Poohřím a Krušnými horami na kole (3) - Ryžovna, Hřebečná, Boží Dar a nejvyšší hora Klínovec

Pokračovala jsem na Cínovou stezku a k Božídarským rašeliništím

Ráno jsem se vzbudila před 6. hodinou, vykoukla ze spacáku a viděla nedaleko mne stojícího zajíce. Chvíli jsme se pozorovali a po chvíli ušák odhopsal na snídani jinam. Rychle jsem se sbalila a vyrazila po Krušnohorské cyklostezce č. 23, která se kryje s Cestou Antona Günthera. Ta vede do Božího Daru a měří 16 km. Jmenuje se podle božídarského rodáka, básníka a písničkáře, kterého inspirovala zdejší krásná příroda. Nedivím se, také na mne krásně tato část Krušných hor působí.

Obdivuji v těchto místech krásu a klid, široké louky se suchou trávou a lesy kolem nich. Jindy je mi trochu smutno z osudu některých osad, jako např. Ryžovny, do které jsem dojela během půl hodiny. Název obec získala podle "rýžování" krupek cínovce ze štěrkových naplaven. Kdysi zde stávala vesnice s 600 obyvateli (na ačátku 30. let 20. století), kostel, škola. Po odsunu obyvatel do Německa a také drsné podnebí způsobily, že nyní můžeme domy spočítat na jedné ruce. Z některých jsou penziony, pár z nich je trvale osídlených.

Odbočila jsem do mírného kopce k památníku bývalého kostela sv. Václava, který byl zbořen na konci 60. let 20. století a pokračovala na Hřebečnou, kde se nedaleko vrcholu Nad Ryžovnou (1 054 m n. m.) nachází přírodní rezervace vyhlášená v roce 1990. Na konci asfaltové silnice u bývalého vojenského radaru z roku 1961 se nachází čedičový lom. Čedičové sloupce jsou vysoké 10-25 metrů a vzniklý při tuhnutí lávového proudu. Dle geologického průzkumu v 50. letech sahá ruda až do hloubky 200 metrů.

Lom je od roku 1990 součástí rezervace s chráněnými živočichy i rostlinami. Vyskytuje se zde např. tetřívek obecný, chřástal polní, prha arnika nebo koprník štětinolistý. U menšího stěnového lomu rostou zajímavě pokroucené stromy, většinou buky, méně pak javory. Kolem vede 4 km dlouhá horská naučná stezka Hřebečná - Ryžovna zaměřená na historii, hornictví a geologii.

V Hřebečné se od poloviny 16. století těžil cín v dolech Mauritius a Červená jáma. Těžba v dole Mauritius ustala až v roce 1944. V Hřebečné se těžila také železná ruda, hlavně hematit. Nedaleko lomu přímo u silnice chátrají bývalá kasárna. Byly postaveny v roce 1965 a radiolokační jednotka Střední skupiny Sovětské armády je využívala do roku 1987.

Z přírodní rezervace Ryžovna jsem se vydala lesem po cyklotrase Euroregio Egrensis na Boží Dar. Zastavila jsem se po necelé půl hodince u Mrtvého rybníku. Vznikl v 16. století pro potřeby okolních dolů a název má podle toho, že v něm nežije mnoho živočichů. Říká se mu také někdy Černý, a to podle zabarvení vody díky okolní rašeliny.

Po pěkné cyklostezce v lesích jsem se napojila na Ježíškovu cestu s pohádkovými postavičkami, na které je několik stanovišť s úkoly pro děti. Projela jsem kolem Božídarského Špičáku, druhé nejvyšší hory české části Krušných hor. Chvíli jsem uvažovala, že bych se na čedičový vrchol z druhohor a mladších třetihor zašla podívat. Nevede však na něj turistická značka a pro turisty je nepřístupný, jak informují i cedule pro podobně smýšlející turisty.

Pokračovala jsem dál po červené značce, napojila se na Cínovou stezku a dostala se k Božídarským rašeliništím. Zabírají plochu 930 ha a od roku 1965 jsou státní přírodní rezervací. Součástí je od roku 1972 naučná stezka vedoucí nejhezčími částmi rašeliniště. Od 18. století se rašelina využívala k topení a po ukončení těžby cínu a stříbra byla těžba rašeliny jedním z hlavních zdrojů obživy místních obyvatel.

Protože se blížil čas oběda, zašla jsem si na výborný guláš s knedlíkem naproti Ježíškovy pošty. Svá přání mohou děti i dospělí vkládat do schránky na této poště od roku 1994 během celého roku a v prosinci se přání odesílají adresátům pokaždé s novým speciálním vánočním razítkem. Projela jsem čtvrtým nejmenším městem v republice a jela po hlavním tahu do Německa na 4 km vzdálený Klínovec, nejvyšší vrchol Krušných hor. Jezdily kolem mne docela blízko kamiony, a tak jsem zvolila turistickou červeně značenou stezku. Brzy jsem toho trochu litovala, protože jsem musela kolo často přenášet přes kořeny nebo uhýbat turistům.

Cyklistů jsem na vrcholu viděla dost, ale ti se nechávali vyvézt lanovkou a dolů sjížděli po různých serpentinách. Zašla jsem na rozhlednu, která je součástí chátrajícího hotelu u velkého parkoviště. Jáchymov zde dal postavit v roce 1817 vyhlídkovou věž, kterou navštěvovali lázeňští hosté z Karlovarska, ale věž v roce 1868 shořela. Na konci 19. století postavil krušnohorský spolek z Jáchymova kamennou rozhlednu pod názvem Věž císaře Františka Josefa. K té byl dostavěn hotel, který měl před 1. světovou válkou 40 pokojů, vedle něj byly stáje i garáže pro automobily. Byla zde i meteorologická stanice.

V pokladně jsem se zeptala, proč je objekt v tak špatném stavu a zda někomu patří. Pán mi řekl, že to trápí více lidí a že problémy jsou jako jinde finance. Před 10 lety prováděla částečnou rekonstrukci objektu společnost Chládek a Tintěra. Od té doby objekt dále chátrá. Letos se měl památkově chráněný hotel rekonstruovat za peníze z EU, ale nakonec zastupitelé Božího Daru od záměru odstoupili. Podle šéfa horské služby Krušné hory může být odklad rekonstrukce hotelu již riskantní.

Po prohlídce okolí jsem si dala v bufetu polévku a po cyklostezce jela na Meluzínu, další krušnohorskou tisícovku. Kolo jsem nechala u přístřešku u rozcestníku a vyšla na krásný vrchol, na který vede neznačená stezka borůvčím. Ze skalistého vrcholu je vidět na Klínovec, do širokého okolí i na Doupovské hory. Seběhla jsem z vrcholu, nasedla na kolo, sjela na silnici 23 Krušnohorská a jela 10 km do Měděnce, ve kterém se už téměř tisíc let těží železná a stříbronosná měděná ruda.

Již z daleka upoutá zrak 910 m vysoký vrchol, na kterém stojí rotundová kaple Neposkvrněného početí Panny Marie. Dal ji postavit v roce 1674 vévoda František Julius ze Sachsen-Laenbergu jako poděkování za výnosy zdejších dolů. Od kaple jsou pěkné výhledy do podhůří a na Doupovské hory. Vrch je od roku 2023 chráněnou přírodní památkou. O něco dále od kaple se nachází štola Marie Pomocné a štola Země zaslíbená. Obec Měděnec i vrch Mědník, kde se těžilo až do roku 1992, jsou součástí společného česko-německého zápisu Hornické kulturní krajiny Erzgebirge / Krušnohoří na Seznam světového dědictví UNESCO.

Štola byla zavřená, tak jsem sjela o pár set metrů níž k přírodní památce Sfingy. Jedná se o rozmanité skalní útvary vzniklé zvětráváním ruly, které z dálky připomínají hlavu Sfingy. Nachází se ve výšce 800 m a zabírají 0,6 ha. Ze skal je také pěkný výhled do okolí. Dlouho jsem se nezdržela, protože na lavičce u skal seděl starší nahluchlý německý manželský pár, kterému vyhrávalo hlasitě rádio německou dechovku.

Vyjela jsem zpět na hlavní cestu a pokračovala dál kolem větrných elektráren a bývalé obce Rusová. Zaujal mě název obce. Německy se obec jmenovala Reischdorf, česky se jí říkalo Rusová podle příjmení Rus. Po vystěhování německých obyvatel a v souvislosti s výstavbou nedaleké vodní nádrže Přísečnice byla vesnice zbořena.

Po cestě jsem bez velké námahy dojela na Lysou horu (875 m n. m.), z které nejsou tak krásné výhledy jako z beskydské nejvyšší hory. Pokračovala jsem do obce Výsluní, kde jsem chvíli uvažovala o návštěvě restaurace s dobrým obědem. Nějak se mi však nezamlouvala, tak jsem pokračovala na zříceninu gotického hradu Hasištejn. Odbočila jsem na žlutou turistickou značku a měla radost, že jedu stále z kopečka. Projela jsem chatovou osadou a sjela k Prunéřovskému potoku a kamennému mostu. Pak už jsem začala trochu nadávat, co jsem si to vymyslela. Tlačila jsem kolo po modré značce více než půl hodiny do kopce.

Námaha však stála za to. Protože jsem dojela po zavírací době, prohlédla jsem si akorát nedalekou rotundovitou věž, tzv. Prachárnu a usadila se nedaleko hradní zdi u ohniště. Četla jsem si o historii a legendách tohoto hradu. V němčině Hassenstein znamená "skála nenávisti". Legenda praví, že v dávných dobách hrabě tohoto panství musel do války a svou dceru svěřil do péče hradnímu kaplanovi. Ta se však během jeho nepřítomnosti zamilovala do cizince, se kterým se zasnoubila. Po návratu hrabě dal ve zlosti kaplana zabít, dceru zazdít do věže a sám skočil s koněm do propasti.

Za šera jsem si rozestlala nedaleko mostu s výhledem na hradební zdi. Přestože jsem ujela 70 km, nemohla jsem hned usnout. Pozorovala jsem nade mnou létající netopýry a Měsíc v úplňku a doufala, že nedorazí nějaká banda z blízké vesnice nebo že mě nebude honit hrabě. Naštěstí byl do rána klid. Udělala jsem si rychlou snídani, prohlídla hrad a vydala se po asfaltové silnici směr Chomutov.

Opláchla jsem se v říčce, odpočinula si a po obědě jela vlakem domů. Ve vlaku jsem seděla u kola s milým mladíkem z Kolína, který zrovna dojel náročný cyklistický závod. Ještě byl celý rudý, v ruce nesl demižon červeného vína jako výhru a na krku měl medaili. Povídali jsme si o různých úsecích na trati a když jsem zjistila, že studoval historii, povídali jsme téměř dvě hodiny.

Přestože jsem byla na cestách čtyři dny sama a trasa byla s plně naloženým kolem místy trochu náročnější, byla jsem z výletu nadšená. Krušné hory jsou opravdu nádherné, téměř bez lidí, a ty, na které jsem natrefila, byli moc fajn.

• Předchozí (2.) část článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.