Šumavskými hvozdy, putování od pramenů Vltavy na kole

Cykloturistika na Šumavě

Když vás cyklobus vyplivne nahoře na šumavské Kvildě, většinou se na svých kolech už jen vezete. Vždyť cyklotrasy kolem Vltavy od pramene pod Černou horou až po Český Krumlov zákonitě vedou z kopce. A tak jsme se dva dny vezli…

Z Kvildy nejprve lehce stoupáme k nově "objevenému" pramenu Vltavy, tady vlastně Černému potoku pod stejnojmennou horou. Dnes nás čekají desítky kilometrů krásné krajiny šumavského jihu. K pramenům Vltavy míří hodně pěších i cyklistů, možná i proto, že je zde nově upravený ten "pravý" pramen. Nejsem si moc jistý, jestli se jeho zpřístupnění časem nezvrhne ve fiasko.

Pramen Vltavy

Samotná úprava pramene není nic moc. Monstrózní konstrukce širokých dřevěných přechodů v délce desítek metrů je nehezká. Navíc, protože jsou již i zde zlikvidované stromy kůrovcem, zanedlouho můžou zbýt z díla torza. Stromy okolo již padají k zemi a místo svého dopadu si nevybírají. A tak starý pramen se studánkou a dřevěnou soškou "Vltavy" může být časem opět tím hlavním.

Počasí nám docela přeje. Jak by taky ne, vždyť jsme kvůli přecházející bouřkové frontě postupně odložili naši jízdu Šumavou o tři dny. Na rozcestí za Prameny Vltavy již tvrdě stoupáme na Bučinu. Kola vedeme, cesta je příkrá a rozbitá. Nahoře přejíždíme nejvýše položené místo našeho cyklistického putování - Pod Stráží.

Bučina a železná opona

Po divočejším sjezdu na Bučinu nás u ní čeká překvapení v podobě nově nainstalovanému dvojitého plotu s hlídkovou věží. Ten kdysi "chránil" náš lid před imperialisty. Je dobře, že zde toto připomenutí starých časů je. Syn Lukáš, který staré pořádky nezažil, bude mít alespoň malou představu o tom, jak to u našich západních hranic vypadalo. I když si myslím, že pro něho je to dnes jako zpráva z pravěku. Já ta monstra z počátků devadesátých let ještě dobře pamatuji. Byla nějaký čas na obou stranách průseku po bývalých drátěných plotech nedaleko Kvildy. Tedy o mnoho dále do českého vnitrozemí. A samozřejmě i na mnoha dalších návrších po celé dlouhé Šumavě.

Z domů na Bučině zůstala torza. Jen bývalý hotel se po demolici rozpadlé stavby na stejném místě podařilo obnovit. Těžko říct jestli se ještě vrátí doba, kdy zde opět bude stát horská vesnice jako kdysi. Místo s výhledem k Alpám je pro turistiku a penziony ideální. Sjíždíme na Knížecí Pláně, zatímco nás míjejí houfy turistů a bikerů. Je zde na co se dívat, atraktivní místo umocňuje upravená sypaná cesta, po které to jede. Je rozhodně lepší, než pozůstatky rozbitých a neopravovaných asfaltek na jiných místech Šumavy.

Knížecí pláně, Žďárské jezírko

Čas pokročil a tak u penzionu Hájenka obědváme. Musím zdejší kuchyni pochválit. Hotová jídla jsou výborná a i cena je velmi slušná. To nebývá zvykem, často jsou v zapadlých krajích šumavských ceny závratné.

Opouštíme frekventované trasy a kolem krásného Žďáreckého jezírka sjíždíme směrem ke Strážnému. Kolem se střídají lesy s rozkvetlými loukami a cesta příjemně ubíhá. Strážný je stále plný vietnamských stánků a různých nočních klubů, a tak ho jen rychle míjíme. Vybírám cyklotrasu k Soumarskému mostu a dál kolem Dobré, kde stojí domy alpského stylu, do Stožce. Cesta objíždí Radvanovický hřbet a vede víceméně po rovině. Jiná možnost je jet přes Mechový potok do Nového Údolí, kde je horší cesta a přece jen stoupání o poznání větší.

Stožec, Studená Vltava, Schwarzenberský kanál

U Stožce nás již vítá i Studená Vltava, pramenící na německé straně hranice. Na kole rychle vyhládne a tak by něco lehčího k jídlu bodlo, ale ve Stožci se nám v restauraci Pstruh pro davy cyklistů nedostává místa. Jedeme tedy do Černého Kříže a teprve tam se najíme a odpočíváme před těžkým výjezdem kolem říčky Hučiny na Jelení. K hornímu, gotickému portálu tunelu Schwarzenberského kanálu musíme kola i vést. Nemáme již morální sílu ničit se v prudkém kopci.

Nápis na ceduli nám sděluje, kdo se zasloužil o obnovení částí kanálu a portálů tunelu a též o obnovení 300 pamětních křížů, božích muk a pamětních kamenů po celé Šumavě. Záslužné dílo by ještě chtělo maličkost. Obnovit i průchod tunelem k Jelení. V minulém století bylo toto možné a turisté se nořili s loučemi do podzemí přes 400 m dlouhého. Věřím, že není daleko doba, kdy i tohle bude realizováno. U smyku v Jelení i dnes můžete shlédnout plavení dříví jako za starých časů. Několikrát během léta se sem sjíždějí díky tomu lidé z dalekého okolí.

My se rozhodli dojet až do penzionu v Zadní Zvonkové, kde by mohli mít volno k ubytování. Lukáš v Černém Kříži mobilem na internetu zjistil cenu 550,- Kč/noc s polopenzí. Jednou za čas si to dovolit můžeme, byla by to i zasloužená odměna za ujeté km. Sil ubývá, byť jedeme podél kanálu po rovince. K penzionu na Zadní Zvonkovou se dostáváme až před šestou, chvíli po uzavírací hodině. Večeři nám ale bez problémů dají, jen na ubytování můžeme zapomenout. Je plno a o jednodenní hosty nikdo nestojí. K pensionu se dá dojet auty a jeho poloha u hranic je velice atraktivní. Jsme za Lipnem, sjíždět dolů do Horní Plané nechceme a tak nás čeká noc pod širákem. Alespoň ušetříme.

Za Zadní Zvonkovou se odpojujeme již navždy od Schwarzenberského kanálu a podél říčky Pestřice podél hranic sjíždíme směrem k Lipnu. Na konci lesa nám nezbývá než se utábořit. Je sedm a kolem začínají hledat večeři komáři a malé žravé muchničky. Musíme se dusit ve spacáku, dokud je chlad a tma nezažene. Začíná docela studená noc a tak na sebe navlékáme vše, co s sebou vezeme. Moc toho ale není, jedeme hodně nalehko. Ráno se nám nechce moc vstávat. Sluneční paprsky vyhledaly naše spacáky a konečně je příjemně.

Lipno

Dál jedeme nepoužívanou cestou loukami kolem Kóty a Pestřického vrchu přímo k Lipnu. Teprve tady u Rakovské zátoky snídáme. Za vlast padne skoro celá, půl kilová šiška Vysočiny. Proto u přívozu přes Lipno, na Frýdavě, jen chvíli relaxujeme u čokolády a laté kávy a míříme dál k Přední Výtoni. Tady už je kvalitní cesta a tak frčíme k lipenské hrázi. Zde můžete nahlédnout i do útrob vodní elektrárny na exkurzi. My zastavujeme jen kvůli pár fotkám a do Loučovic sjíždíme po hlavní. Je to jen kousek. Teprve tady využíváme stezku, která je vhodná spíš pro pěší než cyklisty.

Kamenitá cestička se vine kolem ještě kamenitějšího koryta řeky podél trati Lipno nad Vltavou - Rybník. Občas se musí i z kola dolů, ale je to zábavné. Od zastávky Čertova stěna pokračuje do Vyššího Brodu nová asfaltka. Je znát, že od Lipenské přehrady rychle klesáme. Před Vyšším Brodem je Vodní nádrž Lipno II, která byla postavena na západním okraji městečka a slouží jako vyrovnávací nádrž pro přehradní nádrž Lipno. Do ní vede voda 8 km dlouhým tunelem a zachycují se v ní přívaly vod, vznikající při špičkovém chodu elektrárny Lipno. A právě pod nádrží je i proslulé nástupiště vodáků pro splouvání Vltavy. To, že voda teče celé léto prakticky stejným průtokem, zajišťuje její sjízdnost a tím i oblíbenost. Samozřejmě zmíněná oblíbenost je nejen pro romantickou řeku samu, ale i díky mnoha kulturním zajímavostem v okolí.

Klášter ve Vyšším Brodu

Jedním z nich je i známý klášter ve Vyšším Brodu. Jeho stavba byla započata v polovině 13. století a skončila až v 80. letech století čtrnáctého. Až v 17. století byla postavena 1. kostelní věž. Další úpravy proběhly v 1. polovině 19. století, kdy byl kostel rekonstruován v gotickém slohu a byla k němu přistavěna další kostelní věžička. Nás zajímá více hospoda, ke které nás vede. Jsou dvě odpoledne, čas na pozdní oběd.

Rožmberk nad Vltavou

Po něm vystoupáme ostře ke Hrudkovu, přes který vede cyklotrasa 1188 do Rožmberku nad Vltavou. Z vysoka se potom sjíždí do známého místa s krásným hradem. Hrad pochází z poloviny 13. století a patří mezi nejstarší hrady Vítkovců, předchůdců jednoho z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů - Rožmberků. Jedná se o komplex původně dvou rožmberských hradů tvz. Dolního hradu a Horního hradu, z něhož se zachovala pouze kamenná hláska zvaná Jakobínka. Horní část byla později upravena na letní šlechtické sídlo. Rovněž Dolní hrad prošel několika přestavbami, z nichž nejvýznamněji ovlivnila podobu hradu renesance a konečně styl anglické novogotiky.

Český Krumlov

My jsme původně měli v plánu jet dál do Českého Krumlova přes Rožmitál cyklotrasou lesy vysoko nad pravým břehem Vltavy, ale protože zkusíme do večera dojet až na naši chatu, vybíráme rychlejší variantu kolem Vltavy. Prostě nechceme krmit komáry i další večer. Provoz po hlavní cestě není nijak velký, většina aut mířících na České Budějovice jede přes Dolní Dvořiště a Kaplici. Zato Vltava je plná. Tady předjíždíme loď za lodí, raft za raftem. Pravá dálnice vodáků.

U Větřní provoz houstne i na cestě, ale to je už do Českého Krumlova co by kamenem dohodil. V Krumlově už zase Lukáš šilhá hlady a tak sedáme do první venkovní ohrádky. Atraktivitu města zapsaného do Světového dědictví Unesca nemusím jistě nijak vyzdvihovat. Krásných pohledů je zde nepočítaně. Klidná voda nad jezem maluje své akademické výtvory, ve kterých spatříme zámeckou věž s celým areálem, jednu z dominant města. A také původně gotický hrad ze 13. století, který byl rozšířen ve čtrnáctém a v šestnáctém renesančně přestavěn. Další století mu přinesly i barokní a rokokové úpravy.

Cyklostezka míří pod zámek, odkud budeme pokračovat přes Červený Dvůr se známou psychiatrickou léčebnou, lidově zvanou Červeňák, do Chvalšin a Ktiše. Ještě nějaký ten kilometr nás čeká, ale je jasné, že dojedeme. Opouštíme slavné město a ještě něco přes hodinku musíme šlapat tvrdě do pedálů. Za Chvalšinami, kde můžete navštívit muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu, mám ve stoupání slušnou krizi. Jen vidina měkké postele mi pomůže vyždímat ze sebe poslední zbytky sil. Nakonec úspěšně dojíždíme. Po prvním dnu, osmi hodinách v sedle a asi 80km jsme druhý den ještě přidali. Devět hodin a kolem 100 km.

Projetá cesta nikde příliš nestoupala, naopak byla protkána delšími, ale mírnými sjezdy a je tak vhodná i pro rodinné výlety. Jen je nutné ubrat nějaké ty kilometry a rozložit si trasu na tři dny, což jsme původně měli i my v úmyslu.