S kolem po Hvaru, Chorvatsko a cykloturistika

Chorvatsko na kole, cykloturistika

Chorvaté říkají, že Hvar je jejich NEJslunečnější, NEJvoňavější, NEJmalebnější a NEJturističtější ostrov. Není důvod tomu nevěřit, navíc je díky svými 68 kilometry ostrovem NEJdelším. Leží v pásu Středodalmatských ostrovů, má rozlohu 299 km2 a ve třiceti větších i menších sídlech žije přes 13 000 obyvatel, kteří se živí zemědělstvím, rybolovem, zpracováním ryb, ale především cestovním ruchem.

Jakýmsi "hlavním" městem ostrova Hvaru je město Hvar, ale historickým srdcem ostrova je Stari Grad, nejstarší město v Chorvatsku vůbec. Založili jej řečtí přistěhovalci v letech 385 - 384 př. n. l. jako osadu, které dali název Pharos (= maják), z čehož později vzniklo pojmenování celého ostrova.

Dnešní Stari Grad je rybářské městečko, přístav, hospodářské středisko a od 60. let minulého století také živé a velmi oblíbené letovisko. Uchovalo si výrazně středomořský ráz díky svým úzkým křivolakým uličkám, kostelíkům, kapličkám a kamenným domům s typickými okenicemi, maličkými zahrádkami a dvorky plnými květin a zeleně.

Čtěte také: Hvar, lezení v Chorvatsku nejen nad mořem

Romantická zákoutí jsou dnes často využitá pro rázovité konoby (hospůdky) a slastičarny (cukrárny). Nejpozoruhodnější stavbou města je Tvrdalj, opevněné renesanční sídlo básníka Petra Hektoroviče ze začátku 16. století. Patří k němu nevelký park se středomořskou květenou a arkádami obklopená nádrž, v níž se dodnes chovají ryby.

Tři tipy na cyklovýlety

Příjemným zpestřením každodenního koupání a opalování mohou být vyjížďky na kole, které nemusí být zrovna horské, vystačíte si s trekingovým. V okolí města Stari Grad je vyznačeno několik cyklotras, které můžete různě kombinovat, nebo podle vlastního uvážení prodlužovat či zkracovat. Značení je poměrně spolehlivé i když s naším je lze pochopitelně jen těžko srovnávat. Všechny tipy, které vám předkládám, začínají na samém konci zálivu u nízké budovy, kterou jako turisté asi tak jako tak navštívíte - turistička zajednica neboli informační centrum.

První cyklotip vede po rovině, po takzvaném řeckém ageru. Rozkládá se východním směrem od města a je pozůstatkem řecké parcelace pozemkového majetku nové obce. Ager byl rozdělen na podíly (úděly) jednotlivým osadníkům, kteří je obdělávali a následně plody své namáhavé práce sklízeli. Rozloha jednotlivých údělů, vzájemně oddělených kamennými zídkami a spletitou soustavou cestiček, byla shodná a činila 1 × 5 stadií, tj. 180 × 900 metrů. Jako historická památka je ager svou zachovalostí jedinečný nejen v Chorvatsku, ale v celém Středomoří.

Úzká asfaltka se záhy mění v širokou polní makadamovou cestu, která vede stále rovně a dělí pole na dvě části. Můžeme se zastavit u kapličky Svete Gospojice (Svaté Panny) a později u kamenného úkrytu, kterým zde říkají trim. Konkrétně u tohoto je kromě kruhové stavby z naskládaných kamenů i zbytek malého stavení, studna a několik dlouhých ohradních zdí.

Cesta míjí polní letiště, za nímž je makadam vystřídán asfaltem, pokračuje stále rovně a přetíná silnici vedoucí do Vrbosky. Také my se dostáváme, i když z jiné strany, do Vrbosky, rybářské a zemědělské obce ležící v závěru poměrně hluboké a úzké zátoky. Chceme-li vidět to nejzajímavější, co Vrboska nabízí, musíme vyšlapat na vyvýšeninu uprostřed obce, kde stojí renesanční chrám Sveta Marija ze 16. století. Spíše než kostel připomíná pevnost, což je v Dalmácii architektura výjimečná. Za tento pevnostní ráz kostel vděčí nebezpečí tureckých nájezdů, kdy bylo třeba, aby alespoň jedna stavba v obci poskytovala obyvatelstvu bezpečnou ochranu.

Z Vrbosky pokračujeme po asfaltové silnici podél mořského pobřeží do Jelsy. Původní osada tu byla již v 15. století, dnešní podobu však dostala až ve století devatenáctém, kdy byla podstatně rozšířena na místech vysušených močálů. Náměstí s renesančními a barokními domy tvoří původní jádro, uprostřed něhož stojí barokní kostel Sveti Jan, nedaleko se rozkládá přímořský park, který je ozdobou města.

Z Jelsy se můžeme vrátit stejnou cestou nebo po staré silnici přes vesničky Vrisnik, Vrbanj a Dol, v žádném případě však nedoporučuji hlavní silnici, která vede napříč celým ostrovem a v letních měsících je na ní intenzivní provoz.

Přes zmíněné vesničky se vydáme na jinou vyjížďku, a sice na nejvyšší vrchol ostrova. Vyjedeme po staré asfaltové silnici, která dříve spojovala Stari Grad s Jelsou a od kapličky Sveta Jelena si můžeme udělat krátkou odbočku k lokalitě Kupinovik, česky Ostružiník. Posledních pár metrů je nutné dojít pěšky, neboť cestička je skutečně hustě zarostlá ostružiním. V něm se ukrývají zachované římské zdi hospodářského stavení z přelomu 1. a 2. století n. l. a kamenné lisy na výrobu oleje a vína. Podle zde objeveného náhrobního nápisu Řeka Komona Filoxenida se lze domnívat, že Římané své villae rusticae vystavěli na starořeckých základech.

Vrátíme se na silnici a stoupáme do vesnice Dol. U kostela na vrcholku kopce si můžeme odpočinout a prohlédnout si dva zajímavé pomníky. Oběti 2. světové války připomíná reliéf s nápisem "Mámo, neplač, já se vrátím", zatímco pomník vojákům padlým v 1. světové válce je postavený na rohu hřbitovní zdi a má tvar náboje. Prudkým sjezdem se vrátíme na starou silnici, mineme kapli sv. Mihovil a pokračujeme do obce Vrbanj. Na jejím okraji je po pravé straně silnice památník padlým ve druhé světové válce, kdy ostrov obsadili Italové.

Za vsí odbočíme vpravo, projedeme obcí Svirče a na jejím konci již nalezneme první z turistických značek vedoucích k vrcholu Sveti Nikola. Cesta, zpočátku střídavě betonová a makadamová, vytrvale stoupá, někde je výhodnější sestoupit a kolo vést. K odpočinku a dalekému výhledu zvou lavičky u kapelice sv. Križa, s jejíž stavbou započala v roce 1912 rodina Dobrošićů, která se však za první světové války vystěhovala do Argentiny, takže kaple byla dostavěna až v roce 1999.

Samotný vrchol svatého Mikuláše tvoří divoké, rozeklané skály, takže opustíme kolo a poslední výškové metry zdoláme trochu namáhavějším výstupem. Odměnou je nádherná vyhlídka na velkou část Hvaru, na ostrov Brač a další sousední ostrovy, ostrůvky a skály a širé moře, které vše obklopuje. Stálo to za to! Nacházíme se ve výšce 628 m, v tomto případě doslova nad mořem. Od roku 1997 zde stojí kříž, opodál je kaple sv. Nikole. Jižní strana se střemhlavě svažuje do moře, pod námi se choulí letovisko Sveta Nedelja.

Stejnou cestou se vracíme dolů, ovšem to je jiná jízda! Samozřejmě, že to nemůžeme nechat příliš rozjet, je třeba stále oběma rukama přibrzďovat, na makadamu s množstvím menších i větších kamenů musí mít člověk oči na stopkách.

Cílem třetí vyjížďky je nejzazší výběžek poloostrova Kabal. Na cestu se vydáme ulicí mezi turistickým centrem a malým obchodním domem Kerum, která stoupá zpočátku mírně, ale v místě, kde končí domky a stává se z ní silnice, mnohem strměji. Každé stoupání však jednou skončí, takže do obce Velká Rudina již přijíždíme po rovině.

Za vsí asfaltka klesá do sedla Vrata, z něhož se dá sjet ke dvěma nádherným zátokám, možná nejhezčím na ostrově - vlevo je Zavala, vpravo Žukovo, zvaná také Plava laguna, česky Modrá laguna. Asfaltka brzy končí a dál pokračuje makadam. Vede stále po hřebeni poloostrova, mírně stoupá a klesá přes Tadič (30 m n. m.), Stupišče (84 m n. m.) a bezejmenný kopec (125 m n. m.) až téměř na konec mysu (55 m n. m.), kde prudkou pravotočivou zatáčkou padá až k moři.

Cesta zpět jinudy nevede, ovšem máme-li ještě chuť a dostatek sil, můžeme na zpáteční cestě odbočit doleva za ukazatelem Smočiguzica. Zátoka, vzdálená 1 700 metrů je známá leteckými záběry z prospektů a pohlednic: z ptačí perspektivy vytváří dojem prstů lidské ruky, ale rozšířené o několik dalších prstů. Český překlad jejího pozoruhodného jména je Namočprdelka. Z cesty svažující se příkře k hladině moře je nádherný výhled nejen na zátoku, ale také na protilehlý ostrov Brač. Přímo proti nám je jeho nejvyšší vrchol Vítova hora, Vidova gora (778 m).

Další odbočka (nebo samostatný výšlap) se nabízí při návratu z Rudine do Stari Gradu. Na ceduli je chorvatsko-německo-český nápis informující o krásné vyhlídce, ovšem český výraz "rozhledna" je zvolený skutečně nešťastně. Na vrchu Glavica (111 m n. m.) není rozhledna, ale kaple a od počátku 20. století kříž, který byl dvakrát zničen, poprvé bleskem, podruhé za druhé světové války. Nový bílý kamenný kříž je z roku 1990 a výhled od něho je opravdu fantastický, zvláště při západu Slunce.