Na kole kolem ČR, cyklovýprava Českem za pár korun

Cykloturistika

"Taky bych jel, kdybych měl čas a peníze," slyším často, když vyrážím na několikatýdenní cyklovýpravy do zahraničí. Přitom kdo necítí potřebu ohánět se exotickými pojmy, pořídí plnohodnotný cyklistický zážitek i v rámci České republiky. Tak třeba naše hranice lemují cyklisticky skvěle využitelná pohoří, nachází se tu spousta přírodních i historických zajímavostí. Celková délka státních hranic ČR je 2 303 km, a to už je solidní porce kilometrů.

Českou republiku jsem po jejím obvodu už před několika lety objel. Tehdy jsem ji však prakticky obletěl za 9 dní a spoustu zajímavých míst trestuhodně vynechal. Letos v srpnu jsem vyrazil na druhý, důkladnější objezd. Za 20 dní jsem našlapal 2 180 km. Nedržel jsem se otrocky hranice. Snažil jsem se přejet hřebeny pohraničních hor, nebo navštěvoval zajímavá místa, i vzdálenější od hranice.

Stejně jako po celé republice funguje i v pohraničí síť cyklostezek. Hojně jsem jich využíval, takže na frekventovaných silnicích jsem strávil minimum času a na státovkách sotva několik kilometrů. Řídil jsem se běžným autoatlasem, na některé oblasti jsem vezl podrobné mapy. Naštěstí skoro v každé větší vesnici je k dispozici tabule s mapou okolí, takže o orientaci se není třeba obávat. Trasu vedoucí často i ostřejším terénem jsem bez problémů absolvoval na standardním krosovém kole, i když připouštím, že během oněch třech týdnů značně zestárlo a horské kolo by bylo jistě vhodnější.

Orlické hory a Broumovsko

Vyrazil jsem proti směru hodinových ručiček, konkrétně ze Žamberka po hřebeni domovských Orlických hor na severozápad. Každé hory mají svá cyklistická specifika. Orlické hory se dají skvěle přejet po bunkrovkách, silničkách budovaných podél pohraničního opevnění. Na Broumovsku tvůrci cyklostezek cyklisty příliš nešetřili a trasy často zavedli do poměrně náročného terénu. Při přejezdu napříč Broumovskými stěnami jsem musel místy kolo tlačit do kopce i s kopce.

Hřeben Krkonoš se na kole prakticky přejet nedá, zato sousední Jizerské hory jsou spolu se Šumavou asi cyklisticky nejvděčnější hory. K rozvoji cyklistiky zde přispěli lesáci výstavbou asfaltek a zpevněných cest ke stahování dřeva z odumřelých lesů. Náhorní planiny Krušných hor lze snadno projet po běžných silnicích. Naprostou cyklistickou raritou jsou takzvané signálky. Vedou podél linie bývalého pohraničního pásma a za studené války sloužily jako přívodní komunikace k drátům železné opony, po kterých zbyl zarůstající několikametrový pás oranice.

Jejich tvůrci evidentně netušili, k jakým účelům budou jednou tyto komunikace sloužit a ženou je krajinou jak rovnou čáru bez ohledu na reliéf. Kolmo na kopec, kolmo s kopce. Setkáme se s nimi od ašského výběžku až po soutok Dyje s Moravou, ale souvisle se po nich tento úsek přejet nedá. Pokud po signálce nevede cyklostezka, je to značně podezřelé. Taková signálka bez cyklostezky většinou končí v roští, nebo ji třeba přetíná říční proud, na což jsem několikrát doplatil. Severovýchodní pohoří Moravy a Slezska jsou pro cyklisty méně přívětivá. Vede v nich také spousta cyklostezek, ale jejich hřeben cyklista s bagáží nejspíš nepřejede, nebo jen velmi těžko.

Krkonoše, Lužické hory

S nadsázkou to byla tak trochu i zahraniční výprava. Na skok jsem se ocitl na území všech čtyřech našich sousedů. V Polsku jsem si připsal na konto jediný větší nezdar. Chtěl jsem z krkonošského střediska Karpacz vyjet na Sněžku po silničce z velkých dlažebních kostek vedoucí přes chaty Strecha Akademicka a bývalou Slezskou boudu.

Bohužel v noci trávené v lese nad kostelíkem Wang přišla průtrž mračen a ráno bylo jen o trochu lépe. Provedl jsem jeden spíše propagační pokus, při kterém mě hned na prvním prudkém úseku zastavily mokré nepříznivě vrstvené kočičí hlavy. Musel bych pěšky tlačit kolo, což postrádalo v tomto počasí smysl.

O mnoho lépe se dařilo v Německu. Na německé straně Lužických hor (Zittauer Gebirge) jsem zavítal do lázní Oybin. Toto malebné městečko z hrázděných domů stráží romantická zřícenina hradu na mohutném masívu pískovcových skal. Na opačném konci republiky jsem přejel českoněmeckou hranici v Železné Rudě a vyjel po štěrkové cestě na nejvyšší horu Šumavy Velký Javor (Grosser Arber, 1 456 m).

Rakouska jsem se opravdu jenom dotknul a to když jsem se za ranního deště nebyl schopen zorientovat v lesích u Nové Bystřice. Vysvobozující radu poskytli až rakouští celníci opravující hraniční zátarasy. Jak se ukázalo, použil jsem sice správnou cyklostezku, ale neuvěřitelným omylem v opačném směru. K tomu nějaký chytrák otočil ceduli s šipkou a úspěšně mě tak odeslal do propadliště českokanadských hvozdů. Jen o něco významnější byl kontakt se Slovenskem. Na několik set metrů jeho území mě zavedla štěrková cesta pod vrcholem Velké Javořiny v Bílých Karpatech.

Nejsevernější a nejzápadnější bod

Takový objezd byl samozřejmě skvělou příležitostí nahlédnout do nejzažších míst republiky. Navštívil jsem z nich dvě - nejsevernější a nejzápadnější. Tím prvním myslím nejsevernější obec ČR s příhodným názvem Severní, kde však celkem "nic není". Naopak nejzápadnější kout, místo zvané Trojmezí v ašském výběžku je významnou turistickou zajímavostí.

Už jenom ašský výběžek, úzký čumák vybíhající 20 km do Německa, je sám o sobě kuriozitou. Dříve se tu setkávaly hranice tří území; Čech, Bavorska a Saska. Dnes tu na turisty čeká posezení, zbytky mlýna a štoly, historické hraniční kameny a smírčí kříž. Turistický rozcestník ukazuje směrem na Hrčavu, nejvýchodnější protipól republiky, vzdálený odsud 650 km. Do výčtu těchto míst ještě můžeme zahrnout nejsevernější bod Rakouska, který těsně míjí cyklostezka u lesního hotelu Peršlák u Nové Bystřice. Bohužel se mi ho nepodařilo v terénu najít, takže informacemi nemohu sloužit.

Historické a přírodní památky

Každý den byl nabitý přírodními i historickými zajímavostmi. V našem pohraničí je jich až neuvěřitelná koncentrace. Ne náhodou se tu nevyhneme návštěvě všech čtyřech našich národních parků a všech našich nejvyšších hor. Několik stránek nedává zdaleka možnost popsat všechny, neodpustím si však doporučit alespoň několik míst, která sice nepřitahují zájem davů turistů, přesto mají svůj půvab a velký význam.

Komorní hůrka

Z polí jižně od Františkových Lázní se zvedá nenápadný zalesněný kopeček. Jmenuje se Komorní hůrka a dosahuje pouhých 503 m nadmořské výšky. Přesto se v předminulém století ocitl ve středu zájmu geologů z celého světa, když mezi sebou vedli spor o jeho původu. Hrabě Kašpar Šternberk nechal, prý na návrh J.W. Goetheho, častého hosta nedalekých lázní, vykopat do nitra hory štolu. Výzkum potvrdil sopečný původ a dnes je Komorní hůrka považována za naši nejmladší sopku, i když samozřejmě dávno vyhaslou.

Než jsem se vydal k jejímu vrcholu, musel jsem přečkat asi hodinovou dešťovou přeháňku v infocentru pod kopcem. Čekání rychle uběhlo v zajímavém rozhovoru s jejím správcem. Minulé jaro prochodil celou západní polovinu Čech a přitom sledoval tahy ptáků a počítal uhynulá zvířata na silnicích, čímž nashromáždil unikátní informace pro Národní muzeum. Za dva a půl měsíce nachodil 2 600 km, spal výhradně pod širákem. "Vyrazil jsem v březnu ve vaťáku a na Krušných horách se brodil po pás ve sněhu. Když se oteplilo, zahodil jsem vaťák do popelnice." Zapomenutou slávu Komorní hůrky připomíná ozdobný portál zasypané štoly, podobizna Goetheho vytesaná do čedičové skalky a tabule s fotografiemi z dob výzkumů.

Landek

Ale i v tak člověkem postižené krajině jako je Ostravsko narazíme na zajímavou lokalitu. V Petřkovicích ve svahu kopce Landek vychází na povrch sloj černého uhlí, jinak těženého v hlubinných dolech. Lokalita je součástí Hornického muzea. Při budování nedalekých tenisových kurtů bylo odkryto ohniště lovců mamutů. Jedná se o první prokázané použití uhlí za účelem ohně u nás a zřejmě i ve světě.

Liptáň

Na loučce u obce Liptáň v osoblažského výběžku leží skupinka na první pohled bezvýznamných balvanů. Pozoruhodné jsou tím, že sem ve skutečnosti vůbec nepatří. Dovlekl je sem čtvrtohorní ledovec až z jihošvédského kraje Bohuslän, což této přírodní památce přineslo název Liptáňský bludný balvan. Místo má pro mě symbolický význam, protože krajem Bohuslän jsem před měsícem vracel z cyklovýletu do Norska.

Šumava a Novohradské hory

Asi nemá cenu vyjmenovávat všechny historické památky, ale naše pohraničí má dvě rarity, které spolu navíc historicky souvisejí. Mám na mysli předválečné opevnění a zaniklé německé vesnice. Obě tvoří neodmyslitelné součásti pohraničních hor.

Většinu objektů těžkého opevnění rekonstruují nadšenci vojenské historie. Mnoho samostatných pěchotních srubů a několik dělostřeleckých tvrzí s podzemními chodbami je zpřístupněno veřejnosti. Německé vesnice dopadly mnohem hůř. Zbyly po nich často jen obrysy staveb nebo třeba památník obětem první světové války zdánlivě nesmyslně uprostřed lesa.

Ves Pohoří na Šumavě v Novohradských horách jsem navštívil už před třinácti lety. Tehdy tu stál mohutný zchátralý kostel a několik rozpadajících se baráků. Byl jsem moc zvědavý, jak se od té doby změnila. Kostel se zřítil těsně před rekonstrukcí v r. 1999, z baráků už stojí jen jeden, nicméně vesnice jako celek znovu ožívá - vyrostlo tu několik nových rodinných domků. Náznaky života se vrací i do některých dalších vesnic. Potomci zdejších rodáků obnovují zdevastované hřbitovy, křížky, památníčky. Na místě svých chalup někdy umísťují upomínkové předměty nebo destičky.

Přespával jsem výhradně na divoko. Naše lesy a louky oplývají v tomto směru neobyčejnou pohostinností. Před nočním deštěm mě ochránil horolezecký bivakovací vak (žďárák) zesílený o přístřešek z plachty na auto přehozené přes kolo. V případě velké nepohody jsem se uchýlil pod nějaký přístřešek, třeba do krmelců. Za nocleh jsem tedy neplatil ani korunu a peníze utrácel výhradně jen za jídlo. Za dobrodružstvím a zážitky opravdu není třeba jezdit až na konec světa.

TIP: Skvělou alternativou pro cyklisty může být stále více oblíbené elektrokolo s dojezdem až 200 km, se kterým si užijete výlety po celé ČR.