Jižní Čechy na kole, Chlum u Třeboně a cyklotrasy

Cykloturistické okruhy na jihu Čech

Má dovolená začíná nervozitou. Letos nepojedu svým autem, ale domluvil jsem si zapůjčení WV Sharan od bráchy. Když cestujete tímto autem, tak nepotřebujete stan ani jiné zvláštní vybavení. Do auta se vejde v pohodě kolo a dá se tady spát jako na letišti.

Nervozitou to začíná proto, že jsem měl auto domluvené na ráno, ale brácha mi ho přivezl až odpoledne. Zvažuji, zda mám ještě vyjíždět. Je už pozdě a do Chlumu u Třeboně kam mám namířeno je to pěkná štreka. Vyjíždím někdy po 15. hodině a před 20. už parkuji v autocampu u rybníka Hejtman v Chlumu u Třeboně. Jsem spokojený, na místo jsem dojel v pohodě.

Čtěte také: Južné Čechy, moje poznámky z ciest po hradoch a zámkoch južných Čiech

Teď to chce sprchu. Sprchy fungují na dvacetikoruny. Bohužel paní přede mnou tam hodila dvě desetikoruny, čímž zablokovala celý přístroj i sprchy. Vrátný kempu není schopen problém vyřešit, takže teplá voda poteče až zítra. Nezbývá než vyhledat a použít sprchy se studenou vodou. Je to drsné, ale dám to. Jen nevím co si mysleli lidé venku, když jsem u toho sprchování díky té studené vodě dost hekal a nadával…

Umytý vyrážím prozkoumat kemp. Je tady fajn. Na každém rohu stánek. U některých živá hudba. U jednoho takového zakotvím a přemýšlím co podniknu zítra. V tom mám jasno. Ráno vytáhnu kolo a má první cesta povede do Suchdola nad Lužnicí. Do místa, kde jsem byl na vojně a kde jsem strávil rok a půl života. Jsem na Suchdol zvědavý.

V mapě hledám cestu kudy bych mohl jet. Po hlavní cestě, která vede z Třeboně do Rakouska se mi jet nechce. Je na ní šílený provoz. Naplánuji si cestu přes Klikov. Mimo hlavní štreky do Suchdolu.

Po hygieně vytáhnu kolo a mířím do Chlumu sehnat snídaní. V krámku kupuji koblihy a pití. Sednu si u rybníka a snídám. Během chvilky jsou umě kachny a už somrujou moji snídaní. No, nějaký ždibec jim hodím, ale jen malý.

Chvilku mi trvá než najdu cestu na Klikov a Suchdol. Cesta je příjemná, jede se po rovince. Po levé ruce mám Purkrabský rybník na druhé straně les a již přijíždím do Klikova. Je to malá klidná vesnice. Vyfotím si tady kapličku a už nabírám směr Suchdol n. L. Jsem nedočkavý, těším se, že opět uvidím místa, kde jsem strávil rok a půl života na vojně.

Nejdříve přijíždím k pískovně. Je to jezero, které vzniklo po vytěžení písku. S kamarády jsme se sem chodili koupat. Hned vedle je autokemp, kde jsem před léty nocoval. Původně jsem chtěl kempovat tady, ale nakonec jsem se rozhodl pro Chlum. Večer je tam víc živo.

Přijíždím do Suchdola. Míjím místo, z kterého vodáci vyrážejí na Lužnici. A už jsem v Suchdole. Nejdříve se jedu podívat na vlakové nádraží, kde před časem začínal můj pobyt v tomto kraji. Vybavuji si jak jsem se vždycky těšil, když jsem sem kráčel s lístkem na vlak a odjížděl na dovolenou. Horší to bylo z návratem, to už jsem tady tak rád nepobýval.

Z nádraží se jdu podívat do Nadrážky. Tak se jmenuje hospoda za nádražím, kde jsme s kamarády chodili na pivo. Tedy jen do té doby než nám to majitel té hospody zakázal. A to z toho důvodu,že někteří spolubojovníci to tady pár krát vybílili. Myslel jsem si, že si tady jedno dám, ale ouha. Hospoda je zavřená. Je rozbitá a vypadá to tady hůř než tehdy, když to tady vojáci rozmlátili.Tentokrát zahlodal asi zub času…

V dáli už vidím bývala kasárna. Sedám na kolo a jedu k nim. Jsou to tři paneláky, které stojí kolem tzv. buzerplacu. Svého času nás tady bylo přes tisíc pohraničníku. Dnes jsou paneláky opraveny, jsou z nich obytné domy.

Ještě se jedu podívat do míst, kde bylo PZH. Je to v nedalekém lesíku. Chovali jsme tady prasata a já jim sem vozil traktorem krmivo, které zbylo z kuchyně. Lesík je zarostlý. Dál v křoví vidím budovu vepřína. Ale je v neproniknutelném porostu kopřiv a všeho možného. V kraťasech se tam nedostanu…

Jedu do Tuště. Najdu restauraci do, které jsme taky kdysi chodívali. Z původní atmosféry nezbylo nic. Ze staré primitivní hospody je dnes moderní restaurace. Jen co vejdu dovnitř, spustí se pravá letní bouře.

Sedím pod pergolou a pozoruju jak se venku žení všichni čerti. A když říkám všichni, tak tím myslím všechny. Je neskutečný liják provázený blesky a hromy. I rybky v akváriu, které stojí vedle mě zapomněly plavat. Hýbou se jen díky tomu, že je provokuje malý chlapec, který ač navzdory výtkám rodičů neustále do akvária klepe a sahá. Až po docela tvrdém zákroku jednoho z dospělých toho nechává…

Má další trasa povede přes Rapšach na státní hranici, kde kdysi stával přísně střežený plot, který pokus ho překonat stálo mnoho lidi život. Byl to plot, který odděloval totalitu od svobody. Jedu tedy nejprve do Rapšachu. Je to malá vesnice, kde nepotkám živáčka ani mrtváčka. Prohlédnu si jen kostel a šlapu dál směrem k hranici.

Projíždím osadou Spáleniště. Je tady pár domků u cesty a několik statků rozesetých v polích v okolí, což svědčí o tom čím se tady lidé v minulosti živili. Dojedu na křižovatku. Doprava nevím kam se jde, rovně do Rakouska a do leva se jede do Chlumu u Třeboně. Tak kam asi pojedu? Směr Chlum. Tudy vede cesta, která kdysi za komančů nebyla přístupná.

Cesta vedla kolem plotu, který jsem již zmiňoval . Když jsem byl tady na vojně tak se již plot boural. Dnes o jeho minulostí už vypovídá jen nižší porost lesa, který se táhne podél cesty. Za nižším porostem už je les vysoký do kterého se v té době legálně nikdo z nás nedostal. Dnes si tam klidně můžu zajet a i kdybych chtěl emigrovat tak vlastně není kam. Všechno je EU. Buďme rádi.

Jedu tedy dál cestou v lese. V hlubokém lese. Tady nic není jen krásná příroda. Dojedu až do místa,kde se kdysi nacházela další rota Pohraniční stráže. Jsem sem taky vozil krmivo pro psy a taky pohraničníky na stráž. Tokániště, tak se ta rota jmenovala. Rota je hluboko v lese. Rád jsem tady jezdil.Tehdy už to vlastně bylo skoro opuštěné, jen jsme tady dosluhovali. V roce 1991 už nějaké střežení pozbývalo smysl.

Rozhlížím se tady. Je tady plno naučných cedulí, které si čtu a dozvídám se plno zajímavých věcí o místech, které byli určitý čas pro normální lidi žijících v socializmu nepřístupná. Dnes je tady tábor pro skauty či podobně naladěných dětí. Z roty je slyšet jejích smích, ale taky štěkot dá se říct ostrého psa, který zpoza plotu na mě doráží. Sedám na kolo a jedu. Do kopečka, z kopečka po rovince… A když si to tak svištím z jednoho kopce, tak zahlídnu v křoví vodní hladinu. Chvilku ještě jedu dál, ale v hlavě mi to zavrtá. Jeď se tam podívat. Skočím na brzdy. Trochu lituju, že musím ztlumit energii, kterou jsem udal kolu z kopce. Ale co, kdy se tady zase ocitneš?, říkám si.

Jedu zpět do kopce a pochvíli jsem u místa, kde jsem zahlídnul to jezírko s absolutně temnou hladinou. Tady do kola je plno rašelinišť, tak není divu. Dnes je to trošku depresivní místo. Počasí se totiž zhoršilo. Zatáhlo se a mrholí. Nepohne se ani větévka, hladina je absolutně klidná a temná, odráží se v ní okolní porost a zamračené nebe. Má to své kouzlo.

Začíná pršet. Co dál? Nerad jezdím v pláštěnce. Jen když je to akutní. Do Chlumu je to kousek a tak skáču na kolo. Snad dojedu moc nezmoknutej. Po chvíli ovšem narážím na nějaká stavení. Říkám si: ty vole, tady už jsi někdy byl, tady to znáš! A taky že jo. Po chvíli zjišťuji, že jsem narazil na rotu Medenice, kterou jsem taky kdysi obsluhoval, ale na kterou jsem už zapomněl.

Z roty je dnes restaurace s penzionem. Samozřejmě se tady zastavuji. Sedám pod pergolu, prší. No a spěchat nemusím, dle mapy je to do Chlumu už jen kousek. Objednám si jídlo a mezi tím než mi ho přinesou si procházím bývalý vojenský objekt a vzpomínám na to, jak toto místo bylo kdysi pro civilisty tabu. Jak se ta doba změnila. Ze vzpomínek mě opět pod pergolu vyžene déšť.

Po večeři mířím do nedalekého Chlumu u Třeboně. Ale do kempu se mi ještě nechce. Tak si říkám, že si ještě objedu Hejtman. To se mi ovšem nepovede. Rybník sice objíždím, ale opět mě přepadává déšť. A to docela silný. Vracím se. Vodu neřeším, už jsem stejně promoklý.

Při vjezdu do kempu ještě hledám průkazku opravňující mě ke vstupu. Vrátný mi říká "kašli na to, mazej do stanu." Stan sice nemám, ale mám půjčené od bráchy ideální auto na takovéto cesty. Zapadnu do auta. Chvilku počkám a přestává pršet…

Den ale ještě nekončí. Udělalo se opět hezké počasí. Projdu si ještě noční Chlum u Třeboně a po té se vrátím zpět do campu, kde slyším hrát nějakou kapelu. Jdu tam sednu si ke stolku a poslouchám a při tom studuji mapu a plánuji cestu na zítřek. Ale o tom bude až další povídání.

Další související články: