Kostarika na kole aneb zlaté časy, cykloexpedice

Na kole Střední Amerikou (10)

Na hranici se rýsují problémy pro kluka v řadě přede mnou. Nemá zpáteční letenku nebo tiket od autobusu a to znamená, že nebude vpuštěn do země. Já sice letenku mám, ale nechávám si tuhle informaci pro sebe. Pokračuji prostě na kole do Panamy a to jim musí stačit. Na co vysvětlovat, že se pak vracím zpátky. Zbytečné komplikace, ještě by se v tom začali šťourat a to nemůžu potřebovat.

Horko zřejmě graduje, pot ze mně jen kape. Důstojníček vypadá podle prvního odhadu docela přívětivě, žádný kasárenský hovězí ksicht, snad bude mít pochopeni. Vysvětluji mu, že cestuji na kole a on se ptá, kde jako to kolo mám a jestli ho nebudu kupovat až v Kostarice. Když mu ukazuji kolo, které je opřené za mnou a brání tak přirozenému toku lidí k dalším přepážkám, jen se usměje a bouchne do pasu štempl na devadesát dní a napíše mocně propiskou Bicicleta. Tak vyhráno…

Jedna kapsa prázdná, druhá rozsypaná

Tak si můžete a zcela jistě budete připadat v Kostarice, pokud zrovna nejste zvyklí na styl cestování za těžké prachy. Země je jednou z nejdražších ve Střední Americe a právem je nazývána Švýcarskem této oblasti. Následky pro cestovatelskou spodinu jsou bohužel katastrofální… Ubytování, jídlo i pití je daleko dražší než jinde. Naštěstí bezpečnost je také na vyšším levelu a člověk pokud má odvahu a nervy, tak může spát pod širákem. Proč ne.

Čtěte také: Jižní Nikaragua, na kole Střední Amerikou (9)

Další zajímavostí je, že tato země nemá armádu. Ani běžnou, ani profesionální. Prostě vůbec žádnou. Je to s podivem, zvlášť když víte, jak probíhala historie revolucí ve Střední Americe. O co chybí armády, o to je více policajtů. Sbor, pokud, se to tak dá nazvat, je rozdělen na více druhů či složek a ty se s nikým moc nemažou.

Barevnost a divokost Kostariky

Pokud jste předem zklamáni z cen, pak zaručeně budete nadšeni z přírody. Kostarika je mnohem zelenější než sousední Nicaragua, všude to bzučí, pípá a houká. Právě v této oblasti se totiž střetávají zvířata obou Amerik, aby na tomto poměrně úzkém území, které sahá od hladiny moře až k 3 800 metrům nad ní namíchaly pulsující koktejl biodiverzity. Může se tedy lehce stát, že na jednom místě zastihnete pumu i jaguára zároveň o ptácích a plazech ani nemluvě. Samostatnou kapitolou jsou motýli, kterých se tady nachází přes tisíc druhů…

Zdaleka nečekejte, že souší tahle pohádka končí. Oba oceány, Pacifik i Atlantik nabízejí pod hladinou přehlídku zajímavých živočichů, na karibském pobřeží i s korálovými útesy. Není tedy proč váhat. Vyplatí se i navštívit jednu z malých farem na motýly, tedy pokud vás zrovna tohle zajímá.

Já mám tu možnost kousek před Jaco. Kromě pozemku, určenému k chovu motýlů - jakési obrovité voliéře, tady mají i přehlídku plazů a dalšího hmyzu. O motýly jsem se nikdy moc nezajímal, poprvé mně uchvátili ve Venezuele. Když totiž spatříš letící Morfo, jaksi to přijde samo.

Nestíhám se divit, kolik druhů je možné vidět. V klidu a pohodě se kolem nás prohání barevné variace džungle. Průvodce je nezbytný, spoustu věcí lehce přehlídnete a hlavně o mnoha věcech a informacích nemáte ani tušení. Zajímavé jsou i šípové žáby a barevní hadi. Zkrátka ráj.

Jedu na plný plyn a za tři dny jsem 130 km od hranic s Panamou na pacifické straně. Má to svůj důvod. Známá mi poskytla kontakt na svého známého (začátek zaručeně solidního příběhu), který žije v Kostarice a je možnost, že bude té dobroty a nechá mně pár dní u sebe existovat. A je to skutečně tak. Po mailu je vše domluveno a Danny přidává ještě pár rad o cestě a okolí, zkrátka která místa navštívit a která jsou naopak na levačku.

Villas Santerras - kostarický domov

To, že vám neznámý člověk pomůže a jeho slovo platí více než pomačkané sliby kamarádů je z cestování stále více zřejmější. Po peripetiích se spaním na benzínkách a dokonce jedné noci v houpacím křesle v pralese s moskytiérou na sobě, nacházím po delším hledání místo, které mám popsáno jako Villas Santerras.

Nacházím se nad vesnicí Ojochal na pokraji hornatiny, která stoupá prudce od pláží s kokosovými palmami. Všude kolem je prales a tu a tam prosvítá zeleným kobercem střecha vily či rozlehlého domu. Krásné místo. Samotné Santerras se skládá z několika vilek s bazénem, zasazených v mírném kopci, které slouží nájemníkům pro krátkodobou či dlouhodobou rekreaci.

Majiteli této krásy jsou Danny s Lubošem, Čecho-kanaďané. Před léty dostali nápad a začali jej vlastními silami realizovat. Když člověk přijde k hotové věci a vidí, jak okolí vilek přirozeně zapadá do okolního pralesa, stromy v areálu se již zapojily korunami a dokreslují tak příjemnou tropickou atmosféru okořeněnou bazénem, napadne vás, jak je vše jednoduché a vlastně proč si něco takového nepostavit taky.

Opak je pravdou a pokud jsem měl možnost mrknout na pár fotek z realizace, žádná legrace to nebyla. Obtíže zřejmě umocňoval i svah, na kterém je vše umístěno. To je ale podle mně ta největší trefa, vše je plynule rozděleno na drobné terasy a místo má šmrnc. Takže kluci, klobouk dolů.

Kontakt se zvířaty z okolního pralesa je skutečně blízký. Opice jsou pravidelnými návštěvníky a téměř denně obstarávají kolem šesté hodiny budíček. A pokud ne ony, tak ptáci, čím dříve jste na nohou, tím více můžete vidět kolibříků, přelétávajících tukanů a dalších ptáků, které je těžké vůbec identifikovat. Motýli jsou samozřejmostí. Perličkou se stává puma, kterou zahlédl Luboš kousek odtud.

Česká kolonie

Nejsem tady ovšem jediný Čech. Právě mně míjí starší chlapík v kraťasech s cigaretou v puse. Další Honza, také emigrant v Kanadě. Za chvilku přichází Roman, který tady staví dům a večer přijíždí z velmi výživné prohlídky národního parku Tomáš. Tomáš je, stejně jako já, ze Vsetína. Svět je malý. A jelikož přijel nedávno, je v oběhu ještě nedopitá láhev dobré valašské slivovice. Horko nehorko, to se musí.

Připíjím si s Dannym na setkání a ani netuším, že tady prožiji ještě mnoho pěkných dní. Večer, stejně jako téměř každý další je okořeněn drobnou párty. Pivo Imperial je v permanenci, ale nalézá se zde i několik zapomenutých Svijanských rytířů. Luboš dává přednost místnímu rumu a není to vůbec špatná volba. Kouří se kostarické doutníky. Mohu tady zůstat, žádný problém, pokud budu tu a tam pomáhat.

Domlouvám se s Romanem o pomoci na jeho stavbě, která se blíží do finiše. Zbývají nátěry, položení dlažby v průjezdu mezi domy a výsadba rostlin - hlavně palem - v zahradě před domem.

Vyrazíme ráno společně s Lubošem, který vše organizuje na nákup odrostlých palem do nedalekého Dominicalu. Napřed si myslím, co to nebude za stromečky, ale s některými máme tři co dělat, palmy jsou v dobré kondici a objednáno je hned několik druhů. Chevrolet má s nákladem co dělat a za cca třicet kilometru přistáváme u Romanova domu a začíná sazení. Pot z nás jen leje a kdybych u toho nebyl, nevěřil bych, že to můžeme stihnout. Před večerem je vše zasazeno dle představ majitele a spokojeně odcházíme na pivo.

To je jen jako

V dalších dnech probíhají více méně nenásilné akce a pokec. V hospodě sledujeme fotbal Plzně a nějakých Turků, no moc se zrovna naši nevyznamenali. Já nikdy nemám štěstí na góly, vždycky, když sleduji fotbal, tak nic. Podnikáme výlet do bezcelní zóny v Panamě, kluky motivuje hlavně nákup levného alkoholu. Musím uznat, že ceny jsou někde jinde.

Honza nakupuje a mně má jako nosiče. Plánuje, že nakoupené zásoby by mohly vystačit až do konce jeho pobytu. Hrubý omyl, za pár dní se vypařuje pivo a chvilku za ním mizí v propadlišti dějin i víno, zbyla jen tequila. Prostě je nás hodně a to jsou v naší partě ještě dva Kanaďané, Alex a Matt, tak se není čemu divit. Podrobnější informace jsou zahaleny mlhou cenzury.

Nasávám informace jako houba. Vždyť od koho se dozvědět více, než od lidí, co tady žijí již několik let. K lepšímu jdou i historky z cest. Danny letos osedlal motorku a z Kanady hnal mašinu přes Severní a Střední Ameriku až sem. Vlastně máme projetou téměř stejnou trasu. Jediný rozdíl je v Hondurasu, Danny ho chválí a nedá na hory dopustit, pojede tudy určitě i zpátky. Já mám pocity teda zcela jiné. Neříkám, že hory tam nejsou nádherné, to určitě ano, ale pro cyklistu se jeví všechno přece jenom jinak a jsem rád, že jsem je vynechal.

Tomáš odjíždí domů a před odjezdem chtějí ještě podniknou výlet autem po Kostarice, v plánu jsou sopky Irazu, Poas a okolí Arenalu. Nabízejí mi, jestli nechci jet. O tom žádná, neváhám ani chvilku. Luboš mi ještě dává rady ohledně další cesty ze San Jose na karibské pobřeží a zhruba ve tři ráno máme ve všem jasno a vše je naplánováno do puntíku. Ovšem v pět mám co dělat, abych vstal. V hlavě mi běží jedna z vět, které se tady ujaly… To je jen jako. Jo, kéž by.

Autem Kostarikou

Jak na potvoru jsou téměř všechny vulkány v mlze, takže výhledy jsou famózně mlžné až žádné, zima všude a do toho všeho se spouští ještě déšť. Míjíme nejvyšší silniční bod Cerro de Muerte, cca 3 400 m n. m., jet tady na kole, to by byla nadílka, to teda jo. Mezi spěchajícími kamiony s benzinem v mlze a dešti… V Belize mne málem srazil autobus za jasného dne, tady by to byla otázka času a určitě by nikdo moc nepřibržďoval.

Samotné sopky představují téměř vždy území národních parků a jako takové jsou vstupy zpoplatněny, cena je myslím 15 USD. Jelikož není téměř nic vidět, zkoušíme štěstí jen na Poas. Kráter je famózní. Teda byl by, kdyby bylo alespoň něco vidět.

Téměř celé území Střední Ameriky je vulkanické a s ostatními sopkami v Pacifiku tvoří jakýsi sopečný kruh. Zajímavé. Patří sem třeba i sopky na Havaji. Člověk se pořád učí něco nového.

Po pár dnech strávených cestováním po Kostarice autem se člověk nestačí divit, jak se krajina během pár kilometrů dokáže změnit. Je už dlouho suchá sezóna a některé části ve srážkovém, či vlhkostním stínu jsou suché jak pepř. Vše se zazelená až v období dešťů.

Navštěvujeme také Puntarenas a odtud je to jen zhruba sto kilometrů do San Jose na letiště. Jsou to tady ale opravdu malé zemičky, což je výhoda. Tam se loučíme, já pokračuji sólo směrem na Limon a na karibskou část Kostariky. Limon samotný je, jak tvrdí kluci, hnusný špinavý a nebezpečný. Mám u něho v mapě velký křížek v kruhu, znamení od Luboše, že tady jako teda nee.

V podstatě je to přístav a myslím, že informace se zakládají na pravdě, alespoň podle toho, co jsem měl možnost vidět z busu. Jenom přesedám na další spoj a za pár desítek kilometrů se ocitám v Puerto Viejo. Krásné místo mi vyhovuje, uvolněná atmosféra jako by předznamenávala budoucí Panamu.

Okolní příroda se opět změnila a městečko je obklopené tropickým lesem, se vším, co k němu patří. Tohle mám přesně rád. Vyschlé pláně na mně působí depresivně, stejně jako pozdní ušmouraný podzim bez barev, když už je listí dávno dole. Tohle je jiná písnička. Ani se mi odsud a vůbec z Kostariky nechce, ale vím, že se brzy vrátím zpátky na pobřeží Pacifiku. Takže Hasta luego Costa Rica.

• Pokračování článku

Další související články: