Koločava na kole (2) aneb Zakarpatská Ukrajina

Na kole do Koločavy (2), Zakarpatská Ukrajina očima cykloturisty

Stoupáme do dalšího silničního sedla (731 m n. m.) na hranici okresů Mižhirja a Volovec. Vede odtud turistická cesta přes boční hřebem na Velikij verch (1 598 m) poloniny Boržava. Líbí se mi, jak v Karpatech mají ochranáři vyřešené značení hranice území národního přírodního parku. Používají dřevěné zašpičatěné kůly natřené šikmými bílo zelenými pruhy. V krajině to působí hezky.

Šupeme z kopce až do horského okresního města Mižhirja. Romantické vesničky a dřevěné kostelíky lemují údolí říčky Repinky. Musím to tu zmínit, v předměstí Mižhirje v Sojmy mám poprvé ukrajinský boršč, vynikající.

Z Mižhirje k Siněvirskému jezeru

Nejvyšší horou v blízkém okolí města je Kamjonka (1 578 m). Pod vrcholem je vidět střecha horské chaty Kamjonka a ta stojí v Siněvirském "perevale". Na tom není nic složitého, jen "vyfunět" ten kopec. Silnice T0720 má 8 % stoupání, pro naložené kolo s plus osmnácti kilogramy v brašnách tak akorát. Zvládli jsme to.

Čtěte také: Na kole do Koločavy (1), Zakarpatská Ukrajina očima cykloturisty

Výhledy na okolní poloniny a hory jsou čarokrásné. Na loukách prozkoumávám konstrukce velkých kupek sena s posuvnou stříškou (na poloninách se jim říká oboroh, pozn. red.). Ještě před stoupáním se zdravíme s velkou partou cykloturistů "natěžkystů" z Ruska. Zrovna měli siestu a řáchali se v potoce. V horském sedle "bábušky" prodávají karpatské suvenýry a borůvky, nakládané houbičky, sušené bylinky… zpracované přírodní dary Siněvirského národního parku. Provoz aut po silnici je minimální, stav vozovky standardní, "samajama".

Sešup do vesnice Siněvir trochu prohřál brzdové kotouče. Hlavní cíl cyklotreku vesnice Koločava je skoro na dostřel. Tam itinerář velí dvě noci setrvat v "turbáze" Četnická stanice. Mirek s Jitkou jedou přímo, já s Milou odbočujeme a proti proudu horské řeky Terebla směřujeme k Siněvirskému jezeru (987 m n.m.).

Za Siněvirskou Poljanou je kolem cesty vidět množství turistických odpočívek s přístřešky, dřevěnými stoly, lavicemi, ohništi, hojně využité výletníky při pikniku a to všechno uvnitř národního parku. Když se chce, jde všechno. U cesty stojí nový plot obory, centra pro rehabilitace medvěda hnědého. Ve vesnici zdravíme velkou skupinou bikerů z Jihlavy. Na Ukrajině jsou na cyklistickém zájezdu s cestovkou a ubytování mají v Koločavě na Četnické stanici.

Před vstupem k samotnému jezeru platíme "vlezné" a teprve teď začíná to správné stoupání. V poslední fázi už jenom tlačíme těžká kola. Propoceného "dresíku" nelituji. Siněvirské jezero je největší jezero na Podkarpatské Rusi. Leží v hlubokém zalesněném údolí pod horou Ozirňa (1 495 m) a má turistickou známku. Okolí mi hodně připomíná Čertovo jezero na Šumavě.

Zpět jedeme stejnou cestou. V Siněvirské Poljaně zastavujeme v kolibě "Huculočka", česko-ukrajinské hospodě, na čepu je Starobrno a na jídelníčku domácí huculská strava. "Vy jste Češi?"… ptá se nás asi desetiletý kluk, "já jsem taky Čech,"… dodává. "A co tady děláš?"… zeptala se Mila, klučina evidentně nevypadá na turistu. "Jsem na prázdninách u babičky, bydlíme v Brně"… trochu nejistě odpovídá. "Tak to máš bezvadný, být tady na prázdninách, to by se mi líbilo, je tu moc hezky"… odpovídá Mila a dítě se rozzářilo jako sluníčko.

Hezky tu je, to jo, ale zrovna přichází nad okolní hory pozdně odpolední letní bouřka. Ukryti v kolibě tušíme, že dnes už daleko nedojedeme. Vybírám jedno z odpočívadel u silnice, pěkně u vody s přístřeškem, stolem, lavicí, ohništěm, travičkou… Užíváme si pozorování jasné noční oblohy bez světelného smogu.

Koločava

Zjišťuji důležitou skutečnost, ve vesnických "magazinech" se nedá koupit žádná masová konzerva, "nemáme, to by nikdo nekupoval, maso má každý svoje"…, říká prodavačka. Kupujeme alespoň rybičky olejovky. O čerstvou zeleninu z trhu není nouze.

Nehrovec je vesnice pod poloninou Piškoňa s obchodem, dřevěným kostelem, dostupnou turistickou známkou a jsme v Koločavě. Šťastně se shledáváme s našimi kamarády. Ti mají za sebou v místě první noc a Jitka první příznaky střevních potíží…

Ubytování je domluvené v nejznámějším koločavském penzionu a restauraci Četnická stanice za 80 hřiven a vyrážíme na prohlídku vesnice. Nejvýznamnější památkou je řeckokatolický dřevěný kostel svatého Ducha. Následuje skanzen Stare selo (Stará vesnice). Součástí skanzenu je muzeum Koločavská úzkokolejka (koleje i stroje sem byly převezeny z povodněmi zničené železnice z Usť Čorné, pozn. red.). I když se ve skanzenu platí vstupné, doporučuji ho navštívit.

Ovšem první naše kroky musí mířit k pomníku Ivana Olbrachta před školou a na hřbitov k hrobu Nikoly a Eržiky. Kdo nebyl na hřbitově, jako by nebyl v Koločavě…Hroby nalézáme lehce, míří k nim průvodkyně zájezdových autobusů s českými turisty.

"Nefoť mě jak ležím na hřbitově, na to jsem ještě mladej"… zaznělo u hrobu loupežníka. U moderních patrových zájezdových autobusů z Olomouce, lamentují řidiči nad tlumiči pérování, "te pudó za chvilo srat, tem děrám na selnice se není kam vehnót"…, víme o čem hovoří. Zvlášť silnice kolem řeky Terebla stojí za to i při jízdě na bicyklu. Okolní mohutné vrcholy poloniny Krásna lákají k pěší turistice. Večer je v Četnické stanici plno, samý krajan, "hospoda hučí jak Mississippi"…

Cesta k řece Tise a městu Chust

S Milou vyjíždíme silnicí T0720 údolím řeky Terebla hbitě, Jitka chuděrka jen co jí průjem dovolí… U přehrady Vilšany ji to "přibíjí" do dalšího dne… "kdo v Koločavě neblil, jako by tu nebyl"…, dodává odevzdaně.

Nekompromisně se přesunujeme na jih do rovin řeky Tisy k rumunským hranicím. Výhledy na hřebeny poloniny Krásna a Piškoňa se vzdalují. Jak projíždíme oblastí okresu Chust zvyšuje se kvalita povrchu vozovky a naše průměrná rychlost. Vesnice Zabziď nám do cesty postavila nový, pěkný a dobře zásobený obchod vedle silnice.

Posedíme při kávičce, doplníme vezené zásoby proviantu a nakoupíme vážené bonbóny. Je tady pultový prodej, Mila se baví s paní prodavačkou česky a té do ukrajinštiny překládá "pomocnice", drobná patnáctiletá blondýnka. Je z České republiky a je u babičky na prázdninách. Bylo to milé nakupování.

Krátká zajížďka do obce Kolodne přináší další turistickou známku Mikulášského kostelíku, velmi významné památky dřevěné architektury. Čumaljovo se pro změnu pyšní na kopci ženským klášterem Svatého Nanebevzetí, ukrajinské pravoslavné církve. Městečko Buštyno bylo do roku 1944 ještě součástí Československa. Kousek za městem přejíždíme po stařičkém železném mostě řeku Tisu a jsme ve Vyškovo na vedlejší silnici T0737, ta vede do okresního města Chust. Na dosah máme pohoří Maramureš, jehož hřeben tvoří hranice s Rumunskem.

Mírný tok široké řeky Tisy má štěrkové pláže, které lákají ke koupání. Pod mostem jedno takové letovisko využíváme spolu s obyvateli nedaleké vesnice. Je tu i mobilní stánek s občerstvením. Poprvé ochutnávám nealkoholický ukrajinský kvas "Taras". Je chlazený, vynikající, osvěžující. Do této doby během dne do sebe liju vodu nebo "bezolovnaté" pivo. Ode dneška si všude dávám točený kvas.

Kratičká prohlídka zajímavostí města Chust a táboříme na břehu Tisy kousek za městem. Kolem řeky je výletiště a plno rodin zde tráví prázdninový víkend při pikniku. Aparatury jejich "plechových miláčků" burácí dlouho do noci.

Krajem vinic do Mukačeva

Silnice N09 a posléze M23 má poměrně kvalitní povrch, provoz zrovna není nijak velký, tak volíme zůstat na hlavním tahu směr město Vilok u maďarského hraničního přechodu. Míjíme památník pro nás poměrně málo známé bitvy (1939) na Krásném poli. Při cestě z Chustu na Mukačevo, mezi vesnivemi Rokosovo a Veliká Kopanja, stojí velký dřevěný kříž. U památníku se každoročně pořádají vzpomínková shromáždění.

Odbočujeme směr Vinohradovo, cestu lemují jižní svahy, vinice, vinařské vesnice, je znát, že jsme vzdáleni od Karpat. Navštěvujeme zříceninu ugočanského hradu nad městem a zahrady vynohradivského zámku baronů Pereni. Ve Viloku kolem řeky Tisy je zem vyprahlá a lidé mluví maďarsky.

Stan stavíme za protipovodňovým valem, raději ani nerozdělávám oheň a sedíme u plynové lampy. Stejně nás tu objevil chlapík a přijel nás na motorce vyhnat. Jsme kousek za hranicí přírodního parku. Byl v maskáčích a odhodlaný, čekal jsem problém… Nakonec jsme se domluvili, oheň neděláme a ráno určitě vypadneme…, "možna"… řekl a odjel.

Komáři žrali jako zběsilí, ale jinak bylo fajn. Ráno nás přišla "zkontrolovat" bachyně se selaty a v noci "parta" toulavých psů. O zásoby jsme nepřišli…

Vstáváme o hodinu dříve než vždycky, od rána je pořádný "pařák". Cestou kupujeme broskve, hrozny, zeleninu, vše přímo od lidí z vesnic, kterými projíždíme. Obdělané vinohrady, historické lisovny vína, na pohled bohatší, i když ne honosné domečky, u nich vinice, réva v předzahrádkách jako v Maďarsku, Srbsku či jižní Moravě a k tomu příjemní, milí lidé.

Dalším větším centrem na silnici M23 je historické město Berehove. Zde navštěvujeme a "luxujeme" informační centrum, do sbírky přibyla další turistická známka. K obědu dnes máme celý velký meloun, paráda. Jedeme po hlavním tahu R54, na křižovatce do Čopu potkáváme dva Slováky, kluky na silničkách, jedou "nalehko" okruh ze slovenských Mezilaborců a "makají" přes 200 km za den, dobří borci.

Zastavujeme se v motorestu Goriziana caffé. Nový roubený srub a příjemné prostředí stojí za zmínku. Dobíjíme elektroniku, pijeme kvas a výbornou kávu. Oba s Milou máme rozpadlé sluneční brýle. Moje přežily Himaláje a nevydržely Karpaty… Příště s sebou určitě v létě povezu rezervní… Co mi letos z výzbroje dost chybí, je stojánek na kole. Věčně není kolo o co opřít, když se neplánovaně zastavíme.

Ještě k tomu, jak jsem vymyslel vymyšlený stojánek na kolo. U řeky Už jsem podepřel kolo klackem s vidličkou zapřenou o rám pod sedlovkou. Kolo stálo dobře i naložené a vydrželo se o klacek opírat celou noc. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou vyrobit teleskopickou skládací tyčku, jež by nahradila klasický stojánek na kolo. Až doma, náhodou při brouzdání po internetu jsem zjistil, že jsem "vymyslel" legendární americký skládací přenosný stojan na kolo, Click-Stand… Už ho mám doma.

"Ještě jeden průser strážmistře a jdete řídit křižovatku někam do Mukačeva"… praví se v jednom známém českém seriálu. Čekal jsem zapadlou "prdel" světa a ono je druhým největším městem v Zakarpatí. Rozlohou velké, poměrně moderní město s krásnými historickými památkami. Opravené náměstí v historickém centru, pěší zóna, kavárničky, novogotická radnice, památník věrozvěstů Cyrila a Metoděje, mnoho krásných kostelů různých vyznání a hlavně nejznámější a nejvíce navštěvovaný hrad celého Zakarpatí, mukačevský hrad Palanok. Tyčící se téměř 70 metrů nad okolní krajinou. "Kola si dejte sem, já vám je pohlídám" směřuje nás důchodce u brány do místnosti ostrahy hradu. Paráda, nemusíme spěchat s prohlídkou a kola jsou pod dozorem.

Na parkovišti chvíli pozorujeme malého ušmudlaného asi dvanáctiletého klučinu a jeho podnikatelské "nouhau". "Dohlédnu vám na auto, aby se mu nic nestalo", německy drmolí, když cizinec zastaví před nádvořím a hned sjednává cenu (tuším že 5 hřiven). Má úspěch snad u každého, alespoň usuzujeme podle ruličky bankovek převázaných gumičkou, co má v kapse (v jednu chvíli mu vypadla na dlažbu, když si s ní pohazoval). "Nechcete rozměnit?"… ptá se mě. "Ne, nechci, to máš na zmrzlinu?"… "Ne, nemám"… odpoví šibalsky, se vší vážností dítěte dodává "na jídlo, pro rodinu, je třeba doma pomáhat"… tím mě teda dostal.

Na severozápadním okraji Mukačeva u řeky Latorica stojí ženský pravoslavný klášter sv. Mikuláše. Jeho zelené budovy a stříbřitá kopule kostela je dobře viditelná již z hradeb. V klášterní knihovně jsou údajně uchovávány vzácné písemné památky. Je zrovinka doba modlitby, do "monastýru" se schází docela mladé řeholnice. Je tu klid od shonu a hluku okresního města.

V pěkné restauraci si dopřáváme dobrou večeři a pivo Gambrinus. Dnešní večer je posledním na území Ukrajiny. Nocujeme v turbáze Latorica. Je to veliká turistická ubytovna u stadionu, na které jsme kromě majitele v roli recepčního, takřka sami. Cena 80 hřiven za lůžko je příznivá a čistota v normě.

Přes Mali Selmenci na Zemplínskou šíravu

Město opouštíme po silnici T0710 a projíždíme Zakarpatskou Potiskou nížinou. Maďarské názvy obcí se prolínají s azbukou a cyrilicí. Vjíždíme do Užhorodského rajónu. Kyjev 860 km, hlásí směrová tabule na silnici pro mezinárodní provoz E 573 a evokuje myšlenku návštěvy ukrajinské metropole…

Čop je známý především díky tomu, že je první ukrajinskou železniční stanicí po příjezdu ze Slovenska a Maďarska. Společně s Čiernou nad Tisou a Záhony tvoří velký a složitý železniční uzel, neboť se zde stýká normální evropský rozchod kolejí s ruským.

Hraniční přechod Mali Slemenci leží na dohled od Užhorodu a je určen pouze pro pěší a cyklisty, vede k němu silnice T0705 z obce Syurte. Poslední ukrajinský peníz směňujeme za občerstvení v "magazinu". Ve stejném, ve kterém za pár týdnů objeví celníci pašerácký tunel na Slovensko…

Samotné překročení hranice je humorné. Už neumím chodit přes hraniční přechody. Nejdříve se cpu do protisměru. Vstupem na Ukrajinu se cpu ven. Celník mi trpělivě vysvětlil, že tudy "něnádo". Tak jsem i s kolem vycouval a hrnu se do další branky. Tam jsem zase zapomněl zastavit, ukázat pas a vyčkat pokynů celnice a hrnu se dál… Chuděra musí z boudy, aby mě zastavila. Na štěstí z toho mají všichni prču, včetně mojí ženy. "Ty ale nějak spěcháš domů, jako bys odtud utíkal"… pokřikuje. To bude tím vedrem, dnes je +30 °C ve stínu a už se vidím na pivu.

Bratři Slováci berou vstup do Schengenu vážně. Důkladná kontrola obsahu cyklobrašen celníky "neznechutila", i když místo "kontrabandu" vytahuju ne už zrovna čistou výstroj a "výzbroj". Musím ale uznat, že byli slušní a korektní.

Silnicí číslo 555 přijíždíme do Michalovců, Mirek s Jitkou míří na vlakové nádraží, jedou přímo domů, já s Milou máme ještě pár dnů volno, tak pokračujeme přes Slovensko na kole. Dnes zakempujeme u jezera Zemplínská Šírava. Ale to je už další cyklotrek a jiný příběh…

V době 30.7. - 7.8.2012 jsme našlapali po Zakarpatské oblasti 652 km. Na Ukrajině je krásná příroda, milí lidé a prožijete spoustu historek. Jak píše Pavel Kadlíček (patagoniabike.cz): "Zážitky jsou důležité stejně jako prožitky. Ale historky, to je teprve věc. To je síla! Bez historek není výlet výletem. Bez historek se nedá jít ani na pivo"… Doufám, že se tam zase někdy vrátím.

Ukrajinské Karpaty - Poloniny - turistický a trekový průvodce

Třetí přepracované a podstatně doplněné vydání oblíbeného turistického a trekového průvodce Zakarpatská Ukrajina i tentokráte nese název Ukrajinské Karpaty, neboť jsme do tohoto vydání podrobně zmapovali pohoří a regiony jako Horhany, Čivčiny, Bukovinu aj. Přestože objem informací oproti předchozímu vydání opět narostl, připravili jsme publikaci v jednom knižním bloku.

V první části průvodce naleznete podrobně zpracovánu oblast bývalé Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny, do druhé části průvodce jsme zařadili hory v oblasti bývalé Haliče a Bukoviny.

Vedle velkého množství praktických informací tady naleznete podrobné popisy túr a treků, všech významných hřebenových přechodů, kterých oproti předchozímu vydání rovněž znatelně přibylo. Kniha je opět doplněna…

…další informace

Další související články: