Beskidy MTB Trophy v Polsku neboli galeje na kole

aneb malé galeje na kole

Tak a máme to za sebou - dalo by se říci, ovšem tělo se bude ještě nějaký čas vzpírat běžným pohybům, takže raději poposedávám a snažím si vzpomenout na zajímavé střípky z posledních čtyř dnů. Slova určitě nedokážou vyjádřit všechny pocity a atmosféru, to se musí zažít. Možná někoho navnadím, aby to zkusil taky.

Prolog

Jako základnu jsme zvolili domov, i když jsme zvažovali i možnost ubytování někde poblíž místa startu. Vidina domácí postele, sprchy a servisu kol ovšem zvítězila a posléze se ukázalo, že to byla ta nejlepší volba.

V předvečer startu jsme provedli poslední opravy a výměny součástek na kolech - některé byly sice provizorní, ale naštěstí vydržely to, co následovalo. Ze středy na čtvrtek už jsme jako tým, ve složení Kateřina Skupieňová, Jindřich Schwarz a Petr Schwarz, obsadili základnu.

Profil tratě - I. etapa

Délka 65 km, převýšení 2329 metrů. Start proběhl přesně ve 12 hodin. Na trať se vydalo, podle startovní listiny 403 závodníků.

Čtěte také: Odstartoval kvalitně obsazený Adventure Race v Polsku

Petr ihned po startu vystřeli na svém Ninerovi a zmizel někde v chumlu závodníků před námi. Já jsem se, jako "domestik" Katky - mimochodem nejmladší účastnice tohoto velmi náročného etapového závodu, vydal rozvážným tempem vstříc neznámému terénu.

Trať závodu začínala cca 5 km stoupáním. Asfalt záhy vystřídal vlhký, měkký terén střídaný kamenitými singly. Musím uznat, aniž bych se chtěl chlubit, že co do techniky ve výjezdech i sjezdech jsme oba patřili mezi ty dobré - bylo jen velmi málo míst, které jsme tlačili (stejně jako ti nejlepší).

Maximální rychlost ve sjezdu v tomto dni byla 63 km/h. Technické sjezdy jsme projížděli rychlostí mezi 25-35 km/h, je ovšem dobré nezapomenout "odjistit" vidlici. Vyhnete se tak pocitu, že nemůžete udržet stolici, nebo vám každou chvíli musí vypadnout plomby ze zubů.

Nejvyšší bod této etapy byla hora Skrzyczne (1 250 m n.m). Zdolání této výšky vyžadovalo absolvovat 8 kilometrové stoupání, v závěru velmi prudké a zakončené krátkou "chodící" pasáží. Z vrcholu nás nezpevněná lesní cesta svedla rychlým sjezdem mezi uskakujícími a přesto fandící turisty znovu do údolí.

Zbývající část trasy byla vedena horskými silničkami s prudkými sjezdy nebo výjezdy po klasických zatravňovacích panelech. V závěru pořadatelé naplánovali cca 4 kilometrové stoupání po asfaltové silnici, které se zdálo celkem nekonečné. Etapa končila krátkým blátivým singlem a poslední kilometr byl už jen na vyjetí. Do cíle jsme dorazili v čase 5:10 a obsadili v kategoriích 52 (já) a 9 (Katka) místo. Technické problémy jsme neměli a etapu zvládli bez větší krize.

Beskidy MTB Trophy 2012 - II. etapa Javorový (1 081 m n. m.)

Druhá etapa změnila místo startu a cíle - vše, až na závěrečný bufet (na to ještě přijde řeč), se přesunulo na moravskou-slezskou stranu, do Bukovce. Po předchozí etapě byla znát únava a ztuhlost noh napovídala, že tentokrát to bude těžší. I profil tratě, který jsme měli projetý v trénincích, nevěstil příliš pohodovou vyjížďku.

Čas startu se posunul na 9 hodinu ranní, to vyžadovalo vstát už kolem 5 hodiny ranní, seřídit a namazat kola, nasnídat se, překonat chronickou zácpu v Bystřici, kde jízda mezi dvěma cedulemi "Musíme to opravit" a "Děkujeme" trvá nezřídka 20 minut, případně déle - to když se přidá cedule "Technologická přestávka". Do místa stratu jsme dorazili zhruba s hodinovým předstihem. Na parkovišti ladila své bicykly zahraniční konkurence a ze všech stran se sjížděli bikeři nebo jejich auta plná těchto nadšenců.

Před devátou hodinou bylo plno. Cvrkot sledovali stavební dělníci z protější budovy. V devět jsem zapnul gps na řidítkách a kameru na přilbě. Skončilo odpočítávání za zvuku rockové kapely a proud cyklistů vyrazil do jediné ulice jinak poklidného Bukovce, Písku. Projel centrem Jablunkova, kde takový peloton cyklistů projel naposledy v dobách konání Závodu míru - však se pamětníci na náměstí zvědavě vyptávali. Pak už jen stále zrychlující bikeři proletěli Dolní Lomnou, kde za železničním viaduktem začali stoupat k osadě Novina na vrchol Kozubové.

Petr opět uletěl s první třicítkou, zatímco my zvolili strojově rozvážné tempo. Po dvou kilometrech stoupání po lesní cestě a lesním, mírně rozměklém singlu nás zastavilo v sedle pod Kykulou stádo ovcí a prudké stoupání ke Kozubové. Pastevecký pes vyděšeně utekl, bača stál a zíral, zatímco stádo se s hlasitým bečení rozběhlo s bikery po lesní cestě na Kozubku. V prudkém stoupání se tato podivná skupina pomalu šinula v houfu much k chatě na vrcholu. Chytl jsem několik štípanců a podle otvoru zejících v kůži bych usuzoval, že ovádi přešli na nějaký efektivnější způsob čerpání krve.

Z Kozubové vedla trasa po nádherném hřebenu Beskyd na Kalužný, Šindelnou a Javorový. Místy rozbahněný hřeben plný kluzkých kořenů dal docela zabrat, ale byl celý "jetelný". Sjezd z Javorového do Tyry vyžadoval skutečně dokonalé ovládání biku a účinné brzdy. V některých pasážích byl na hranici sjízdnosti a většina jezdců raději klopýtala pěšky. V Tyře byla umístěna první občerstvovačka a pak hurá na Kozinec.

Tuto část trasy však organizátoři nezvládli. Nevidím valný smysl v tlačení kola do prudkého kopce po blátivé stezce - je několik mnohem hezčích cest vedoucích na tento vrchol a asfalt by po tom krkolomném sjezdu asi nikomu nevadil. Zase chtěl být někdo příliš originální. Nebyl nikdo, kdo by tento úsek chválil. Zaslechl jsem několik šťavnatých výrazů v několika jazycích.

Tento úsek stál mnoho sil. Čekal jsem Katku pod chatou a ta se slzou v oku nepublikovatelně komentovala práci trasérů. Ve stoupání na Ostrý jsme výrazně zvolnili tempo a snažili se regenerovat. Naše dvojice lákala ostatní bikery, kteří nás dojížděli, ale nikdo nepředjížděl. Na Ostrý jsme vytáhli malou skupinku jezdců. Cestou nás podpořil týmový kolega Martin Tuharský - díky a na chatě Vojta Petruňa a Vítek Otevřel - taky díky.

Sjezd z Ostrého je malou technickou lahůdkou, kterou si užívala zejména Katka. Ta si za poslední rok vybrousila techniku sjezdu natolik, že mi občas hrůzou vstávající vlasy otáčely kameru na přilbě. Taky jsme zde dojeli všechny co, nám ujeli ve stoupání. Po malém občerstvení na další občerstvovačce, jsme si Ostrý dali znovu.

Sjezd do Košařisk byl moc hezký - pravý přírodní singlík končící asfaltovou vsuvkou a další občerstvovačkou. Čekal nás rychlý přesun pod takřka nechutný asfaltový výjezd na Filipku. Vedro, pot, večerníček, místy zvedající se přední kolo, tepy na hranici možností, 60 kilometrů v nohách - tak by se to dalo napsat v jedné větě. Ale zvládli jsme to. Nahoře nás čekala další týmová opora - Roman Lasota (děkujeme), který nás doprovázel přes Bahenec až do cíle v Bukovci. Tak a máme v nohách 79,6 km a 2 800 metrů převýšení, nohy ztuhlé, prdelky sedřené.

Dojíždíme v limitu a těšíme se na občerstvení v cíli - ale ouha, k dispozici je jen voda nebo ten protivný ionťák, co jsme pili celý den - ten si teda fakt nedám. Tady pořadatelé opět přestřelili. Občerstvení je v 15 km vzdálené Istebné. Kolik z nás vyčerpaných cyklistů pojede po takto perném dni pro housku nebo instantní polévku tak daleko? No my ne, my si koupili v Tescu pivo a jeli domu.

Zaznamenáváme první materiální ztráty, Katka utrhla lanko řazení - po rozebrání a výměně lanka jsme zjistili, že má asi poškozené celé řazení, takže další etapu pojede na náhradním kole. Petr vylomil špici - to jsme lehce opravili. Já jsem ztratil brýle, které jsem koupil v levných knihách za 69 korun, tak nasazuji celkem zdařilý padělek brýlí Oakley, který jsem vydražil na AUKRU za korunu, protože už nikdo nepřihodil.

Beskidy MTB Trophy 2012 - III. etapa Rysianka (1 322 m n. m.)

Třetí den v prostoru startu a celkem pohoda. Předchozí večer jsme si jen těžko dokázali představit, že ráno zase sedneme do sedel a pojedeme. Zdá se, že tělo přistoupilo na tu bláznivou hru a zrychlilo regeneraci.

Start je opět v devět hodin, počasí zatím drží, byť kaluže na cestách napovídají, že v noci vydatně pršelo. Pro jistotu nás starostlivá babička vybavila rohlíky s plesnivým sýrem, pečlivě zabalenými ve folii, děda se raději zdržel komentáře věrný ostravskému přísloví: "kdo chce kam - ch*j s nim".

Hurá na trať. Petr, vzdor ubezpečování, že tentokrát jede na pohodu a nemíní se ničit, zmizí v čelní skupince. Já a Katka zlehka testujeme, co na to všechno naše nohy. Pomalu se rozjíždíme do velmi slušného tempa a postupně předjíždíme její konkurentky.

Stoupání se přiostřuje. Překonáváme několik místních vrcholů a užíváme si sjezdy. Katka dojela skupinku klopýtajících bikerů v technickém sjezdu a důrazně si vynutila průjezd - chlapi uskakovali na všechny strany a obdivně pochvalovali v několika jazycích.

Na desátém kilometru, v prudkém sjezdu vyčnívala z bahna výsměšně se lesknoucí smrková větev ohlodaná koly jezdců přede mnou, stopy těl v bahně za ní mě varovaly, ale změnit směr v hlubokém bahně už nešlo. Chytla mě za přední kolo, trhla do strany a mírným obloukem otiskla i můj zadek do bahna. Při tom mi nezapomněla vytetovat kerku od stehna až ke kotníku. Ještě, že jsem rychle vstal, protože bych měl na zádech otisknutý vzorek Katčiny "Barumky".

Po dvoukilometrovém odpočinku na asfaltu se cesta začala vinout lesem a čím dál prudčeji stoupat někam do mraků. Strojovým tempem stoupáme kolem horských osad. V sedle, za osadou Zapolanka je umístěna občerstvovačka a od ní se stezka prudce zvedá vzhůru a mizí, kdesi v mlze, stejně jako had lopotně se plahočících cyklistů.

Jsme na úpatí hor Lipowy Wierch (1 324 m) a Rysianka (1 322 m). Tretry na kamenitém a po deštích kluzkém povrchu, dostávají zabrat - krok v před, půl zpět. Chvílemi se dá i popojet. Míjíme značkaře s koflíkem barvy, který se pobaveně vyptává: "Kaj vas to šviňsko noga něše?" (Kam vás to sviňská noha nese - horalské rčení vyjadřující podiv nad zvolenou trasou). Ještě nás varuje před "zjazdem z gory, bo cholerně šlizko" (varuje před sjezdem na kluzkém povrchu). Varování ostatně přišlo i na startu ze strany pořadatele.

Konečně nahoře. Doplňujeme kalorie mimochodem vynikající tyčinkou sponzora Chimpanzee. Katku pouštím raději před sebe. Po prvních metrech prudce klesající stezky mi zní v hlavě a do pr*ele…, jen nepadnout. Celé to trvalo asi deset minut.

Klesli jsme o 424 metrů na zhruba 5 km, troufám si říci, že to bylo hodně na hraně. Katčino kolo v té rychlosti jen lehce olizovalo trčící kameny, případně tančilo na mokrých kořenech - to vše v husté mlze, mezi vytřeštěně hledícími turistky. Prostě z mlhy pršeli cyklisté. Vzhledem ke startovním číslům na řidítkách však byli chodci velmi ohleduplní a slušní, vědomi si toho, že ten co to kolo řídí, už nemusí být jeho pánem. Přežili jsme. Krajina se uklidnila, mlha zřídla, přibylo bahna. Každé šlápnutí pootočilo kolo nejdřív na místě a pak s hlasitým mlasknutím popojelo dopředu.

Tak jsme jeli asi dva kilometry. Pak terénní hrana, prudký svah zbaveny travního porostu - asi nová sjezdovka - místy pokrytá hnědými postavami s kolem. Pozdě, už se nedalo zastavit a klouzavé korýtko nás pohltilo a uvrhlo do nekontrolovaného sešupu na zablokovaných kolech - tak nějak se jezdí na skibobu.

Po tři sta metrech rychlého skluzu mezi popadanými bikery, se trať stáčela mírně vpravo na travnatou stezku. Pustil jsem brzdy. Kola zablokovaná bahnem se jen pomalu roztáčela a při tom mi do tváře a na záda mrskala cákance studeného bahna. Klesání přitvrdilo a mohl jsem řidítkama otáčet, kam jsem chtěl, stejně to jelo rovně. Pak se přední pneumatika svezla bokem a kolo mě poslalo k zemi. Prolétl jsem pár metrů po zadku a volal za sebe na Katku, aby dávala pozor - to už mě předjíždělo její kolo a po chvíli i Katka s lakonickou otázkou: "co to jako děláš?"

Zbytek sjezdu už proběhl v pohodě, jen jsem přišel o část levé podrážky na tretře. Konečně zase kousek asfaltu, občerstvovačka a trocha radosti, že jsme dole bez újmy. Jsme na 45 kilometru, v městečku Wegierska Gorka (Uherská Hůrka).

Snědli jsme rohlíčky ze sýrem a rozdělili si tyčinku Chimpanzee - ještě nám chybělo do cíle 15 kilometrů a pořadatelé si libují v překvapeních, takže doplnit zásoby je určitě na místě.

Zaléháme na řidítka a hurá do údolí. Prosvištíme městečkem a začíná stoupání po úpatí Baraniej gory (1 220 m). Chci zařadit lehký převod, ale přehazovačka se vzpírá a chce se kouknout mezi špice. Snažím se to očistit, ale moc se mi to nedaří. Jedeme kolem potoka a já vyhlížím místo, kde bych s kolem vlezl do vody. Konečně se mi podařilo hodit kolo do potoka a pořádně ho vymáchat. Pomohlo to a my v pohodě stoupáme do mlhy. Les houstne a cedule nás upozorňuje, že jsme v hájemství medvědů. To by tak ještě chybělo - potkat medvěda.

Postupně se zase sjíždí skupinka jezdců, mluvících různými jazyky, dresy nejsou podstatné - všechny jsou stejně špinavé.

Po 13 kilometrech se stoupání lomí za vrcholem Karolowki (931 m), projíždíme krátkým singlem mezi dvěma lesními cestami. Zařazuji střední plát a zrychluji tempo. 5 kiláků do cíle a navíc z kopce…, to už dáme. Ohlížím se po Katce, ale za mnou jede nějaký Litevec: "jór girl bum", upozorňuje mě. Zastavuji, naštěstí ji jen spadl řetěz. Do cíle už to byla pohoda, závěr stejný jako první den. V cíli houska a amarouny (instatní polévka Knorr zalitá horkou vodou) v kelímku.

Tak si připisujeme na účet dalších 69 kilometrů a 2 478 výškových metrů. Bahna bylo tentokrát požehnaně a to jsme ještě netušili, co nás čeká v poslední etapě.

IV. etapa Velká Rača (1 236 m n. m.)

A je tu poslední den. Už je znát únava. Hlavně na Katce, která cestou na start mlčí a sem tam ji ukápne i slza. Zabalit to však nechce, i když i tato varianta byla pochopitelně ve hře a to v každé etapě. A ono se ani není co divit - nejmladší žena, bez zkušeností s takto extrémní zátěží.

Mezi mraky vykukuje sluníčko a ráno vypadá nadějně. Snad počasí vydrží. Parkujeme opět na "svém parkovišti" před místní hospodou. Po předchozí etapě jsem si musel odříznout část podrážky z levé tretry, protože se mi v bahnitém terénu plném "chodících" pasáží odlepila. Přehazovačku jsem vyměnil za starší, protože moje Xdevítka přišla o část ramínka. Petrovi jsem ještě ráno vyměnil špici na zadním kole. Takže stroje máme připraveny.

Start je opět přesně v devět. Zapínám gps a kameru na přilbě a dlouhý had cyklistů se už počtvrté dává pomalu do pohybu. Petr opět mizí. Asfaltová cesta vinoucí se mezi lesy a lukami pomalu stoupá a po dvou kilometrech se zvedne takřka kolmo vzhůru. Barevný had leze jakoby po zdi. Ale jedeme. Po dalších dvou kilometrech sjíždíme z asfaltu na zatravňovací panely a stoupáme k vysílači na vrcholu kopce Ochodzica (831 m). Tak a máme prvních 339 výškových metrů na 4,5 km. Ohlížím se po Katce. Mlčí a statečně šlape. Za vrcholem se trasa zlomí a padá do údolí do další podhorské vesničky Fibaczka, kterou prosvištíme takřka 60kilometrovou rychlostí.

Pak už stoupáme vlhkým singlem plným kamení a kořenů pod Solowy Wierch a na Trojaki (820 m). Někde pod vrcholem se ozývá polské "hopá, hopá". V křoví sedí jeden z mnoha fotografů a povzbuzuje, co to dá. Sedí v místě, kde cestu šikmo kříží kluzký dlouhý kořen, jehož přejetí bez pádu je pouze dílem náhody. Neprojedu, seskakuju. Katka profesionálně nadhodí přední kolo a propluje kolem mě. Začínám věřit, že to dnes zase dojedeme.

Další vesnička - vlastně hraniční přechod Zwardoň (675 m) se Slovenskem - prokličkujeme úzkými průchody mezi ploty a za místním hřbitovem, v prudkém stoupání nás čeká první občerstvovačka. Doplňujeme jen pití a dáváme si první sousta vynikajících tyčinek Chimpanzee, které se v tomto extrémním etapáku skvěle osvědčily.

Znova stoupáme na Beskid Graniczny (875 m) a Katka trochu tuhne. Míjíme turistický ukazatel, kde je psáno, že na Velkou Raču jeto pěšky 4 hodiny. Na kole bychom to mohli zvládnout za hodinu a půl. Zpomalujeme a po několika málo kilometrech dojíždíme k úseku lesní cesty, která se opět, téměř kolmo zvedá někam do nebe. K*rva ozve se za mnou. Musíme z kola a pomalu šlapeme vzhůru. Bez podrážky, to jde fakt blbě. Je to snad jen půl kiláku, aleje to vyčerpávající. Nahoře čekám Katku a vnucuji ji další dávku Chimpanzee. Konečně jedeme z kopce a máme čas si odpočinout.

Dojíždíme na silnici vedoucí někam dolů a mizí také šipky značící trasu maratónu. Trochu znejistím a raději zpomaluji a hledám případnou odbočku. Nikde nic. Dojíždíme další "smíšenou" dvojici bikerů. Také neví, jestli jedeme dobře. Nakonec nás místní borec u cesty ujišťuje že: "tendy jechala mocna grupa roveřistov". Jsme dobře. Po dalších třech asfaltových kilometrech dojíždíme na občerstvovačka. Nějak brzo - po deseti kilometrech od té poslední? To je divné.

Jsme nad vesnicí Rycerka Gorna. Od tohoto bodu se dostáváme do neporušené přírody, konečně začínáme stoupat - doufám, že už na Raču. Začíná vydatně pršet, přesto si pláštěnky necháváme v kapse - snad déšť ustane a v tom stoupání bychom se v pláštěnkách uvařili. Po 6 kilometrech stoupání, které se v závěru mění ve výjezd v proudech vody a bahna. Vyjíždíme z lesa do nějakého turistického střediska - mám za to, že jsme na Rači. Vybaluji rohlíky s uherákem. Katka nechce, tak do ni tlačím další Chimpanzee "hovínko" (ono to tak trochu vypadá). Jsme v sedle Przegibek (990 m).

Znovu se dáváme do pohybu a po krátkém sjezdu přes louky přijíždíme k lesu. Chci zařadit lehčí převod, ale řetěz a přehazovačka obalená bahnem mi stejně jako předchozí den odmítá poslušnost a má snahu namotat se do výpletu. Tady potok nehrozí, jsme na hřebeni. Řadím střední placku a od této chvíle začínají skutečné galeje. Pod dalším vrcholkem Kikula (1 119 m) musím utrhnout podrážku na druhé tretře, která se také odlepila. Tak a mám tretry na silnici…, do pr**le. V suchu by to byl nádherný singl po hraničním hřebenu. V tomto počasí je to boj o každý metr.

Krátké úseky sjezdů nebo rovinky jsou v bahně takřka nesjízdné, o výjezdech nemluvě. Lopotně dobýváme jeden hraniční patník za druhým. S obavami se ohlížím po Katce. Už se sotva vleče. Kolo obalené bahnem není zrovna vhodné turistické náčiní. Jdeme a jedeme liduprázdnou krajinou. Po deseti krutých kilometrech konečně porážíme Velkou Raču. Občerstvovačka nikde, zprovoznění kola v nedohlednu.

Za vrcholem sjíždíme krkolomným sjezdem na další, naštěstí kratší část hřebenovky, která nás ještě přinutí vystoupat na poslední vrchol nad hranicí 1 000 metrů - Kikula (1 087 m). Občerstvujeme se dalším hovínkem Chimpanzee. "Jsme na trati už šest hodin, tak jsem fakt zvědavá, jak chceš dojet těch 24 km za dvě hodiny, abychom to stihli v limitu. Nakonec to tričko nedostaneme…" uvažuje nahlas Katka. To mě fakt pobavilo, tak proto to ještě nevzdala.

Pak už jsme většinou, mezi krátkými, ale prudkými výjezdy, klesali až k první a zároveň poslední občerstvovačce.

Odsud už trasa, s výjimkou posledních 6 kilometrů vedla po stejné trati. Takže jsme věděli, že nás čekají dvě zničující stoupání a pak už hurá z kopce do cíle. Ještě však máme před sebou nějakých 15 km. A každý kdo si už zkusil něco podobného absolvovat, ví, že když opravdu "dojde", je problém dojet třeba i čtyři kilometry. A Katka už jela jen silou vůle. Mlčela. Nevím, jak to dokázala, možná to, že už věděla, kde jsme a co nás ještě čeká, ji dodalo sílu šlapat dál. Přece jen byli jsme v sedle už skoro 8 hodin.

Pohraniční, pěší hřebenovka nás stála skoro tři hodiny. Štěstí měli ti, co ji stihli absolvovat ještě před deštěm za sucha.

Dojíždíme na hraniční přechod do Zwardoně. Panelová cesta, která nám v opačném směru zabrala možná dvě minuty, nyní se prudce zvedá a někde nahoře se roztroušeně plahočí trosky bikerů tlačící své poničené stroje. Přidáváme se k nim. Otáčím se ke Katce a snažím se ji povzbudit. V očích ji vidím zoufalství mísící se vztekem: "který č***ák stavěl tu trať…" To mě zlomí v pase.

Atmosféra se rázem odlehčila a zbytek trasy jsme absolvovali téměř lehce a to i přes to, že si ten, co stavěl tu trať, vymyslel ještě těsně před cílem další krvelačný výjezd. Na trati jsme strávili skoro 9 hodin. Z toho více jak tři hodiny pochodovali po kotníky v bahně. Stálo nás to mnoho sil, ale stálo to zato. Na památku máme tričko, které asi nebudu nosit a nechám si ho jako trofej.

Epilog, aneb plusy a mínusy

Plusy

• Jedinečný zážitek z jízdy v nádherném přírodním prostředí. Pravé bikové, technicky náročné singly, rychlé sjezdy. V některých úsecích krásné výhledy - prostě vyloženě fotogenická krajina. Neopakovatelná, vyloženě mezinárodní atmosféra.
• Co se stravy týče, testovali jsme novou značku stravy pro sportovce. Tyčinky Chimpanzee může pouze doporučit, protože na rozdíl od jiných značek nezanechávají nepřirozenou chemickou pachuť a hlavně po dojetí z nich není nevolno. Nástup účinku je cca do 10 minut a čtvrtina tyčinky vystačí zhruba na hodinu výkonu. Na tomto krátkém hodnoceni jsme se shodli všichni tři.

Mínusy

• Bohužel musím být i kritický a to zejména směrem k organizátorům. Myslím si, že za 4 000 Kč startovného by si účastníci zasloužili větší komfort zejména na občerstvovacích stanicích, kde podle mého názoru chybělo něco slaného (tvrdý sýr, trvanlivý salám nebo něco podobného). Kromě pití sponzora Powerade, byly v nabídce pouze banány (čerstvé a sušené), pomeranče, grepy a dva druhy sušenek.
• Ve druhé etapě nebylo v cíli k dispozici občerstvení vůbec a kdo chtěl obloženou housku nebo instantní polévku, musel se přesunout do 15 km vzdálené Istebné.
• Tratě byly postaveny opravdu hezky s výjimkou II. etapy a nesmyslného pěšího výstupu na Kozinec, kde existuje hned několik vhodnějších variant. Na rozdíl od předchozích let, kdy byly připraveny dně varianty některých úseků pro případ špatného počasí, bylo toto velmi rozumné řešení vypuštěno jak ke škodě bikerů, tak přírody, kdy některé úseky turistických stezek byly mírně řečeno zdevastovány přibližně stejně, jak to známe po těžbě dřeva.
• Poslední výtka je k umístění občerstvovaček ve čtvrté etapě, kdy byly dvě na deseti kilometrech v relativně lehkém terénu a žádná ve více jak 30 kilometrovém úseku extrémně náročné hřebenovky. Určitě měla být minimálně na Velké Rači.

Závěrem

Na tento etapový závod jsme se připravovali půl roku. Měli jsme najeto mezi 3-4 tisíci kilometrů na biku z toho 70-80 % v terénu. V kategoriích jsme obsadili 6. místo Katka, 48. místo já a 99. místo Petr. Na Petrově umístění se podepsala utržená přehazovačka a defekt v poslední etapě, kdy ztratil více jak dvě hodiny cestou na občerstvovačku, kde mu přehazovačku vyměnili, aby dojel do cíle.

Svoji účastí jsme se snažili co nejlépe reprezentovat město Český Těšín, které nás již více jak 10 let podporuje v naší činnosti a samozřejmě také našeho letošního sponzora, společnost Chimpanzee. Mimochodem na závodech nám neřeknou jinak než opičáci.

Poděkování patří rovněž všem přátelům a rodinným příslušníkům, kteří nás přišli podpořit na trať a tolerovali časově i finančně náročnou přípravu. Teď už se jen nabízí otázka: "Kam vyrazíme příští rok?" Něco už se rýsuje, ale o tom až příště.

• Profily tratí a další info na http://mtbtrophy.com/