Austrálie na kole (3), návrat do civilizace

Návrat do civilizace

Od předchozí reportáže utekly opět dva týdny, během kterých jsme již definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a dobrodružnější půlku naší cesty a nyní už nás bude čekat více obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Port Augusta

Toto přístavní město byl po skoro měsíci prvním větším městem na naší cestě. Než jsme ale do něj přijeli, byli jsme přivítání tzv. pricles, kterým se také říká "3 corner jacks". Hned ráno před Port Augustou jsme totiž zjistili, že máme gumy plné těchto trnů a duše propíchané. Nezbývalo tedy nic jiného, než to vše vytrhat, vyčistit a zalepit. Byla to pěkná piplačka. Ve městě jsme museli poté nakoupit potraviny na plánovanou cestu na Uluru (Ayers Rock). Dohodli jsme se, že zkusíme stopovat i s koly směrem na sever a když to nepůjde, otočíme kola k jihu a Uluru vzdáme. Na výpadovce z města směrem na sever k Uluru jsme tedy začali zkoušet štěstí.

Během celého odpoledne zde ale projelo úplně minimálně aut. Pár nám jich zastavilo, ale nejdále jel jeden cca 300 km a na Ayers Rock by to bylo pak ještě dalších 1 000 km. My jsme si ale řekli, že buď pojedeme s někým na jeden zátah nebo že to radši vzdáme. Rozkouskovávat se nám to nechtělo, bylo by to velmi komplikované a problematické a hlavně nejisté. Na sever ale téměř nikdo nejel a nebo byl plný. Sezóna už je pryč, v tuto dobu se už na Uluru nejezdí a začínají tam šílená spalující vedra.

V opačném směru nám zastavil jeden chlapík vracející se právě z vnitrozemí a říkal nám o vedrech 46 °C, která tam právě zažil. To byla další věc, která nás odrazovala tam jet. Kolem 18. hodiny večer se zvedl silný vítr a přišla písečná bouře. Z pouště a buše to přineslo ohromné množství prachu a měli jsme co dělat, abychom se dostali zpět do města do bezpečí. Měli jsme ale kliku. Kontaktovali jsme jednoho horolezce, na kterého jsme dostali telefon asi o 300 km zpátky od jeho kamarádky. Steven nás ihned bez rozpaků vzal k sobě domů. Byla to záchrana.

Během noci později přišel ještě déšť a blesky. U Stevena a Kerry jsme strávili parádní večer, nabaštili se, dali si teplou sprchu a krásně se vyspali. Ráno už bylo krásné a my mohli vyrazit dále. Jenže - opět trny v kole a plno děr. To jak ta vichřice přitáhla trny z buše až do města, prostě hrůza. Zase opravování - ale co, i to patří k životu cyklisty. Nejsou jen krásné chvíle! Když to viděl Steven, místní horolezec a cyklista, jen se pousmál a řekl: "Welcome to Port Augusta". Co dodat.

Pozor na "pricles" alias "three-corner-jacks"!

Jedná se o nebezpečné trny, které do Austrálie byly přitažený díky velbloudům někde z Asie. Prvním přístavem, kde velbloudi přistáli, byl právě Port Augusta a okolí. Tyto trny mají tři ostré hroty, každý na jinou stranu a proto jsou tak zrádné. Mnohdy s nimi mají problémy i velké džípy. A co potom my cyklisti. To je úplná katastrofa. Není se čemu divit, že místní cyklisti se tomu musí nějak bránit. A už i nám prozradili různé triky. Tak například hodně zesílené tvrdě duše nebo tvrdý plastový pásek vloženy do pláště či zelený gel (green slime), který skrz ventilek natlačí do duše. Gel potom při píchnutí ihned zacelí díru a vzduch tak neuniká. Dle rady prý bývá nejlepší kombinace dvou věcí. My jsme si tedy řekli, že vyzkoušíme každý něco. Já jsem si koupil ty speciální tvrdé duše a Renče jsme naplnili obyčejné duše tím zeleným gelem. Tak uvidíme, jak to bude fungovat.

Od některých cyklistů jsme se ještě dozvěděli, že když jezdí hodně do terénu v buši, vkládají do pláště ještě navíc starý sjetý seříznutý plášť či novou duši ještě navléknou do staré duše, aby se co nejvíce zabránilo možnému proseknutí. Opravdoví koumáci. Není se ale čemu divit, prickles tu jsou opravdu všude!

Na Uluru nejedeme!

U Stevena jsme se rozhodli, že stopovat na Uluru už nebudeme a cestu ke slavnému monolitu tak pro tentokrát vzdáme. Důvodů pro to je více - na 1 300 km není nic kromě Uluru a Coober Pedy k vidění, už tam začínají silná vedra a sebralo by nám to hodně času, který radějii strávíme někde jinde. Udělali jsme si tedy několik dalších plánů, kam jet místo Uluru. Bude to pohoří Flinder Ranges, ostrov Kangaroo Island a Tasmánie.

Flinders Ranges

Než se k těmto horám dostanete, je třeba překonat mírně zvlněnou krajinu s mnoha v létě vyschlými řečišti, kde rostou úžasně veliké blahovičníky. Kousek dál od řečiště je ale zase hned celkem vyprahlo. Jedná se o horský pás táhnoucí se zhruba od severu k jihu nedaleko Port Augusty. My jsme se rozhodli navštívit přírodní horský amfiteátr Wilpena Pound a vylézt na nejvyšší vrchol St. Mary Peak. Zvolili jsme si tady nejdelší okruh s výstupem na vrchol v délce 22 km a k tomu si ještě přidali 6 km do soutěsky Edowie Gorge.

Při prostupu buší k této soutěsce jsme se dvakrát ve spleti husté buše ztratili. Cesta je zde neznačená a bylo to celkem nepříjemné. Naštěstí jsme ale vždy našli cestu zpět. To ráno jsme zažili úžasný východ slunce, skály zbarvené do červená, prostě euforie. Dalo nám to ale hodně zabrat. Nejsme přece jen teď poslední měsíce zvyklí ťapkat pěšky, když sedíme celé dny na kole. Ten den jsme ušli asi 28 km pěšky a najeli k tomu ještě asi 29 km na kole. V celém národním parku je obrovské množství klokanů a emu. Tolik na jednom místě jsme jich ještě nikde neviděli. Také jsme navštívili jeskyně Yourambulla caves, kde jsou k vidění prapůvodní aboriginské kresby na skalách.

Konečně jsme si pohladili klokany

Při návratu z túry jsme narazili na nebojácné klokany hned poblíž vstupu do národního parku. Byli zvyklí na lidi a nechali se i pohladit. Byli jsme z toho nadšení a chtěli je za to odměnit kouskem chleba. Když Renča ale vytáhla sáček s chlebem a chtěla jim jeden krajíček dát, jeden z klokanů neváhal a rozhodl se, že získá celý pytel. Postavil se na zadní tváří v tvář Renči. Oba byli tak najednou stejně velcí. Renča se snažila chleba ubránit a utéct, ale klokan ji stále pronásledoval. V jednu chvíli se Renča lekla, spadla, upustila chleba a klokan zvítězil. Rozcupoval pytel a začal se ládovat. Potvora jedna! Takže už teď víme, že si na ně musíme dávat pozor, mohou být i nebezpeční. Nejednou se prý již stalo, že rozpárali člověka mohutným ostrým drápem, který mají na zadních tlapách.

Na kole do Aligátoři soutěsky

Ve Vilmingtonu jsme se rozhodli pro další zajížďku navíc, a to do 12 km vzdálené Aligator Gorge. Mysleli jsme si, že tam tak za 45 min budeme. Silně jsme se ale mýlili. Cesta vedla do šíleného kopce přes nečekaně prudká stoupání a strmé sjezdy. Druhá polovina byla dokonce po štěrku. Soutěska je otevřena jen o víkendech, neboť během týdne se rekonstruuje právě ta šílená silnice. No a my do soutěsky vjeli právě v neděli večer. To znamená, že druhý den v pondělí byla soutěska jen naše, žádný jiný turista, nikdo se tam nedostane. Plně vyčerpáni jsme v neděli večer uprostřed džungle usnuli a druhý den ráno se vydali na 4 hodinový průzkum červené skalní soutěsky. Prolézání korytem potoka s cca 30 m vysokými červenými stěnami určitě stálo za to. Na okraji rokle jsme zahlédli také obrovského ještěra, asi 150 cm velkou gonnu! Fantastický pohled. Už nám bylo jasné, proč to tady někdo kdysi mylně nazval Aligátoří soutěska.

Setkání s Nicolaiem

Na dánského dálkového cyklistu Nicolaie jsme narazili v Port Augustě. Tento mladík je prvním dánským cykloturistou, co jede kolem světa. Něco jako náš Víťa Dostál před 13 lety. Nicolai plánoval a vyjel na expedici se svým kamarádem, ale ten to po necelém roce vzdal a vrátil se. Od té doby šlape Nicolai sám. Zajímavé a neuvěřitelné je, že s dálkovou cykloturistikou neměl předtím kromě dvou týdnů v Maroku žádné zkušenosti. Nyní už má za sebou cca 25 000 km. Během dvou dní jsme se potkali v P. A. několikrát a následujících pár km jeli společně směr na Adelaide. Pak jsme se rozdělili, neboť my měli v plánu Flinder Ranges a on přímou cestu.

První technické problémy

A hned dva naráz. Lehce se mi už nějakou dobu viklá zadní kolo na náboji. Už jsme to jednou dotahovali u Micka a Moniky na farmě, ale začalo teď znova. Podařilo se to doladit opět v Claře, snad to bude O.K. Horší je to ale s nepříjemným lupáním někde ve středu kola. V jediném servisu po cestě si s tím nevěděli rady, a tak to musím trpět dál. Nepříjemné je, že to ale nebude kde opravit. Všechny servisy kol jsou teď zavřené, i tady v Adelaide, neboť za měsíc jsou vánoce a všichni mechanici byli povolání do obchodů skládat a prodávat kola, jak nám v několika cykloobchodech řekli. No uvidíme co dál. Zkusím s tím jezdit a hledat po cestě šanci na servis.

Další gurmánská specialita

Konečně jsme ochutnali klokana! A to zrovna ve vyhlášené staré pekárně ve Stone Hut. Jedná se o tzv. "pies" s klokaním masem. Byl to košík z listového těsta plněný právě masíčkem z chlupatých potvůrek. Celkem nám to chutnalo. Ve vedlejším městečku, přímo ve výrobně, jsme ochutnali vyhlášenou zmrzlinu Golden North.

Komáři opět útočí!

Dlouho jsme teď žili bez komárů, jak jsme projížděli vyprahlými krajinami. Jak se ale přibližujeme k zeleni, je komárů více. Úplné nálety stovek komárů a kousavých muchniček jsme zažili severně nad Adelaide. Bylo to strašné.

Adelaide

Adelaide je po Sydney, Melbourne a Brisbane čtvrtým největším městem v Austrálii. Zároveň je to hlavní město státu South Australia a největší dopravní a obchodní uzel v celé oblasti. My dorazíme do Adelaide od severu, část cesty jedeme po parádní cyklostezce, zbudované na původním železničním náspu. Zbytek k městu jedeme už po velmi frekventovaných cestách, což je pro cyklistu dost nepříjemné. Už jsme úplně za ty poslední dva měsíce bez velkých měst zapomněli na to, co je to doprava, zácpy a smrad z aut. V Adelaide jsme se rozhodli strávit tak tři dny a udělat si delší odpočinek po více než půlce expedice a 4 800 najetých kilometrech. Bydlíme u Dennyho a Brigitte Nicových, mých strašně vzdálených příbuzných, se kterými se nám podařilo před pár roky asi po 40 letech obnovit kontakt. Poprvé se tedy setkáváme osobně. Jsou to fajn lidi, velmi pohostinní a Brigitte je výborná kuchařka.

Do Austrálie odešli ještě jako děti s rodiči před 50 lety. V domácnosti mluví míchanou angličtinou a němčinou, neboť Denny žil v Česku jen 5 let a dalších 12 ve Vídni. Brigitte je rodilá Rakušanka a v Austrálii je od svých 10 let. U Nicových máme tedy parádní zázemí v hezkém domečku v klidné zóně na okraji města.

Na Mikuláše v Československém klubu v Adelaide

V Adelaide jsme na pozvání generálního konzula České republiky pana Víta Koláře navštívili československou komunitu, která právě v neděli 2.12. uspořádala pro děti mikulášskou nadílku. Bylo to příjemné odpoledne, kdy jsme se dozvěděli spoustu věcí o československé komunitě žijící v Adelaide a okolí. Prý je tu asi na 3 000 Čechoslováků a je moc fajn, že stále drží při sobě, scházejí se a pořádají akce.

V 15 hodin přišel i Mikuláš, čert a anděl a rozdávaly se dárečky. Posezení s generálním i honorárním konzulem bylo velmi zajímavé a informačně přínosné. Popovídali jsme ještě s několika krajany a navečer jsme se odebrali do centra, kde jsme se znovu už jen ve třech setkali znova s generálním konzulem České republiky v Sydney Vítem Kolářem, který nás pozval na večeři. S panem Kolářem už jsme v pravidelném spojení hned od začátku expedice a velmi si vážíme jeho velkého zájmu o naší cestu a vyjádření podpory a převzetí záštity nad naší cykloexpedicí. Velmi příjemné bylo posezení v australské hospůdce u steaku a dobrého pití. Nebýt nachlazení a ztráty hlasů, určitě bychom si povídali ještě déle. Už teď se těšíme na další setkání za cca 2 měsíce v Sydney, na kterém jsme se domluvili.

Závěrem

Z plánovaných 3-4 volných dní v Adelaide je nakonec téměř týden. Nějak se nám odsud nechce. Je tu krásné prostředí, dobré jídlo, pohoda. Ale na druhou stranu lenošení už máme dost a těšíme se na další dobrodružství, která nás čekají. Zítra zajedeme ještě pohladit si koaly do Cleveland parku a ve středu už hurá do sedla obtěžkaných kol.

• Pokračování článku