Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Kalendář akcí | Napsat článek | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 14.3.2016 , svátek má
Reklama
Fotogalerie
Treking > Cykloturistika > Finská Karélie 2015

Finská Karélie 2015

Cesta básně a hranice

14.3.2016 | Leona Vargovčíková

Karélie. Lesy v Karélii jsou nějak hlubší a vypadají úplně jinak než středoevropské lesy či tundrový porost za polárním kruhem. Hojně zde převažují břízky, Rusko je na dosah ruky. Medvědi, rosomáci a vlci se volně potulují přes ruskou hranici.

Karelská krajina

Karélie je rozporuplnou oblastí, jejíž kulturu, jazyk, náboženství, kuchyni i hudbu značně ovlivnil její východní soused. Nelítostné boje druhé světové války ještě stále nejsou zapomenutou minulostí a obyvatelé bolestně postrádají svá sesterská města, jež byla odtržena od finské rodiny a stala se součástí Ruska.

Runon ja rajan tie /Cesta básně a hranice/ je nejstarší turistickou (míněno cestovatelskou, nikoliv trekovou) trasou Finska, zřízena byla v roce 1966. Její délka činí 1 080 kilometrů. Vede po vedlejších jak zpevněných, tak nezpevněných silnicích z jihu na sever z východního Finska z Finského zálivu na břehu Baltského moře podél ruské hranice až do Laponska. Na jihu vede pro Finsko tak typickou jezerní oblastí a podél malebných malých jižních karelských měst. V severní Karélii se ráz krajiny změní na husté lesy s připomínkami bojů 2. světové války a ukázkami pravoslavné kultury.

Jak si Luboš spletl bundy a věci do mého vozíku nabalil

Ráno jsme se oblekli do cyklooblečení, na kterém nás udivilo to, že nezvykle vonělo. Ano, bylo čerstvě vyprané. U snídaně jsme si znovu najeli předpověď počasí a ejhle, vypadalo to, že se přes Karélii ta nejhroší slota přehnala přes noc. Tomuto zjištění odpovídal i pohled ven, kdy se sluníčko tvářilo, že minimálně na pár hodin získalo navrch před dešťovými mraky.

Čtěte také: Cykloputování po severním Finsku aneb cesta za nekonečným lesem

Po snídani jsme započali proces balení. Je rozdíl bourat tábořiště a organizovat věci ze stanu, jako pokusit se nic nezapomenout z dvoupatrové chatky o mnoha ložnicích, z nichž v každé je nějaká část našeho vybavení.

Když se Luboš chystal ven cpát všechno do vozíků, oblekl si na to šusťákovku, protože fičel ostrý severák. Když tak na něj najednou koukám, tak nechápu, proč mu vpředu chybí tak 40 centimetrů. Bližší pohled vše vysvětlil. On si totiž spletl bundy a narval se do mé, aniž by si něčeho všiml, a až při pokusu se zapnout mu začalo vrtat hlavou, že je něco špatně. Prý ho napadlo, že jsme bundy včera vyprali na vysokou teplotu a ta jeho se takhle smrskla v pase.

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Když si Luboš nabalil vozík a vydala jsem se totéž učinit se svým, zjistila jsem, že si své věci nacpal do mého vozíku. Ach jo, nemělo smysl se snažit všechno přemístit, tak jsem se prostě nabalila do jeho. V zásadě o nic nešlo, oba vozíky jsou totožné, jen já mám ráda svůj vozík, svoji karimatku, svou bundu, svůj spacáček…

Po odchodu z chatky se na nás vrhla mračna komárů. Aha, tak tady jste! A já si říkala, kde jste zmizeli? Ještě jsme nevyjeli a už bylo nutné provést nezbytný pravidelný rituál, kterým bylo potírání se repelentem. Z těchto důvodů jsem jej vozívala příručně, aby byl rychle dosažitelný. Napatlala jsem si jej zejména na uši a kolem nosu, což byla kůžička, která jim chutnala nejvíce.

Jak si Luboš vlaječku pomocí dlahy opravoval

Po asi třech kilometrech jsme dorazili k osadě Parikkala, kde mě upoutal nádherný kostelík. Protože se Luboš tvářil, že si potřebuje opravit něco na kole, vydala jsem se dovnitř pofotit interiéry jen já a nelitovala jsem.

Když jsem vyšla ven, myslela jsem, že mě trefí šlak. První vjem, že mě asi mámí smysly, byl vystřídán druhým: já toho Luboše zabiju! Aby se dostal k nářadí ve svém vozíku a k sekyrce ve vozíku mém, kompletně všechny věci vytahal ven. Když jsem ale zjistila důvod, proč to udělal, odpustila jsem mu. Zlomila se mu totiž fungl nová vlaječka a protože vozík je nízko nad silnicí, je vlaječka na něm nezbytností a jet bez ní by byl hazard.

Nakonec Luboš vyrobil z kusu drátu jakousi dlahu, kterou si sekyrkou upravil na požadovanou velikost, a lepící páskou oblepil, aby držela. Použil na to celé velké balení, které jsme koupili na benzince, kde jsme sehnali i plynovou bombu. Vlaječka po jeho opravě vypadala jako těhotný hroznýš, případně jako hroznýš, který spolkl slona.

Protože jsme věděli, že za Parikkalou odbočíme z hlavního tahu (konečně!) na opuštěné okresky, rozhodli jsme se zkusit zde doplnit zásoby čerstvých potravin. Ovšem jak jsme očekávali, všechno bylo zavřeno díky pátku před nejdůležitějším finským svátkem - Johannus a osada sama vypadala jako vylidněná. Naštěstí jsme s touto eventualitou počítali a měli jsme dostatek potravin na několik dnů ve vozíku. Pohrávali jsme si pouze s myšlenkou čerstvého pečiva a možná kávy.

Hospoda = improvizované informační středisko aneb našli jste cestu v Simpele?

Při průjezdu opouštěnou Parikkalou jsme si najednou všimli většího srocení lidí. Hned jsme zastříhali ušima - to nebude náhoda. A taky že ne, naše schopnost odhadu se vyplatila. Zabočili jsme do jedné z bočních uliček a rázem se vyjasnil důvod koncentrace tolika obyvatel. Byl zde malý otevřený krámek, patrně jediný v širokém okolí. Sloužil jako obchod i hospoda zároveň, soudě dle mírně podnapilých Finů, sedících na ulici před obchodem a popíjejích pivo, jediný zde legálně dostupný alkohol.

Vevnitř jsme u sympatické Finky dokoupili chléb a k Lubošově radosti i několik balenní žvýkaček se salmiakki. Do krámku jsem se pak vrátila znovu, protože byť jsme ujeli jen pár kiláků, vyhládlo nám natolik, že jsme nedokázali odolat nabídce čerstvých pirohů a vůni kávy. Nestihli jsme si pozdní obídek ani sníst, protože se k nám najednou rychlým krokem přiblížil chlapík a vyptával se nás, zda jsme našli cestu v Simpele.

Zírali jsme na něj a nechápali. Když viděl naši zmatenost v obličeji, vysvětlil nám, že to byl právě on, kdo u nás v Simpele zastavil vjetím na trávník, když jsme bloudili a hledali cestu. Jo táááák. Ano, poděkovali jsme mu za jeho snahu a ani jsme se nepokusili mu vysvětlit, že: A. nebloudili jsme, B. neztratili jsme se, C. nehledali jsme cestu, D. jen jsme pouze stáli a zírali do mapy.

Kdybychom mu to řekli, neměl by radost, takže jsme raději nyní předstírali, že jsme jeho snahu ocenili. Tím jsme vyvolali zájem asi tří Finů, do té doby si klidně popíjejích svůj alkohol a uvádějících se do vypraseného stavu. Rázem se všichni srotili u našich kol a dožadovali se vytažení mapy z mapníku. Musela jsem jim ukázat, odkud jedeme, kam jedeme a kudy jedeme. Začali mluvit jeden přes druhého, bohužel finsky, překřikovat se a radit nám. Ne vždy měli všichni stejný názor, takže jsem chvílemi měla strach, že mi mapu roztrhnou vejpůl.

Naštěstí to už nevydržela prodavačka z obchodu, vyšla ven a okřikla je, ať nás nyní neotravují, že nám vevnitř chládnou ohřáté pirohy a kafe. Vzhledem k tomu, že si ponechali moji mapu a důkladně ji studovali, bylo nám více než jasné, že po jídle jejich dobře míněným radám neunikneme.

Sofistikované nastavení přehazovačky

Po zkonzumování výtečných pirohů a kávy s nášupem jsme trpělivě vyslechli rady k cestě od místních opilců, kterým půl hodina strávená nad mapou bez naší přítomnosti vyjasnila některé body na ní a celkem se i ujednotili. Překládal nám chlapík, kterého jsme potkali v Simpele. Prý trasa, na kterou se vydáváme, vede opuštěnými oblastmi a má špatný povrch. Nevadí, to je přesně to, co hledáme.

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Rozloučili jsme se s nimi a zde poprvé nás zamrzelo, že nemáme něco z ČR na věnování na památku. Cokoliv, pohled, samolepku, prostě drobnost, kterou bychom rozdávali lidem, které jsme potkali na naší cestě a kteří nám buď pomohli, nebo projevili nevšední zájem.

Projeli jsme Parikkalou a k naší neskonalé radosti jsme se odpojili z vysokorychlostní komunikace na okresku, vedoucí k ruským hranicím. Odklonem od hlavního tahu se výrazně změnil ráz krajiny. Lesy se najednou staly hlubšími a opuštěnějšími a výrazně v nich převládaly břízky, které na rozdíl od svých jižnějších kolegyň byly vyšší a s větším průměrem kmene.

Při jedné z mnoha hromad klád, tvořených pokácenými břízkami, jsme zastavili na malou přestávku. Nešlo ani tak o nutnost svačiny, ale o to, že Lubošovi trošku blbnula přehazovačka. Teda blbnula mu dost, vezme-li se v úvahu, že její hlavní činností je přehazovat, což neprováděla. Luboš opět vybalil jeden z vozíků, aby se dostal k nářadí na kolo.

Vybral si na to patřičný nástroj a tím provedl velmi sofistikovanou opravu. Násilím pomocí kleští přehazovačku donutil přehodit a kleště si nechal příručně. Prý před každou výraznou změnou (zkopec, rovina, dokopec) provede znovu onen úkon. Tak to se tedy nadře, jelikož dosud terén připomínal vlnovku s neustálým střídáním táhlého dlouhého stoupání, prudkého sjezdu, prudkého výjezdu a táhlého dlouhého klesání.

Jak se pozná, že jste mimo hlavní, profláklé trasy

Na rozdíl od hlavního tahu, kde svištělo jedno auto za druhým, jsme zde auta potkávali zcela sporadicky. Každé z těchto vozidel, když kolem nás projíždělo, zpomalilo, aby řidič mohl stáhnout okénko u spolujezdce a zamávat na nás, případně ukázat zvednutý palec. Zpočátku nás to překvapovalo, pak jsme si na to zvykli a vždy jsme mávání či jiný podobný projev pozdravu opětovali.

Byl to výrazný rozdíl proti těm cestám, které už máme zde na Severu projety a s tímto chováním jsme se potkali poprvé. Holt je poznat, že putujeme tam, kde noha turistova tak často nevkročí. Snad to i tak zůstane nadále. Do karet nám hrál i povrch silnice. Tvořil ho jíl s pískem a štěrkem, za jízdy nám to ustřelovalo a z kopce se jelo velmi obtížně, kolo se chovalo jako sáně a nedrželo stopu. Část kopců jsme tedy raději vytlačili. Ano, tohle je ten kraj divokých vlků a medvědů, kam se určitě Němec v bavoráku či na karavanu nevydá.

Postupem času se i tak řídký výskyt aut ještě snížil, až jsme nepotkali žádné auto již několik hodin. To jsme se již dostali do lesů, které vypadaly spíše jako nekonečná ruská tajga, než evropský les. Hranice se nacházela vpravo od nás a dle mapy jsme Rusko vyloženě "lízali", tak blízko jsme se mu přiblížili. Na jednom z výhledů na náhorní plošině jsem vytáhla mapu, zorientovala se v terénu a prohlásila jsem, že tamty stromy asi sto metrů od nás už leží v Rusku.

Stůj, nebo střelím!

Nechápali jsme, kde je hranice, proč zde nevidíme nějaký plot či zábranu, které by oddělovaly Říši zla od okolí. Kdepak, zde to vypadalo jako v úplně obyčejném, byť hlubokém lese. Vždyť s takovou kdokoliv může utéct do Ruska, i když pokud vím, jediný člověk, který v historii směřoval na východ, byl blahé paměti Lenin. Od té doby se vždy utíkalo na západ.

Když jsem zalezla dále do tundry se vyčurat, pochopila jsem, že s tím nelegálním překročením hranice to není tak jednoduché. Neprostupné bažiny a hustý porost mně znemožnil dostat se hlouběji než pár metrů a pochybuji, že by se to někomu jinému podařilo. Prostě zde je hranice tvořena přirozeně, sám les si řekne, kdy a koho pustí dál, a není potřeba stavět bariéry.

Že se opravdu nacházíme v blízkosti hranice a ne někde uprostřed Finska, nám dokázala až první cedule po mnoha kilometrech, upozorňující na hraniční zónu. Kromě této barevné, v několika jazycích vyvedené tabule, se sporadicky vyskytoval malý ukazatel s pro nás nepřeložitelnou větou ve finštině, kterou jsme si pro své účely vyložili jako "Stůj, nebo střelím!"

S vidinou namířené pušky na naše záda a šimráním mezi lopatkami, kam jsme cítili dopadat tečnu spojující hlaveň s hledím, se najednou Luboš ke mně otočil a děl:
"Kde jsi byla čurat, vpravo nebo vlevo?"
"Vpravo."
"Od teď budeš chodit vlevo, tam je ještě Finsko. Vpravo je jen kousek Finska a Rusko a nevíme, jak velký kousek Finska nás od Ruska dělí."

Nezvyklé oteplení

K našemu údivu nastalo nezvyklé oteplení, teploměr ukazoval 22 °C. To už je podruhé, co máme takhle pěkně a teplo. A taky poprvé, kdy na své velké výpravě nemáme kraťasy, protože díky našemu magnetu na počasí jsme usoudili, že takovou vymoženost nepotřebujeme. Zatím jsme vždy krátké kalhoty vozívali a nikdy na ně nedošlo, tak jsme je letos nebrali. A právě ode dneška by se nám hodily. Vyřešili jsme to vyhrnutím cyklokalhot ke kolenům a později vysvlečením se do triček. Ano, do triček. Poprvé tak na některých fotkách vypadáme, že se naše letní dovolená opravdu odehrávala v létě.

Idylku nám trošku kazil černý mrak, ženoucí se z jihu k nám. Teda mně idylku nezkazil, to jen Luboš se rozhodl přidat do pedálů a pokusit se mu ujet. Proto jsme taky na prvním možném místě nabrali vodu. Jednalo se o samotu ležící těsně pod vrcholem levotočivého kopce. Opřeli jsme si kola o jejich plot, však nám to odpustí, a vydali se klepat na baráček, vypadající jako zemědělská usedlost. Tady se vlastně všechny samoty jevily jako zemědělské usedlosti.

Klepání na dveře (zvonek tam nebyl) nepřineslo žádné ovoce, proto jsme přitvrdili taktiku a bušili na okno. To jsme již uspěli. Vynořila se asi 60letá Finka, která když pochopila, že jsme cizinci, zavolala mladší ženu, patrně snachu či dceru. Té jsme vysvětlili, že chceme do vaků nabrat pitnou vodu. Rázem se kolem nás seskupila celá rodina včetně dětí, vtáhli nás dovnitř, nedovolili nám se přezout, a zatímco nám nabírali vodu, zbytek nás zpovídal. Chtěli vědět všechno o naší cestě, kam míříme, proč tu jsme. Opět jsme zalitovali, že nemáme nějakou upomínku na ČR.

Jak jsme hledali místo na spaní aneb loučka našich snů

Osazenstvo domu by bylo ochotné si s námi povídat nekonečně dlouho, ale Luboš se rozloučil s poukázáním, že utíkáme před dešťovým mrakem. Bez problémů to akceptovali a šli nás vyprovodit až před dům, aby se mohli s námi a s našimi koly vyfotit. Jediný člen domácnosti, který s námi nebyl zvěčněn na fotografii, bylo asi půlroční mimino, broukající si ve vajíčku. Zaujalo nás, jak šíleně byl tento prcek poštípán od komárů. Na obličeji mu zelo asi 100 štípanců a on si z toho nic nedělal, stále se tvářil spokojený s celým světem.

Vyrazili jsme hledat místo na táboření, abychom unikli před deštěm. Vlevo se zjevilo jezírko, tak jsme k němu zahnuli po zarostlé příjezdové cestě, radujíce se z možnosti, že pobřeží bude neobydlené. Kdepak, to jen k chatkám jezdili po druhé příjezdové cestě z opačné strany. Všude na břehu se nacházely chatky a tvářily se obydleně, alespoň auta zaparkovaná před vchody to dávala najevo více než výmluvně. Bylo to jasné nám oběma, zde nepřespíme. Musíme si najít raději něco v lese.

Hned první odbočka doprava do lesa nás zavedla kolem polorozpadlé barabizny na nádhernou, luxusní loučku. Tohle bude naše ložnice, obývák, jídelna i kuchyň. Za zády budeme mít les, před sebou loučku, na jejímž druhém konci bylo něco, co bychom nazvali "Jednotné zemědělské družstvo". Snad jsme dostatečně daleko na to, aby nás spatřili. A pokud nás spatří, tak by si nemuseli všimnout našeho ohně. A pokud uvidí náš oheň, nemusel by jim vadit, protože dnes budou na území Finska zapalovány vatry všude v rámci svátku Johannus.

Hoří, má panenko

Nastal známý a často opakovaný rituál. Postavit stan, vybalit, uvařit večeři. Zde nastalo nečekané zpestření, a to formou několika nařezaných kmenů. Luboš jich nanosil asi šest a vytvořil tak kouzelné zátiší se stolkem, lavicí a sedačkami. Čirý luxus. Vznikla tak tisícihvězdičková restaurace.

Luboš uchystal oheň a já na něm připravila večeři. Bez velkého přemýšlení jsem zalila vařící vodou expediční stravu. Zatímco jsme ji dlabali, já kvůli teplu otočená zády k ohni, ucítila jsem najednou zvláštní teplo na lýtkách. Vyřešila jsem to krokem dopředu, z dosahu sálavého teplo. Luboš najednou pohlédl za mě a ztuhl.
"Hoří nám oheň!"
"Samozřejmě, to je přece přirozená vlastnost ohně, že hoří" opáčila jsem.
"Ano, ale on hoří mimo ohniště."
"A doprdele!"
Otočila jsem se a bylo to tak, oheň se rozšířil a hořel všude okolo. Bylo více než jasné, že ho musíme uhasit, ale čím? Voda zde žádná nebyla, vyjma jakési páchnoucí močůvky u remízku. Nezbylo než použít na hašení požáru tuto tekutinu. Jenže čím ji budeme nabírat? Hrncem na vaření určitě ne.

Nakonec jsme zvolili jediné možné řešení. Zbytek ferneta z půl litrové PETky jsem rychle vlila do termosek a tuto PETku jsme pak používali na polívání plamenů. Záhy se nám povedlo vše uhasit a dokonce ani nevznikly žádné škody vyjma té, že nyní budeme muset ferneta ocitnuvšího se v termoskách vypít. Tak jsme se tedy obětovali. A kdybychom si včera večer neodpustili denní příděl ferneta, likvidoval by se nám ten zbytek, nalitý do termosky, mnohem snáze.

Začarovaný kruh aneb farmáři chodí spát se slepicemi

Již při hašení požáru nás otravovali komáři až k zbláznění a po zvládnutí ohně jejich ataky zintenzivněly. Raději jsem se tedy pekla v péřovce, protože to byl jediný kus oblečení, který nedokázali prokousnout, a že se hajzlíci snažili. Vždy si dosedli a snažili se usilovně vbodnout sosák do péřovky, naštěstí neúspěšně. Luboš na tom nebyl o nic lépe, asi pětkrát se převlekl, až najednou nevydržel s nervy a vybuchl: "Když se obleču, začnu se potit. Když se vysvleču, koušou mě komáři!" Prostě začarovaný kruh.

Však taky bylo nezvykle teplo. Nyní, kdy by již slunce ve slušných krajinách zapadlo, teplota činila 17 °C. No nebylo nám líp při 8 °C? Nebylo, nyní jsme nepokrytě odpočívali na karimatkách, na hlavě moskytiéru, a dumali jsme o nesmrtelnosti chrousta. Být o deset stupňů méně, nemáme takovou pohodu.

Válejíce se na karimatkách bez pocitu chladu, sledovali jsme okolní chaloupky. Od 20 hodin v nich bylo mrtvo, asi šli spát se slepicemi. Luboš začal rozvíjet teorii, že zdejší obyvatelé jsou prostě tak zvyklí ze zimy, kdy je brzká, ne-li věčná tma, a chodívají brzo spát. No a v létě už to tak nechávají, když jsou naučení ze zimy. Pro nás jejich ulehnutí znamenalo jediné. Nevadí jim náš stan, nevadíme jim my, nevadí jim máš oheň.

Protože se nucený dnešní příděl ferneta konečně vypil, mohli jsme do hajan i my. Vychutnala jsem si, že nemusím spát v péřovce a kulichovi, libě si dala jen spací triko a trenýrky a takto se zakutala do spacáku.

Hory Turistika na Šumavě: Křemelná, Sněžné jámy a bývalé Paště a…

Když se v souvislosti se Šumavou mluví o Křemelné, většině lidí se vybaví jedna ze zdejších…

Hory Jak jsem nechtěla na Králický Sněžník, zimní výšlap z polské strany

Protože loňská zima byla na sníh přece jen bohatší než ta letošní, vyvstalo přede mnou jednu únorovou sobotu…

Hory Rašeliniště Orlických hor, tajemná příroda českých hor

Rašeliniště jsou velice atraktivními místy naší přírody. Zajímavá jsou pro přírodovědce, kteří zde nalézají vzácné…

Hory Velká Fatra v mlze a dešti aneb jak kolegu překabátilo Pendolino

Před svatým Václavem obvykle vyrážíme na hory. Nejinak tomu bylo minulého roku, kdy volba padla na Velkou Fatru a útulnu…

Treking.cz - diskuze
Nejčtenější
Reklama
Výběr tras a cílů podle pohoří
Beskydy Bukovské vrchy
Bílé Karpaty Cerová vrchovina
Jeseníky Chočské vrchy
Jizerské hory Kysucké Beskydy
Králický Sněžník Malá Fatra
Krkonoše Muránska planina
Lužické hory Nízké Tatry
Orlické hory Roháče, Z. Tatry
Rychlebské hory Velká Fatra
Šumava Vysoké Tatry
Zábřežská vrchov. Další pohoří…
Reklama
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Volubilis Krkonoše, ubytování Furkotka Domica Bezděz Chata Plesnivec Slaměnka Javorníky Hluboká Macocha Cvilín Apuseni Svaté pole Perseus Osoblažsko Bernina Vihorlat Blesk Roháč obecný Slunce Spacáky Viklany
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Reklama
Vybíráme z obsahu…
1. Jeskyně Jeskyně Na Turoldu, kras a jeskyně Pavlovských vrchů
2. České hrady Karlštejn, jeden z nejznámějších a nejnavštěvovanějších českých hradů
3. Tipy na výlet Dlouhé stráně, přečerpávací vodní elektrárna v CHKO Jeseníky
4. Naše vrcholy Studniční hora a krkonošská tundra
5. Chaty Chata Návrší, horská chata a levné ubytování na Králickém Sněžníku
6. Vesmír Rychlost světla, nejvyšší rychlost šíření informace ve vesmíru
7. Přírodní rezervace Soos, rezervace a rašeliniště u Františkových Lázní
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist