Na kole po horách Britských ostrovů, cykloexpedice

Tam kde hory bojují s mořem (2)

Před půlnocí jsem se v severoirském přístavu Larne vylodil z trajektu ze Skotska. Po prázdné výpadovce spěchám za město najít místo na spaní, ze tmy ke mně doléhá šumění moře jako oddychování nějaké obrovské nestvůry. Nakonec ulehám na rumišti mezi domy a nemohu se dočkat rána, až konečně spatřím zelený ostrov. Těším se na další pokračování cykovýpravy po horách Britských ostrovů.

V Severním Irsku klid

O Irském ostrově platí snad ještě více než o tom Britském, že to nejkrásnější tu vzniká při střetu moře s horami. Není divu, když se nejvyšší hory zvedají na poloostrovech jihozápadního pobřeží, které jako prsty vybíhají z nížinaté dlaně irské pevniny. Podél irského pobřeží je navíc jako korálky navěšena spousta jiných přírodních klenotů, takže nejedu rovnou na jihozápad, ale objíždím ostrov obloukem přes severní pobřeží.

Za prvním klenotem musím na úplný sever Severního Irska. Podle pověsti si tu obr Finn McCool vystavěl chodník z desítek tisíc čedičových sloupů, aby po nich mohl přejít za svou milou do Skotska. Po Giant´s Causeway, Obrově chodníku, se samozřejmě do Skotska dávno přejít nedá - po dvou stech metrech končí ve vlnách Atlantiku, ale mořské vlnobití, tříštící se o čedičové sloupy poskytuje bohatou pastvu pro objektiv fotoaparátu.

Čtěte také: Tam kde hory bojují s mořem (1), na kole po horách Britských ostrovů

V sobotu 12. července se ve městě Ballycastle úplnou náhodou přichomýtám k pochodu oranžistů. Není to tak dávno, kdy tyto pochody končívaly násilnými střety s proirskými katolíky a musely probíhat za silné policejní asistence. Dnes tu vládne až sváteční idylka. Špalírem diváků pochoduje jedna ryčná kapela za druhou, vlajkonoši s oranžovými šálami nesou oranžově lemované vlajky a tomu všemu přihlíží jeden znuděný policista. Velkopáteční dohoda z r. 1998 jako zázrakem zastavila desítky let trvající násilí a severoirský teror postupně vymizel se světových medií.

Další upomínku nedávných konfliktů navštěvuji ve městě Londonderry. Neděli 10. ledna 1972, kdy tu výsadek britských vojáků postřílel 14 účastníků katolického pochodu, si dějiny pamatují jako Krvavou neděli, Bloody Sunday. I tady už je vše spíše "hezké", než revoltující. S protestními malbami a nápisy na stěnách domů na prostranství Free Derry Corner se fotografují turisté, památník obětem Krvavé neděle zdobí záhony květin a událost popisují běžné informační cedule. Z jednoho z center republikánské rebelie se postupně stává běžná turistická pamětihodnost.

Dopravní cedule upozorňující, že odteď budou rychlostní limity uváděny v kilometrech za hodinu, ne v mílích, je jediné, podle čeho člověk pozná, že přejíždí hranici Spojeného království a Irské republiky, ještě nedávno jednu z nejstřeženějších hranic na světě. Další důkaz, že po dlouhých letech násilností snad do Severního Irska konečně dorazil mír.

Západní pobřeží

Na západní pobřeží jsem to vzal vnitrozemskou nížinou a čeho jsem se nenadál? - zoufalá nuda! Na úzkých státovkách bez krajnice se o jediné vzrušení často postarají jen nepříliš ohleduplní řidiči kamionů. Moje horomilné srdce zajásalo, když se nad jezerem Lough Mask silnice konečně zvedla do hor Partry Mountains.

Na opuštěné silničce si vychutnávám ticho a volnost plání porostlých jen travami a suchopýrem. Hojně se tu těží rašelina. V zemních stupních a příkopech se krájí na asi metr dlouhé a decimetr široké pruhy, které se staví do snopů a suší do tvrdosti kamene.

Na poloostrově Connemara žasnu nad neuvěřitelně chutnou směsí, kterou příroda namíchala ze skalnatých hor, jezer a mořského pobřeží, kde slunce a mraky svádí úchvatnou hru světel a stínů. Irové jsou snad ještě náruživější oplocovači než Britové. Mohu místopřísežně prohlásit, že na jediný neoplocený pozemek jsem natrefil tady, na Connemaře u jezera Inagh, a hned toho také se svým stanem využívám.

Dlužno ovšem dodat, že irští farmáři bývají k cyklotulákům velmi tolerantní a několikrát jsem dojednal nocleh na oploceném pozemku přímo s nimi. I díky tomu se mi navzdory těm megatunám ostnatých drátů podařilo na Irském ostrově nocovat na divoko, bez jediného placení.

K nejvýstavnějším a také pohříchu nejvystavovanějším klenotům západního pobřeží patří Moherské útesy, jejichž vápencové stěny padají do Atlantiku z až dvousetmetrové výšky. Masová návštěvnost však s sebou nese nejedno omezení. Chtěl bych pořídit fotku z hrany útesu, ale v přístupu brání zemní val a případné zuřivé fotografy mého typu je připravena odchytit dvojice hlídačů.

Musím tedy porušit zákaz a v nestřeženém okamžiku se pouštím po stezce pokračující z konce ohyzdného betonového chodníku. Odtud mohu konečně nahlédnout do závratné hlubiny, jejíž dno otřískávají vlny oceánu. Z nesčetných skalních polic a přihrádek se spouštějí rackové ke své brilantní levitaci podél stěn. Nemusí přitom hnout ani brvou, stačí jim jen tak hupsnout do prázdna a okamžitě si je přebere nikdy neutuchající vítr.

Poloostrov Dingle je prvním z oněch hornatých prstů na jihozápadě Irska. Jeho hory nepřesahují výšku 1 000 m, ale jejich úpatí na nule, čtvrtohorní zalednění a drsné klima jim opatřilo vizáž velehorských štítů. Přejíždím je průsmykem Connar Pass (618 m), kde silnice míjí ledovcový kar s jezerem a zúžena do jednoho proudu se krátce zakousne i do skalní stěny.

Jak jsem (ne)vystoupil na nejvyšší horu Irska

Na dalším poloostrově Iveragh se po opuštěných silničkách snažím přiblížit nejvyšší hoře Irska Carrauntuohill (1 040 m). Celé Irsko je protkáno sítí všelijakých menších komunikací, které nemám vyznačené ani v dost podrobné mapě, takže orientace často nebývá nejjednodušší.

Co se týče výstupu na Carrauntuohill, tak ať prohledávám svahy nad jezerem Acoose, jak chci, nic, co by naznačovalo výstup na nejvyšší vrchol Irské republiky, nevidím. Jen pastviny s ovcemi končící v mlze. Na radu majitele kempu, kde jsem si schoval věci, zkouším betonovou cestu, odbočující ze silnice o kilometr dál. Jedinou připomínkou turistiky je varovná cedule horské služby, po nějakém tom značení ani popel.

Cesta však nadějně stoupá kýženým směrem a vyúsťuje u dalšího jezera. Pohlcuje mě neprodyšná mlha a nastává zásadní zkouška z navigace - která z těch ovčích stezek, křižujících borůvčí na březích jezera je ta pravá? Vybírám tu s nejhustší frekvencí lidských stop a po ní dosahuji sychravého hřebene.

Na hřebeni se pěšina ztrácí v travinách, kde musím často stopovat jako Indián. V mlze sem tam zachytím udivený pohled ovce, jinak nic. Pak zaslechnu hlasy - tři schoulené postavy svačí v zákrytu skály. "Jdeš správně, na dalším kopci odboč doprava, trochu dolů a pak po skalnatém hřebínku nahoru. Dej si pozor na kluzké balvany!"

Všechno to jsem udělal, přelezl pár ošemetných skalek a teď stojím na kopci s mohylou. Jsem na Carrauntuohill? Kromě mohyly a sešlapaného placu ani zmínky. Nicméně kam až oko v té mlze dohlédne, jde všechno dolů a kdyby, tak stejně nevím kudy dál. Fotím se tedy s mohylou a se smíšenými pocity se vydávám na sestup.

Dole v hostinci si poroučím pintu piva a nedá mi to, abych se hostinské nezeptal:

"Byla jste někdy na Carrauntuohill?"
"Ovšemže!"
"A je na vrcholu něco zvláštního, třeba cedule, nebo kříž?
"Ano, nahoře stojí velký železný kříž." - Čímž je záhada dnešního dne vyřešena, nebyl jsem nikde. Železný kříž jsem při nejlepší vůli za celý den neviděl. Nejvyšší horu Irska tedy opouštím, aniž by mi bylo dovoleno ji vůbec spatřit.

Silniční průsmyky v horách poloostrova Iveragh se nazývají Gap, mezera, díra. Po uzounké asfaltce, jejíž povrch prorůstají trsy trávy, jsem se prosmýknul skalnatou soutěskou Ballaghbeama Gap a mezi oblými kopci, jezery a skalisky shlazenými ledovcem se proplétám do průsmyku Moll´s Gap.

Na posledním poloostrově Beara přejíždím průsmykem Healy Pass krásné hory Caha Mountains. Při pohledu na horské štíty, hrající všemi odstíny zelené, musím souhlasit s přízviskem "zelený ostrov", kterým Irsko často označují turistické prospekty, a mohu zkonstatovat, že to nejkrásnější z Irska jsem dle předpokladu opravdu našel na hornatých poloostrovech jihozápadního pobřeží.

Několik dalších dní přejíždím Irsko na východ, většinou po státovkách při jižním pobřeží. U přístavu Rosslare na východním pobřeží stanuji exkluzivně na mořské pláži a ráno přejíždím trajektem do velšského Fishguard.

Přejezd do Walesu a jižní Anglie

Cestou domů musím ještě jednou přes Britský ostrov. Míjím velšské kopce Black Mountains a Brecon Beacon a v jižní Anglii se už trasa nese ve znamení návštěvy slavných megalitických míst: u Avebury se stavuji na největším kruhu megalitů v Británii a o několik desítek kilometrů dál si plním povinnou cestovatelskou položku návštěvou kamenného kruhu Stonehenge.

Po pěti dnech a 650 km přejezdu Britského ostrova si vychutnávám krásný podvečer na bílých křídových útesech v Doveru a nasedám na trajekt do Francie.

Domů přes nejvyšší horu Belgie

V Calais si pochutnávám na tradiční francouzské bagetě v městském parku, kde vedle dětského pískoviště dřepí obrovský bunkr Atlanského valu, Hitlerova opevnění, které stejně nezabránilo spojencům ve vylodění na evropské pevnině.

Upomínky na velké dějinné pochody provázejí i moji cestu podél francouzsko-belgické hranice. Každých pár kilometrů míjím hřbitovy z první světové války a před vjezdem do Belgie protínám Maginotovu linii, opevnění, jež pro změnu nezabránilo Hitlerovi bleskově obsadit půl Francie.

V belgických Ardenách mě překvapuje hojnost pěkné přírody. V krasovém údolí s krápníkovými jeskyněmi u městečka Comblain-au-Pont dokonce poutače lákají na rafting. Po frekventované státovce stoupám na Signal de Botrange, nejvyšší horu Belgie. Ano, i v Belgii je možno "vyjet si na hory" - v zimě vedou po zdejších pláních a smrkových lesích i běžkařské tratě. Na vrcholu ve výšce 694 m stojí restaurace s rozhlednou a šestimetrová mohyla, umožňující Belgičanům pokořit opojnou výšku 700 m nad mořem.

Na západě Německa si projíždím část silniční naučné stezky Deutsche Vulkanstrasse (www.deutsche-vulkanstrasse.com), spojující vulkanické zajímavosti v pohoří Eifel, především ukázkové maary, jezera, vyplňující jako vodní oka dna výbušných kráterů.

Po cyklostezce projíždím krásným údolím Mosely, přetínám Rýn a s větrem v zádech spěchám přes hessenské a severobavorské vrchoviny. Ještě jedno vulkanologické zastavení na Komorní hůrce u Chebu, přejezd republiky na východ a po 45 dnech a 5 440 km dorážím do Žamberka, více než spokojený.

Další související články: