S dřívkáčem po Balkáně (4), cyklotoulky s dětmi a nočníkem

aneb cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem III

Stavíme hned v prvním městě Čajniče, měníme eura na konvertibilní marky a ochutnáváme vynikající "čevabi". Hned za městem však asfalt ztrácíme. No jo, zachtělo se nám zkratek po vedlejších, tak se musíme trápit. Ale co, kousek to vydržíme.

V noci přišla bouřka a ochladilo se na příjemných 20 stupňů. Takhle Balkán vůbec neznáme, letos nás to počasí docela šetří. Po staré silnici, která byla kdysi dávno železniční tratí, míříme na Sarajevo, bosenské hlavní město.

Přijíždíme tam v pozdním odpoledni, ale pár památek ještě stíháme. Sarajevo toho nabízí hodně: Baščaršija, rušný turecký trh v centru města se spoustou dílen řemeslníků a pestrobarevných obchůdků, na ulicích lze potkat nejednu zahalenou ženu, muezzin svolává věřící muslimy do mešity k modlitbě. Speciální jídelny nazvané čevabdžinice lákají na pravé čevabčiči, zatímco vedle nich buregdžinice zase na burky. Káva se podává jedině ta uvařená v džezvě, notně oslazená.

Čtěte také: S dřívkáčem po Balkáně (3) aneb cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem III

Baščaršiji lemují staré mešity, které se po poslední válce rekonstruují. Starým městem projíždíme pomalu a nasáváme zdejší atmosféru. A pak najednou, víceméně náhodou, nacházíme u Latinského mostu ono pověstné místo, odkud srbský nacionalista Gavrilo Princip smrtelně postřelil následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a tím rozpoutal první světovou válku.

Přes celé Sarajevo, více než 10 kilometrů po hlavní silnici prcháme z centra města na předměstí Illidža, kde nocujeme v příjemném a klidném kempu. Ráno se vydáváme ještě na dvě zajímavosti v okolí města. První z nich - pramen řeky Bosny leží hned nedaleko kempu, na to druhé - Tunel Spasa je nutné se doptat. Stačí ale říci "tunel" a každý Sarajevan ví.

Sarajevo bylo za války obklíčeno a ostřelováno srbskými jednotkami. V domě rodiny Bajra Kolara se mnoho odvážlivců pustilo do odvážného projektu - prokopali 800 metrů dlouhý tunel pod letištní ranvejí. Ten umožnil město zásobovat. Dnes je v tomto domě zřízeno malé muzeum. Celý tunel je kvůli prosakující spodní vodě zasypán, na ukázku zůstalo pouhých dvacet metrů.

S ostatními návštěvníky sedíme a s otevřenou pusou zíráme na autentické videozáznamy z tehdejší doby. Všem se honí v hlavě to samé - jak je možné, že se něco takového dělo před patnácti lety jen relativně malý kousek od našeho bezpečného domova. Fotky na zdech muzea přinášejí svědectví nedávné války: vypálené domy, převrácené tramvaje, hořící auta. Jsme rádi, když jsme zase venku a píše se rok 2011.

Na parkovišti stojí auto s pražskou espézetkou. Napadá nás, že bychom mohli krajany poprosit o odvoz nepotřebného čistého oblečení domů. Na vysoké hory zejména v Černé Hoře jsem nás a děti vybavila zbytečně teplým oblečením. Teď se již nad 1 000 metrů nedostaneme a teplé oblečení zabírá asi půl brašny.

Luděk neváhá a jedná. Oslovuje českou skupinku - a jaké zažíváme překvapení - jde o známého architekta Davida Vávru s doprovodem. Mají tu za pár dní premiéru pořadu Šumná města o Sarajevu (řadu význačných budov v něm totiž postavili čeští architekti). A protože je pan Vávra i nadšený cyklista, hned se dáváme do řeči - je o čem. Igelitovou tašku plnou oblečení nám potom jedna z jeho průvodkyň v pořádku dovezla do Prahy.

Sarajevo opouštíme směrem na sever. Než jsme po hlavní vyjeli z města, přibyly mi na hlavě další šedivé vlasy, provoz byl děsný. A pak už projíždíme krásným Bijambarským krasem do severní, hustě obydlené části země. Volné místo na stan hledáme do pozdních nočních hodin. Hrad Srebrenik je jedna z nejhezčích zřícenin, jaké jsme viděli.

Pěkné jsou i Doboj, Maglaj a Vranduk. Kolem Doboje se táhla ostrá bojová linie, jeho okolí patří k nejhustěji zaminovaným územím - naštěstí jsem to četla až po návratu. Vaříme si na vařiči dřívkáči k snídani vajíčka, popíjíme tekuté jogurty. Dřívkáč děti přitahuje asi jako tekoucí voda. Musí se do něj stále přikládat slabé suché větvičky a to děti baví.

U Žepče mi jedna stará paní nevěří, že ty děti jsou moje. (Tak mladá a už dvě děti? Hahaha, kdyby věděla... nebo spíš, kdyby lépe viděla.)

Za Zenicou - nejhorší úsek. Napojujeme se na hlavní od Sarajeva, objet to nejde. Všude kolem se tyčí hory a úzká silnice je plná kamionů. Sneseme cokoliv - déšť, slunce, vítr - ale tady máme opravdový strach. Rezignujeme, nač si hrát na machry, že vždycky a za každou cenu jen po svých.

Hledáme ze Zenice spojení vlakem nebo busem dál, abychom tu hlavní nějak překonali. Dvě hodiny zabitého času a marně. Ze Zenice se na sever nebo východ země nedostaneme. Bosna je rozdělena na dvě části - Republiku Srbskou a Muslimsko-Chorvatskou federaci, a vlaky mezi oběma entitami nejezdí. Každá část se tváří, jako že ta druhá neexistuje.

Se slovy "nějak to dopadne" se vydáváme dál. Uskakujeme před řítícími se kamiony, připadám si zoufale. Stavíme na kafi v malém bistru. Slovo dalo slovo a za chvíli nakládáme naše kola do dodávky syna majitele hospůdky. Dohoda je taková - uhradíme náklady na naftu a on nás převeze přes nejhorší úsek - asi 90 kilometrů do města Jajce.

Cestou ale nevíme, co je horší. Zda jízda na kole mezi kamiony nebo jízda v dodávce. Pět nás sedí na lavici pro tři hned za čelním sklem, nepřipoutaní. Řidič za jízdy píše esemesky. Zastavujeme v Travniku: kluk jde na oběd, my na prohlídku historického muslimského města s hradem. Navečer nás vykládá v městečku Jajce u vodopádu, jsme živí a zdraví. Zmrzlinou oslavujeme Šárčin svátek a Luděk s Víťou lezou na hrad.

Další cesta Bosnou je pohodová, aut i kopečků ubylo. Díky převozu autem jsme získali jeden den k dobru. V Prijedoru, který je na hranicích s Chorvatskem, dumáme dlouho nad mapou. Je sobota ráno, do Zagrebu nějakých 200 kilometrů. Tam jsme nejpozději v úterý, Pavel přijede až v sobotu. Co do té doby budeme dělat? V internetové kavárně zvažujeme další varianty. Není jich mnoho.

Výlety po městě nebo do okolí Zagrebu zavrhujeme rovnou - už se nám nechce do kopců. Jsme zvyklí na každodenní šlapání a v žilách koluje tulácká krev. Musíme prostě jet dál. Čím víc se přiblížíme k domovu, tím to pro nás bude lepší a levnější.

Možnosti kam to nasměrovat dál jsou dvě - do rakouského Grazu nebo Maďarskem. Zatím je to jedno, rozhodneme se později.

Bosna a Hercegovina - 645 km a 5 420 m nastoupáno.

Stát 6 - Chorvatsko

V těchto místech rovinaté Chorvatsko jenom projíždíme. 249 kilometrů dlouho etapu máme za 2,5 dne za sebou. I tady ale mají pro nás atraktivní zajímavosti, například hrad v Sisaku nebo město Varaždin. Zde padá další velké rozhodnutí. Odvoláváme Pavla s tím, že nějak dojedeme na vlastní pěst. Buď do Rakouska na vlak nebo Maďarskem sami. Vlak je bohužel příliš komplikovaný (hlavně nutnost rezervace místa pro kola); láká nás Maďarsko a dojet po svých. Tedy to, co ještě před týdnem bylo v rovině sci-fi.

V Čakovci na křižovatce se už musíme rozhodnout. Doleva je to do Rakouska, kde je jakási šance nasednout na vlak, napravo do Maďarska, kde jistota vlaku není. Pokud se rozhodneme pro Maďarsko, musíme dojet po svých minimálně do Bratislavy. Je úterý, do konce týdne to snad zvládneme. Neházíme si korunou ani chorvatskou kunou, Pavel nás odhadl dobře - realita návratu po svých je nadosah. Jedeme tedy doprava, na Slovinsko a Maďarsko.

Stát 7 - Slovinsko

Jedenáct slovinských kilometrů nestojí ani za řeč. Za hodinu z něho vyjíždíme. Snad jen zmínit, že poslední tekutý jogurt (dál v Maďarsku už nebudou) zakoupený v supermarketu se neobešel bez pro děti darovaných banánů. Ach, lidé na Balkáně, bude se mi po vás stýskat.

Stát 8 - Maďarsko

Do Maďarska přijíždíme neplánovaně a nepřipravení. Mapa Chorvatska a Slovinska zasahuje na pouhých asi 20 km území, dál nevíme kudy. Marně sháníme autoatlas, celou cestu do městečka Zalalövő není ani jedna benzínka, ani jeden krámek. V Zalalövő se uchylujeme k netradiční metodě. Přes Maďarsko jezdí touto cestou spousta Čechů a Slováků k moři. Hlavní silnice prochází náměstím. Zde stopujeme s naší vlajkou v ruce auta s českou nebo slovenskou espézetkou. Chceme pouze nahlédnout do mapy, napsat si vesničky, kudy máme jet dál.

Nakonec od starších manželů fasujeme hodně starou (ještě socialistickou) mapu Maďarska s měřítkem 1:500 tisícům, ale dobře nám posloužila. Projeli jsme podle ní 168 maďarských kilometrů až do Bratislavy a posloužila i pro 58 kilometrový úsek Rakouskem. Co psát o Maďarsku? Modré pumpy se studenou vodou v parném dni, kvetoucí slunečnice a narvané termální lázně Sárvár. Dlouhé kilometry vyprahlou pustou, noclehy kdekoliv, vesničky daleko od sebe. Stejně jako u nás.

Stát 9 - Rakousko

K Neziderskému jezeru nezajíždíme, ale oblast v jeho okolí je rovinatá. Provoz na silnicích nám nijak nevadí, často se nabízí vedle silnice kvalitní a široká cyklostezka. Mohutné větrné elektrárny zde vytváří celé lesy - před pár týdny jsme na ně koukali z druhé strany, ze Slovenska. Blížíme se domů.

Stát 10 - Slovensko

Bratislavu nemáme jen jako průjezdní město, chceme si jí vychutnat. Nikdy jsme nebyli v centru. Je čtvrtek, teď již víme, že v pohodě dojedeme po svých až do Čech. Se slavnostním pocitem přejíždíme dálnici, po které jsme před šesti týdny svištěli autem na jih, a naše cesta teprve začínala. Přes sídliště Petržalka přijíždíme do slovenského hlavního města, dobýváme poprvé v životě obrácený stůl neboli Bratislavský hrad, projíždíme uličky pěkného historického města a obědváme v malé zahrádce spolu s byznysmeny a úředníky. Už i tady se stává trendem kult hotových jídel čili je libo "menu za tři eura?"

Po cyklostezce přijíždíme pod Devín, zříceninu hradu nad soutokem Moravy s Dunajem. Děti vítají procházku na starý hrad. Na ceduli u ruin základů kostela z dob Velkomoravské říše se dozvídáme, že tudy na naše území vstoupili Cyril s Metodějem. Kruh se uzavírá. Vzpomínáme na daleký Ohrid a na horoucí Makedonii. Ani nám není smutno, že cesta pomalu končí. Shodli jsme se, že 6 a půl týdne bylo přesně akorát.

Stát 11 - Česká republika

Po cyklostezce podél Moravy přijíždíme po 110 slovenských kilometrech do Čech. Nikdo nás tu nevítá, famfáry nehrajou. A proč taky. Jedeme si prostě z dovolené. Fotíme se symbolicky u cedule "Česká republika". Pocit skvělej, ale víme o něm jenom my. Je pátek poledne, obědváme v Lanžhotě za české koruny.

Následující ráno se nakládáme v Břeclavi na vlak. Domů do Těchonína bychom po svých asi dojeli, ale už nám to bohatě stačí. Nemám ten poslední den dovolené ráda. Netěším se na tu dřinu nakládání kol, a co když narazíme na blbce průvodčího. Nenarazili jsme. Zvládli jsme to i s jedním přestupem v Brně a v půl třetí vystupujeme z vlaku v Ústí nad Orlicí. Po cyklostezce je to přesně 32 kilometrů, to už máme změřené mnohokrát.

Kolem stánku s točenou Holbou pod Lanšperkem nemůžeme projet bez povšimnutí; po šesti týdnech abstinence a v parném dni do nás zahučela jako nic. Prodlužujeme to, jak se dá, ale nakonec, v 6 hodin přijíždíme domů. Barák je v pořádku, díky kamarádce Veronice, která si tu během naší nepřítomnosti udělala na mateřské letní prázdniny. Večeříme jako vždycky po návratu u sousedů, vyprávíme si vzájemně zážitky. Mají to hned z první ruky. Nad ránem přišla silná bouřka; jak jsem ráda, že jsme doma.

• Celkem za 6 týdnů najeto 3 489 km a 30 720 m nastoupáno
• Luděk shodil 12 kilo (vychází to pokaždé přesně stejně: mínus 2 kila/týden)
• Mapa výletu: odkaz zde

• O nás - www.lesovna.eu
• Naše cesty - www.epastorek.cz
• Naše knížky o cestování - www.knihy.lesovna.eu

Další související články: