Cykloturistika a cyklotrasy ve Vizovické vrchovině

Luhačovické kolečko aneb jak si zasloužit lázeňské radovánky

Povinnou každoroční rodinnou akcí je letní návštěva Luhačovic. Zatímco příbuzenstvo korzuje kolonádou, studuje výklady a v lepším případě utužuje svůj zdravotní stav popíjením vody z léčivých pramenů, já se tradičně nenechám zviklat představou oddychové polohy v chládku, v pravici s oroseným darem přítele Bernarda a možností laškovat s promenujícími se krasavicemi, ale osedlám svého přítele bika a vyrazím vstříc novým zážitkům v okolních vrchovinách a hornatinách.

Luhačovice se rozkládají v brázdě, která se táhne od jihozápadu k severovýchodu, ze severu ji kopírují Vizovická vrchovina a Komonecká vrchovina, z jihu Luhačovická vrchovina a vzdálenější Bílé, za hranicemi už Biele Karpaty, na jihozápadě brázdu uzavírá Hlucká pahorkatina. Tato pohoří patří do oblasti Vnějších Západních Karpat, nejvýraznějšími vrcholy v těchto hřebenech jsou Komonec (672 m n.m.), Klášťov (753 m n.m.), Jelenovská (664 m n.m.) a samozřejmě Veĺký Lopeník (911 m n.m.) a Veĺká Javorina (970 m n.m.).

Popisované území je také z větší části součástí CHKO Bílé Karpaty (od roku 1980), jejíž správním celkem Luhačovice jsou. Výjimečnost a hodnoty této oblasti jsou důvodem udělení statutu biosférické rezervace Unesco od roku 1996. Tvář zdejší krajiny je dílem několik století trvajícího úsilí člověka v tom dobrém slova smyslu, především pozdní valašské kolonizace v 17. a 18. století. Osadníci si museli nejprve se sekyrou v ruce připravit pozemky na pastviny a pěstování plodin, později kosením porostů a vysekáváním náletových dřevin nedovolit přírodě, aby si vzala půdu zpět.

Kopaničářství jako tradiční a hlavně k přírodě šetrný způsob obdělávání půdy byl jedním z hlavních důvodů vytvoření hodnotné, pestré a hlavně malebné mozaiky v krajiíně, kde se střídají lesy a pastviny, drobná políčka, háje, křoviny a mokřady. Dnes lze opět pozorovat, jak se lidé moudře vrací k ručnímu obdělávání pozemků, především kosení, což přispívá k zachování vzácných rostlin - orchidejí, kterých se v CHKO Bílé Karpaty z 51 známých druhů v České republice vyskytuje 46.

Luhačovice jsou místem, kde archeologické nálezy dokazují staré osídlení. Původem vesnice, patřící jako majetek k hradu Starý Světlov, od roku 1590 samostatné panství s tvrzí, v roce 1738 zde Serényiové budují barokní zámek. Léčivé prameny jsou známé od roku 1699, od konce 18. století zde Serényiové budují rozsáhlé lázeňské provozy a minerální voda se vyváží i do vzdálených míst. V roce 1902 odkupuje lázně akciová společnost, následuje rychlé budování nových léčebných objektů, růst kapacity lázeňských provozů ale i oblíbenosti lázní.

V Luhačovicích, od r. 1936 městě, lze nalézt mnoho objektů typické lázeňské architektury, mezi nimi i několik budov zrealizovaných podle návrhů Dušana Jurkoviče. Luhačovice jsou také organickou částí regionu Luhačovské Zálesí, ve kterém se stýkají kulturní vlivy a prvky lidové architektury Valašska, Slovácka i Hané, což lze pozorovat na nejrůznějších folklórních akcích nebo i na zachovaných teď už spíše drobných objektech lidové architektury.

Auto vždy nechávám na velikém parkovišti u žel. stanice, což je strategické místo, kde se člověk může zresuscitovat po celodenním výkonu (cyklistickém) v jedné z blízkých restaurací. Důležité je doplnit bidony čerstvou vodou, protože pravidelně v létě zde bývá suché horko až parno a může se vyrazit. Když jsem si poprvé dovezl kolo do Luhačovic, velmi mile mě překvapily nádherné výhledy z kopců, kterých je v okolí velké množství, nemilým překvapením byla dřina spojená s jejich zdoláváním, velmi časté je zde střídání strmých výjezdů i sjezdů na silnicích s minimálním provozem.

Smířen s tímto faktem jsem vyrazil tentokrát na jih, směr Bojkovice. Na silnici se mi za sebou seřadily obce Kladná-Žilín, Přečkovice a konečně tu byly Bojkovice. Projeté vesnice mi připadají pestřejší a veselejší, než třeba na Hané. Cestou je možné obdivovat plno drobných památek typické architektury a z vrcholů a horizontů nádherné výhledy, hlavně na jih a východ. Nad Bojkovicemi se vypíná Nový Světlov, dnes zámek po novogotické přestavbě, původně gotický hrad. Tyto objekty moc v oblibě nemám, netrápil jsem se tedy výjezdem k němu a raději poseděl na svahu nad městečkem a obdivoval krajinu.

Kromě běžných aktivit v dřívějších dobách se obyvatelé Bojkovic a dalších vesnic Luhačovského Zálesí zabývali netradičním povoláním - zvěroklestičstvím. Tak jako i v jiných případech, např. na Slovensku drotári nebo zedníci, pocházeli i vykonavatelé tohoto povolání z chudých podhorských oblastí Valašska, Uherskobrodska a Luhačovského Zálesí. Povolání se dědilo z otce, touto cestou se předávaly zkušenosti o úkonech, jejichž cílem bylo provedením drobných chirurgických zákroků dosáhnout změny užitných vlastností nebo povahy hospodářských zvířat.

Přestože zvěroklestiči byli vyhledávaní a dobře placení, dočkali se až v roce 1771 císařského patentu, který je uznal jako živnostenský stav. Ale už od roku 1881 museli zvěroklestiči podle směrnice ministerstva obchodu vykonávat zkoušky, na základě kterých získávali licenci a s ní mohli šířit slávu svého stavu na Moravě a v Čechách, Uhrách, Rumunsku a v Besarábii, Bukovině, Srbsku, Chorvatsku, Bosně, Rakousku a Německu, Polsku, Haliči, Litvě, Ukrajině a Rusku.

Po krátkém odpočinku jsem stroj obrátil tentokráte na sever a přes Rudimov, známý svými archeologickými nálezy z paleolitu, eneolitu, doby bronzové a ranného středověku, jsem zvládl další sérii těžkých stoupání a rychlých sjezdů až na začátek obce Petrůvka. Odtud je opravdu nádherný kruhový rozhled, nejvíce mě zaujalo panoráma Bílých Karpat s rozeznatenou Javořinou. Svůdný a lákavý obraz jsem si uložil do paměti jako potenciální oblast "dalšího spouzení na biku", pouze jsem velmi litoval, že na tomto místě nejsem na podzim nebo v zimě, kdy za příznivého počasí bývá nejkrásnější výhled, ale co není dnes, může být jindy… Naopak jsem byl velmi rád, že následující kopec jsem sjížděl a ne vyjížděl a hlavně že jsem namontoval nové brzdové špalky…

Ale to už jsem byl v údolí přímo nad přehradou, která byla vybudována v letech 1912-13 a 1922-30 na potoku Šťavnici a kterou také využívají návštěvíci lázní k rekreaci. Pro mě čas na relaxaci ještě nenastal, takže proti proudu po živé komunikaci do Dolní Lhoty a náledně opět po klidné uzoučké silnici do Horní Lhoty. Tím jsem vlastně opustil Luhačovickou vrchovimu a pracně se propracoval na hřeben Komonecké vrchoviny severovýchodně od Luhačovic.

Asi 2 km nad Horní Lhotou poblíž hájenky jsem odbočil vlevo na cyklostezku 5056, která částečně kopíruje modrou a později i žlutou znčku KČT a která mě dovedla až do Luhačovic, ale k tomu musel člověk zvládnou ještě nějaký ten kilometr po úbočích a hřebenech další vrchoviny. Zpevněná cesta ve smíšeném lese byla teď už příjemnější a pestřejší. První nepatrnou zříceninu hradu Sehradice, známého i jako Tetov nebo Engelsberk, z pol. 13. století, kolem kterého má cesta vedla, jsem minul, protože jsem věděl, že mě čeká ještě jedna obdobná.

Vrch Komonec neposkytl bohužel očekávané výhledy a tak jsem se raději přesunul k druhé zřícenině na cestě - Starému Světlovu. V typické poloze na dominantní vyvýšenině (kam jsem musel horáka vytlačit) se nacházejí pouze nepatrné fragmenty zdiva a dobře rozeznatelný systém valů. Tento hrad byl vybudován zřejmě ve 14. století a k jeho nejvýznamnějším majitelům patřil i rod Šternberků. V 15. století tento hrad i nedaleké Sehradice ovládal uherský válečník Pankrác ze Svatého Mikuláše a v 16. byl již vedený jako pustý.

Do hradního areálu vede také krásná středověká úvozová cesta, kterou jsem samozřejmě vyrazil prozkoumat, na kraji lesa se mi otevřel fantastický výhled nad nádhernými typickými loukami zpět na hřebeny Luhačovické vrchoviny a v pozadí Bílé Karpaty. Člověk by ani netušil, že vlastně nedaleko v údolí pod ním se nachází docela živé lázeňské středisko, tohle místo mě přimělo opět sednout a koukat a koukat a … Jako už mnohokrát jsem si uvědomil, že právě kvůli takovým zážitkům člověk vždy znovu a znovu rád podstoupí občas i docela drsnou dřinu na cestách necestách a nic víc mu ke štěstí neschází.

Cyklostezka, na kterou jsem se po úvozové cestě vrátil mě zavedla k Malenisku a dále kolem křížové cesty a pramene léčivé vody, kde byl vystavěn barokní kostel Panny Marie Sněžné a vzniklo poutní místo. Vodu jsem neochutnával, protože už se pomalu blížil cíl dnešní cesty a s ním vidina nápojů jiné třídy. Dnešní okruh jsem uzavřel přes Řetechov, poslední kopec nad lázeńským areálem a do Luhačovic jsem přijel přesně proti místu, kde jsem tuto cestu začínal, což dnes činilo necelých 60 km, s převýšením odpovídajícím dvakrát delší štrece v "rozumnější krajině". Samozřejmě by se dalo zvládnout podstatně více, ale když je našinec omezován rodinným harmonogramem …, nezbývá, než si tento region naplánovat na velký vandr.

Později u nápojů, bohužel řidičské kvality, jsem si opět uvědomil, jak vděčným místem tyto lázně jsou. Pokud si odmyslíme lázeňské procedury, kvůli kterým sem stejně nejezdím, dají se využít jako základna pro neskutečné množství pěších a cyklotúr v nádherné a také sportovně náročnější krajině CHKO Bílé Karpaty, v zimě i na běžkách. V okolí se vyřádí také obdivovatel orchidejí (ve správný čas na správném místě), milovník historických objektů, kterých je v okolí nebývalá koncentrace. Pokud někdo potřebuje ubytování, sežene jakékoliv a celoročně, i když na loukách pod stromy se v létě spí velmi dobře… Plusem je dobrá přístupnost po silnici a množství vlakových spojů z Čech (i ze Slovenska), které sem směřují. V těchto místech používám mapu KČT 1 : 50 000 č. 93 Vizovické vrchy.