Na kole přes Tiefenbach, Zinnwald-Georgenfeld, Georgenfeldské vřesoviště, Holzhau a Český Jiřetín

Cykloturistika v Krušnohoří a Saském Švýcarsku (2)

Brzy ráno jsem se sbalila, uvařila čaj, posnídala a jela do Geisingu, malého hornického městečka s hrázděnými domy s více než 550letou historií. Dojela jsem k umělému vodopádu Tiefanbach ležící za městem ve výšce 660 m, který je jedním z nejvyšších vodopádů v Sasku. Padá kaskádovitě ve dvou stupních s celkovým spádem asi 40 m, odděleným mělčí částí.

Chtěla jsem si zkrátit cestu a myslela si, že se s kolem dostanu nad vodopád a pak do nedalekého hornického muzea. Kolo jsem po velké námaze vytlačila stěží k vyhlídce na vodopád, a pak změnila směr cesty. Řekla jsem si, že nemusím být všude a po cyklostezce Aschergrabenweg dojela do hornické obce Zinnwald-Georgenfeld. Žije zde necelých 500 obyvatel a leží přímo na hranici s Českou republikou. Od roku 2023 se jedná o státem uznané lázeňské místo.

Průjezdem obcí jsem se trochu zapotila, protože se rozprostírá ve výšce 780 - 880 m, a jedná se tak o nejvýše položenou obec ve východních Krušných horách. Počasí zde bývá drsné a také tento den nebyl výjimkou. Obec má dlouhou hornickou historii hlavně v těžbě cínu a wolframu, a je součástí světového dědictví UNESCO Montanregion Erzgebirge. V polovině 19. století zde působilo sedm dolů. Poslední rozkvět těžby zažila obec na počátku 20. století, protože wolfram se používal na zušlechťování oceli. Těžba byla ukončena po první světové válce.

Na počátku 21. století se opět začalo uvažovat o těžbě, tentokrát lithia. Zájem o těžbu tohoto nerostu má kanadská společnost z Calgary a německý výrobce solárních baterií, který získal práva na průzkum ložisek lithiové rudy. Někteří obyvatelé na to reagují a mají na plotech cedule s odmítavým postojem k těžbě. Na české straně byl v roce 2016 proveden průzkum a odhaduje se, že v oblasti Cínovce se nachází 1,2 - 1,4 miliónů tun lithia. Je to asi 90 % této suroviny v ČR, ale obsah kovu není vysoký.

Domky jsou rozptýlené, protože dříve chyběla sociální motivace a nedošlo k vytvoření semknuté vesnice. Část Georgenfeld je jiná, jedná se o exulantskou kolonii, kterou založili protestantští běženci z Čech v roce 1671. Chtěla jsem jít na prohlídku dolu, ale musela bych téměř 2 hodiny čekat. Obchod ani restaurace nefungovaly, tak jsem projela kolem evangelického kostela se hřbitovem a po Hochmoorweg jela k vřesovišti. U severního okraje jsou dvě skalní vyhlídky Grosser Lugstein (899 m) a Kleiner Lugstein (897 m). Jedná se o žulové vyvřeliny z permského období a obzvlášť z Velkého Lugsteinu jsou pěkné výhledy po německé i české straně hor.

Přesunula jsem se ke vstupu do horského rašeliniště, kde se v budce vybírá vstupné. Je to jedno z nejvýchodnějších hřebenových rašelinišť Krušných hor a je moc pěkné. Zabírá 11 h na německé straně, a pokračuje dál na českém území. V Sasku se jedná o jednu z nejstarších přírodních rezervací. Georgenfeldské vřesoviště má vrstvu silnou asi 5 metrů. V období rozkvětu těžby cínu zde byly vykopány umělé příkopy k zavlažování. Rašelina se však těžila na topení a tím docházelo k vysoušení rašelinišť, z kterých později zbyly jen vřesoviště. Cesta vede po dřevěném chodníku, který v jednom místě přechází na vyhlídku po celém vrchovišti. Roste zde klikva, vlochyně bahenní, ostřice, suchopýr, rosnatka nebo tučnice. Je zde spousta vřesu, brusinek i borůvek a převládají borovice bahenní, bříza bílá nebo smrky.

Po návštěvě vřesoviště jsem vyjela do biatlonového parku, přes jehož část vede cyklotrasa. Zinnwald je kolébkou biatlonu od roku 2004 slouží sportovcům nové moderní středisko. Trasy jsou široké, lehce zvlněné, v lesíku i mimo. Jela jsem asi hodinu lesem, až jsem se dostala k hraničnímu přechodu Moldava pro pěší. Je to krásné místo u potoka s rozkvetlými loukami.

Pokračovala jsem dále do střediska zimních sportů Holzhau, ve kterém se nachází běžecké tratě a řada lyžařských vleků. Z centra vesnice jsem se chvíli jela a více pak tlačila kolo přes 2 km do kopce. Dostala jsem se na hřeben, kde jsem měla jako na dlani celou vesnici a na druhé nakukovala "k nám" do Česka. V poslední restauraci na německé straně s názvem Fischerbaude jsem si dala Tajemství tetky Hildy a čekala, co mi donesou. Sníst se to dalo, ale nadšená jsem z toho moc nebyla. Hlad jsem však utišila a získala energii na další cestu.

Po štěrkové lesní stezce jsem dojela na hraniční přechod s informačními cedulemi a lesem sjela do Českého Jiřetína, který leží na soutoku Flájského a Bystrého potoka v nadmořské výšce 610 - 740 m n. m. Žilo zde mnoho Němců, kteří se museli po válce přestěhovat. Nyní žije v obci kolem 100 obyvatel a řada domů je spíš využívána k rekreaci. Nedaleko odtud vedl Flájský plavební kanál, který byl postaven v letech 1624-29 a byl v provozu do 70. let 19. století. Měřil 18 km a byl hluboký 120 cm. Jedná se o nejstarší technickou vodní památku v ČR, která je od roku 1958 chráněná jako kulturní památka ČR.

Po dvaceti minutách jízdy po asfaltové cestě jsem dojela k vodní nádrži Fláj. Kdysi tady stávala vesnice Fláj, která byla zbořena a zaplavena při výstavě pilířové přehrady v letech 1956-1964. Slouží jako zásobárna pitné vody severočeské hnědouhelné pánve a je jediná svého druhu v Česku. Díky duté konstrukci patří mezi kulturní památky.

Krušnohorská cyklostezka č. 23 mě dále vedla k přírodní rezervaci Černý rybník, která se rozprostírá asi 4,5 km od přehrady. Patří k ní nejen rybník, ale i třinácti hektarové rašeliniště. Hnízdí zde tetřívek obecný a sýc rousný, na hladině rybníka lze spatřit i čírku obecnou. Tato přírodní rezervace je součástí Přírodního parku Loučenská hornatina o rozloze 14 tisíc hektarů, který byl vyhlášen v roce 2006 na ochranu lesních porostů, horských luk a rašelinišť. Zasahuje na území obcí Litvínov, Teplice, Nová Ves v Horách, Klíny, Osek, Hrob, Moldava aj. Kromě Černého rybníka stojí za návštěvu mokřady Červená voda a Studený močál nebo podmáčené louky Žebrácký roh. Je to pěkná oblast se spoustou cyklostezek, turistických tras a lyžařskými areály.

Po cyklostezce Flájská hornatina jsem projížděla lesem nejprve do kopce a pak mírně z kopečka. U stezky jsem zahlédla přístřešek, kde jsem se rozhodla přenocovat. Po chvíli dorazili dva starší turisté, s kterými jsem se potkala u Černého rybníka. Také chtěli na stejném místě přespat. A jako poslední se přidal mladík putující po Stezce Českem. Byla jsem ráda, že nebudu sama. Chvíli jsme se bavili o našich cestách a brzy zalezli do spacáků. Necítila jsem se moc dobře, protože ze všech stran byl přístřešek otevřený. Ze snu mě vzbudila měkká malá packa na mém hrudníku. Ztuhla jsem, ale dál se již nic nedělo. Hned jsem kontrolovala spolunocležníky, ale tvrdě spali. Tak mě možná přišla otestovat liška. Ráno jsem se s kolegy podělila o svůj zážitek. Řekli, že to byl nejspíš sen. Asi na mě působila únava z cesty a řada nových vjemů.

• Předchozí (1.) část článku
• Pokračování článku
• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.