Kostarika na kole, příroda a turistické zajímavosti

Na kole Střední Amerikou 12

Na hranicích stejná, pořád stejná písnička. Zřejmě neustále nemám něco v pořádku nebo vzbuzuji nějaké jiné podezření. V Evropě na to mají školení, kde podle výrazu obličeje mohou rozpoznat snáze případný kriminální živel a lehce tak negovat jeho špatné úmysly. Zaujímám neutrální výraz, který se mi osvědčil. Tady mají školení zřejmě jen na dopočet dnů v měsíci. Nekontroluji si razítko a až po několika hodinách zjišťuji, že podle datumu bych měl Kostariku opustit 5. dubna. No to bude ještě hitparáda.

Zpět v Santerras

V Ojochalu se mnoho nezměnilo, snad jen to, že většina osazenstva je pryč. Odletěli Honza s Romanem i Tomáš, takže zbýváme jen tři. Rána nebývají tak žhavá a podle všeho jsou výhledy z kopců nad námi opravdu dech beroucí. Luboš doporučuje trasu, která vede pod hlavní hřeben pralesem.

Ráno vyrážím po páté hodině jen se stativem a foťákem. Přidává se ke mně ještě pes domácích. Je překřtěný na jméno Fousek. Ovšem nezanechalo to na něm nějaké vážné stopy, neposlouchá a dělá si, co chce.

Čtěte také: Severní Panama, na kole Střední Amerikou (11)

Výhodou brzkého rána je bezesporu to, co platí i u nás. Jsou vidět zvířata a příroda je celkově jaksi svěžejší. Během cesty tak máte možnost prohlédnout si zblízka mnoho motýlů a hmyzu, od obrovského modrého Morfa až po malé něco jako zlatohlávky, nesmírně barevné brouky. Vše hlídají supi kroužící na obloze.

Fousek proniká kousek do lesa a vyrušuje skupinu opic, které okamžitě upozorňují vše kolem na narušitele řevem. Jsou vidět i druhy ptáků podobné naší vlze, zřejmě nějaký příbuzný druh, v džungli Venezuely jich bylo plno. Nádherně zbarvení ptáci tehdy, stejně jako dnes, jakoby lákali do hloubky pralesa.

Studnice pralesa

Mám však jiný úkol. Po odpolední siestě se dohodlo, že ranní procházky využiji i nějak účelně a to ke sběru ořechů kešu. Pod pojmem ořech si člověk obvykle představí většinou Marfušu, kterak do sebe souká jeden lískáč za druhým.

Ne tak s kešu. Jedná se o vpravdě zajímavý plod. Oříšek je obalen šedivým oplodím, které je toxické a před samotnou konzumací se musí odstranit. Spodní část tvoří jakási dužina magické chuti, barvou a tvarem připomínající lehce papriku. Dužnina se může vylisovat a použít na šťávu a také z ní místní prý dělají něco jako marmeládu nebo džem. Musí být zajímavý, samotná chuť šťávy je těžko popsatelná, ale mně příjemná a myslím, že kdo ochutná, tak téhle chuti podlehne.

Samotná "sklizeň" probíhá následovně: Chvilku počkám a monitoruji situaci, protože strom s plody se nenalézá nikde jinde než za plotem na pozemku, kde bydlí v chatce místní. Je to jeden z posledních baráčků pod horami. Po chvilce nejistoty třepu plody na zem dlouhou větví. Přitom si tak pro sebe počítám, kolik že těch oříšků může na stromě být. Mnoho jich totiž není a pokud si uvědomíme, jeden plod rovná se jeden ořech brzy zjistíme, proč jsou takhle drahé a také se lehce orosíme nad lidskou rozežraností. Taška je téměř plná, nikdo mne nevyhání, naopak, mávají. Mají pravdu. Většinou jsou hlavními zákazníky ptáci a jiná zvířata.

Za dvě hodiny jsem zpátky a začíná anabáze s výrobou šťávy a pražení ořechů. S lisováním není problém, používáme staré tričko a potom ručník. Pravda, šťávy není mnoho, ale je lahodná a za námahu to určitě stálo.

Nastává však dilema jak odstranit toxické oplodí z oříšků. Luboš se dočetl, že se tohle všechno - ukazuje na šedou hmotu - musí odpražit. Kouř není dvakrát vhodný k inhalaci a vzhledem k tomu by se celá akce měla provádět v otevřených prostorech. No to bude boj. Zatímco se ve venkovní kuchyňce rozehřívá pánev, vylupujeme zbylé oříšky. K celé akci je vybráno deset nejatraktivnější a také největších ořechů. Vhození na pánev a kdo by to byl čekal, kouř a smrad nejsilnějšího kalibru. Malé reziduum tuku udělalo také své.

Nedůvěřivě hledíme na výsledek snažení a postupně zkoušíme ochutnat. Nechutnají vůbec špatně, ale práce je to úmorná a kdo ví, jestli postupujeme správně. Lepší bude se zaměřit na jiný druh ovoce.

Další testování se ubírá přes divoké mandarinky a grepy, banány, ze kterých je ráno výborný koktejl dále maracuyu - opravdu chutná jako vášeň, jak napovídá její název v angličtině - až po guanabanu. Tu chodíme sbírat do nedaleké staré neudržované zahrady. Trávím tam jedno delší ráno a napočítám téměř třicet stromů. Ne na každém jsou ovšem plody a pokud, jsou vysoko. Vyšplhat se na kmen nedá, je hladký a v sandálech sešitých elektrickými spojkami by to ani nešlo. Tarzan nejsem. Co teď. Nezbývá než čekat.

Na vrcholku koruny jednoho stromu prosvítá zvláště jeden krásný exemplář ovoce. Problém je v tom, že nejsem sám, kdo sleduje stadium zralosti. Něco jako veveka bystři každé ráno u toho samého stromu. Postupně přichází ještě jedna. Nakonec se vše vyřeší samo. Přicházím k zahradě jednoho rána a zrovna ve chvíli, kdy veverka snáší plod z koruny. No to by tak chybělo, aby ho čajzla. Zvyšuji hlas a křičím na ni, ovoce padá na zem a tam se ho zmocňuji. Zralost je ideální. Opodál prská naštvaná veverka. Příště holka.

Na pobřeží

Nedaleké pobřeží Ticháče láká ke koupání a průzkumu. Pláží je zde hned několik a dost rozdílných. Mou oblíbenou je pláž s "okny" dvěma průrvami ve skalním útesu, které jsou za odlivu téměř bez vody a dá se proniknout dovnitř těchto trhlin.

O dobrodružství se jedná hlavně při začínajícím přílivu. Voda dostane díky zúžení a rozšíření rychlost a vlny ve tmě jeskyní jsou silným zážitkem. Proto nemeškat ani minutu a dovnitř. Nějak zapomínám na peníze v kapse a po několika rozjařených skocích zjišťuji, že z deseti tisíc v bankovkách nemám ani floka. No nádhera. Nějak tohle neprožívám. Vše nějak dopadne a vyřeší se. Bez tohoto smýšlení cestovat zřejmě ani nemůžete.

Orientuji se ve tmě a za chvíli chytám dvoutisícovku, potom tisícovku a po chvíli nacházím i pětitisícovku na skále před jeskyní. Sama se tam nedostala, zřejmě ji někdo našel a nechal zde pro majitele. Ještě, že se najde pár dobrých lidí.

Horko je nehorázné a na pití jaksi nemám nic než jeden kokosový ořech, zakoupený za pětikilo od místní ženštiny. Důležité je, že ho prodala i s brčkem. Objevil jsem totiž opodál celou větev s ořechy, která byla zřejmě sražena a unikla pozornosti šmejdících domorodců. Brčko mám, nůž taky, tak nevidím problém. Snad jen ve chlazení, nebude to zřejmě žádná pipa fría. Nevadí. Chuťově je vynikající.

K severu

Vše ale jednou končí. Perfektní čas v Santerras je fuč. Vyrážím dál na Apríla, čistě ze srandy. Těžko se odjíždí. Loučím se s klukama. Smekám klobouk a moc děkuji. Jedu na sever na poloostrov Nicoya. Je po místních Velikonocích a měl by být všude klid, místní budou v práci a pár zahraničních guys tohle nemůže pokazit.

Pár stovek kiláků jedu známou cestou přes Quepos, Jacó až do Puntarenas. Malé dobrodružství zažívám na Río Tárcoles, když míjím most, všimnu si cedule "Nekrmte krokodýly". A opravdu, jsou tady v řece v hojném počtu. Zastavují autobusy a lidé fotí co to jde. Přidávám se k nim a zároveň přemýšlím, jestli by se náhodou nedalo sejít dolů z mostu do údolí řeky a vše si tak nějak nafotit z blízky.

Konec mostu hlídá jeden policajt a je mu celkem šumafuk, když prolézám ostnáčem. Mířím k řece. Z mostu jsem prozkoumal terén a zvolil trasu. Přesto jsem přehlédl dva krokodýly, kteří byli maskováni v trávě na břehu. Problém je ten, že jsem se dostal mezi ty na břehu a jejich kolegy ve vodě. Na strach není čas, několik kamenů vše řeší a zbylé dva krokodýly zaháním. Zvířata nejsou nejmenší, určitě větší kusy mají několik metrů.

Fotím a abych měl trošku akční snímek házím na břeh větev. Následuje atak asi šesti zvířat. Točím ještě video a ustupuji. Na mostě si autobus Američanů oddechl a také oni mají určitě zajímavé záběry. Z mostu. Nic neriskujete? Nic nezískáte.

Směr Nicoya

Na poslední chvilku sháním ubytování v centru u sympatického manželského páru. Pán sbírá čepice a hned přináší dvě také od nás, s nápisem Praha. No. Dobrá tedy. Hlavně, že mají našitou vlajku.

Ráno nasedám na trajekt a cca po dvou hodinách přistávám v Paqueře. Zajímavostí při plavbě nebylo moc, snad jen blízký ostrov Isla San Lucas, kde byla umístěna nechvalně známá věznice. Život zde byl nesmírně krutý a těch, kdo přežili, nebylo mnoho. Doporučuji se začíst do knihy od José Leona Sancheze - La Isla de los Hombres Solos (v aj. God was looking the other way), kde vystihuje život na tomto ostrově.

Poloostrov je jaksi sám pro sebe se svým běžným rytmem a tropickými plážemi vás naprosto pohltí. Byly tady vyhlášeny jedny z prvních rezervací a natáčely se tady profláknuté surfařské filmy. Mířím směrem na Montezumu. Zatím odírám nový zadní plášť na asfaltu, ale jak zjišťuji za pár desítek kilometrů, asfaltek tady nebude mnoho a navíc dětská mapka z informací dává o poloostrově jen nejasnou představu, o vzdálenostech se ani nebavím, zkrátka klasika.

Chtěl bych přespat na pláži, místní holka mne ale varuje před okradením. A nejen to. Dává mi adresu na svého známého, který na okraji Montezumy provozuje jakousi ekologickou ubytovnu. Sjíždím do Montezumy z městečka Cobano po cestě, která je plná šutrů, bez povrchu, zato s oblaky prachu. Jako by předznamenávala všechny cesty ve vnitrozemí i na pobřeží.

Montezuma

Vše je skutečně tak, majitelem je sympatický padesátiletý čahoun Seňor Mendez. Spolu s manželkou předělali starou dřevěnou farmu na ubytovnu a vlastní barák. Noc 10 dolarů. K dispozici je kuchyň a vše potřebné pro klidný život. Na pláž není daleko, přesto je farma jaksi bokem v separé - vděčí za to stromům mango, které obklopují zahradu před domem. Společný pokoj se mnou obývají ještě dvě holky z Norska a musím říct, že po "umělcích" z Panamy dost příjemná změna.

Večer vyrážíme na koncert. Uvolněná atmosféra, lavice na pláži, několik natažených houpacích sítí. Místní kapela válí reggae a bubeník, který přijel snad opravdu náhodou na motorce stíhá ještě mezi bubnováním balit jointy. Spotřeba je značná, mizí jako bonbony. Pije se pivo Imperial a bílý rum.

Atmosféra má něco do sebe. Objevuje se několik přestárlých hipíků, kteří si tady prohřívají kosti zasažené kanadským nebo americkým mrazem. Místo samotné patří k zajímavým, soustřeďují se tady umělci a různí další členové, večery bývají okořeněny koncerty, vystoupením kejklířů, všichni prodávají všechno, nejvíce vlastní výrobky z mušlí, ale také zkamenělé amonity a podobné bizarnosti.

Zjišťuji info o okolní přírodě. V blízkosti se nacházejí vodopády, okolní lesy však čekají na návrat srážek, aby se opět zazelenaly. Chci se zdržet, mám rád takové místa. Ráno chodím plavat a s místním rybářem na čumendu na ryby, odpoledne čtu nebo jedu do okolí. Pobřeží je více než vhodné pro příznivce surfingu, sám si také za drobný obnos půjčuji prkno a zkouším.

Není to špatné. Vlny zvláště odpoledne dosahují kvalitní výšky a se štěstím se dá dojet i několik desítek metrů. Přece ale dávám přednost rannímu plavání. Tedy až do doby, než jsem měl tu čest potkat na dálku žraloka. Nějak jsem si uvědomil až po chvilce, že na vzdálenější vlně nenarušuje hladinu kokosový list, ale regulérní ploutve, hřbetní i ocasní.

Nebudu se široce rozepisovat. Fyziologicky se potit ve vodě zřejmě nejde, nicméně když zjistíte, že vás vlny nepřitahují k pobřeží, ale směrem ke šmejdící parybě, je to přesně ten pocit svíravé tísně a zpocených zad. Roztahuji ruce a spoléhám na další z vln. Co čert nechce, zrovna ráno jsou menší než odpoledne, ale nakonec přece jen dosahuji pláže. Žralok taky, nezdá se velký, kolem 2,5 metru ale mít bude. Zřejmě pase po nějakých želvách nebo po něčem podobném. Do odjezdu jsem už koupání nějak extrémně neprožíval a i v budoucnu přetrval nejistý pocit.

Vnitrozemí

Má celou řadu kouzelných překvapení. Ať už se jedná o cesty (hlavně necesty) s kameny a prachem nebo řeky bez mostů. Brodím několikrát, některé říčky se dají přejet na kole, mají pevné dno a nejsou hluboké. Na jiných musí ale tašky z kola, přenést kolo a sólo tašky, jednou voda dosahuje až k pasu.

Takové cestování se mi líbí. Pořád nějaké vzrůšo, žádný monotón. Chvilku tlačit kolo do kopce přes kameny, potom delší sjezd a brodění řeky nebo třeba hledání správné cesty. A to vše téměř bez lidí. Pokud se dostanete k moři, narazíte většinou v dolní části poloostrova na opuštěné pláže, spát se dá venku pod hvězdami. Snad jen dvakrát přetržený řetěz a na několika místech prasklý zadní ráfek kazily dojem z příjemné cesty. Poslední dny trávím na Playa de Coco, nedaleko Liberie. Nicoyu mohu jen doporučit, nebudete zklamáni.

Přes hory do San Jose

Je to o poznání těžší cesta než se vyvážet po rovinách kolem Liberie a Puntarenas. Hory, které byly před měsícem zcela vysušené, se nyní zelenají bohatou trávou, vše ožívá. Několikrát zapršelo. Mám štěstí a poprvé vidím originální dřevěný barevný vozík, typický výrobek místních obyvatel. Zastavuji hlavně na ovoce, na víc stejně nemám. Kousek od cíle. Kdo by tomu v lednu věřil.

Paradoxně čelím hrozbě okradení téměř na konci cesty. Vyhlédnul jsem si nocleh u školy. Je ještě světlo, proto vyčkávám na blízké zastávce. Lehce podřimuji, když tu se nade mnou objevují tři kluci. Mám špatnou pozici, ležím a navíc je ke mně nakloněno kolo, které mne blokuje. Nemůžu rychle vyskočit. Ptám se, co chtějí. Odpověď je jasná. Peníze. Zvedám se a utíkají. Zloději amatéři.

Po chvilce se přesunuji ke škole. Mám zvláštní pocit. Až rána kamenem do nohy mne probírá z opětovné dřímoty. Výrostci byli zřejmě na čekané a alespoň tak si chtějí zchladit žáhu. V rozpoutané přestřelce baráže o účast na mistrovství světa v hodu kamenem vítězí Česká republika 2:1. Pro jistotu se odklízím na několik kilometrů vzdálenou benzinku, kde usínám mezi kamiony. Konce bývají vždy těžké. Přesto věřím, že vše dobře dopadne.

Do San Jose zbývá poslední den něco kolem 50 km a pokud pominu shánění krabice na kolo a její dopravu po čtyřproudé dálnici, dvě noci na letišti a převažování krabice, rozdělávání, likvidování věcí a následné opětovné balení nebylo by žádné vzrůšo. Navíc další týden měl do San Jose přiletět sám nejvyšší Obama a tak policajti potřebovali potrenovat security, k čemuž jim dobře posloužili lidi jako já. Ale i na letišti jsou místa bez kamer, kde se dá v klidu přespat.

Propadlé razítko v pasu znuděného oficíra nezajímalo, důležitější bylo potvrzení o zaplacení 30 dolarů za opuštění země. Pak už jen Dallas, Londýn, Pragl a domů. Ujeto 4 289 km, víc se rozepisovat nemá cenu. Jen bych chtěl poděkovat všem těm, co přidali ruku k dílu a pomohli, jak doma, tak v Americe.

Taky bych neměl zapomenout na ty, co nepřáli a záviděli. Necestuje se totiž pro pohledy, suvenýry nebo vychloubání, ale pro něco jiného - věci jako dobrodružství a poznání. To ale nenajdou v uslintaných hotelech a resortech u hojně navštěvovaných turistických lokalit podobných jako vejce vejci. Můžou také vyrazit a zkusit, zač je toho loket. Pokud na to ovšem mají fantazii a odvahu.

Další související články: