kolo u stromu najdu. Čekalo na mne, a tak jsem mohla pokračovat v cestě do Oseckého kláštera. Vznikl kolem roku 1206 pod patronací Hrabišiců. Cisterciácký řád se přeměnil z řádu benediktýnů a ve 30. letech 13. století rychle prosperoval. Jeho bohatství bylo trnem v oku Přemyslu Otakaru II., který jej na konci 40. let 13. století v ojensky napadl, aby znemožnil svému otci Václavu I. přístup k finančním zdrojům.

Klášter zničila také braniborská vojska a husité jej v roce 1421 vypálili. Do roku 1580 pokračovalo plundrování kláštera. Rudolf II. klášter zrušil a mniši museli odejít na Zbraslav. Klášter byl vrácen cisterciákům v roce 1626. Jeho největší slávu pak zažil v 18. století, a to díky dvěma opatům. Laurencius Knittl zvaný Scipio začal s obnovou kláštera, Benedikt Littwerig pak provedl přestavbu kláštera. Byla založena lékárna, hospitál, manufakturní výroba a zahrady podle francouzského vzoru. V roce 1950 klášter zabral stát a zřídil zde internační tábor pro 230 mnichů a později charitní domov pro 300 řeholních sester. Klášter získali cisterciáci zpět až v roce 1991 a v roce 1995 byl prohlášen za Národní kulturní památku.

Potřebovala jsem dobít baterky do telefonu i foťáku, tak jsem zašla do nedaleké cukrárny na několik dobrot a pak jela po modré značce kolem nádraží a hřbitova po stopách Giacomo Casanovy k zámeckému parku Duchcov. Park byl liduprázdný, tak jsem si vlezla do potoka, že se okoupu. Zrovna v tu chvíli kolem projížděl stařičký rybář, který se však brzy vracel a mohl si vykroutit krk.

• Předchozí (2.) část článku
• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.