Alpy na silničním kole (1), přejezd Col du Galibier

Důležité je moc chtít

Když jsem v létě dostal nabídku zajet do Francie na známou a provařenou Tour de France váhal jsem. Rozhodujícím faktorem bylo stanovení ještě dalších met ve Slovinsku a Itálii, částečně také ve Švýcarsku.

Na francouzské Alpy jsem se také těšil. Na co jsem se ovšem netěšil byly davy lidí a fanoušků na Tour. Co se dá dělal, v roce 2013 probíhal 100. ročník, což sebou neslo navýšení kapacit návštěvníků. Chvilku převládly pochyby, zda budu stačit parťákovi - provařenému zkušenému silničáři. Snad jo.

Předem bych chtěl předeslat, že pokud se chystáte na podobnou akci, bezpodmínečně je nutné mít náhradní kola komplet obutá a alespoň jedny nové brzdové špalky. Náhoda a neštěstí nikdy nespí, jak jsme se přesvědčili i my.

Čtěte také: Col du Galibier na kole, horské etapy slavné Tour de France

Nic jiného speciálního potřeba nebylo, ovšem také nebyl žádný extra komfort. Noclehy v autě (až při praktické zkoušce jsem zjistil, že se do Galaxy nevejdu), spal jsem tedy venku pod širákem. K vaření plynová bomba, zásoby proviantu z domova, kanystry s vodou a ionťáky, nějaké gely, proteiny a další klasické dobíječky baterií.

Slovinsko-italské zahájení

Není proč se na začátek nějak vysilovat (říkal Karel). V jeho plánu byl sjezd ze Slovinska do italského Tarvisia (část Gira) a poté návrat zpět do Slovinska a k autu zaparkovanému u modrozeleného jezera. Problém byl v tom, že zpáteční cesta směřovala nejprve přes sedlo Sella Carnizza (1 086 m n. m.), vesnici Strmec (ano, název se nemusí vůbec překládat) a Mangrt (parkoviště 2 300 m n. m.).

Již v počátku mi začalo pomalu docházet v jakém módu se budou "projížďky na kolech" těch několik dní odehrávat. Ne zrovna cesta s echt povrchem nás přivítala naprosto šíleným sklonem, navíc s minimem zatáček. Psychopatické stoupání negovaly nádherné lesy a pokud byl čas na výhled, tak také rozervané bělostné štíty hor na hranicích obou států.

Smůla ale nechodí po horách, ale po… Karlovi. Na cestě jsou umístěny svodnice, ty jsou kryty železnou konstrukcí, bohužel průměrově jsou od sebe železa vzdáleny dostatečně k tomu, aby se při chvilce nepozornosti lehce ohnuly dovnitř proniknuvší ráfek. A je to. Hliník je ohnutý tak, že nejde nasadit pneumatika o nějakém brždění nemůže být ani řeči. A stále nás čeká ještě seriózní stoupání.

Po několika pokusech vrátit vše zpět tak, jak se událo, nastal čas použít osvědčeného ruského pomocníka. Kladivo. V našem případě několika kilogramový šutrák. Po ráfku je stejně veta, jen ho potřebujeme nějak "vytvarovat" a dostat se k autu. Po sérii větších úderů je vše celkem O.K. Náhradní kola máme v autě.

U cesty v údolí čtu na ceduli Triglavský národní park. Krajina je vskutku krásná. Pátrat po výhledech? Není čas. Cesta se nemilosrdně zvedá směrem ke Strmci. Předjíždí mne dodávka, mocně troubí a lidé povzbuzují, vzadu na autě mají připevněny silničky Giant. Tak proč sakra jedou nahoru autem? Zřejmě bude něco špatně. Ani bych se nedivil, kdyby se celý okruh jezdil opačně.

To nás čeká ještě výšlap k Mangrtu, co by ne, vždyť je to ze sedélka jen 12 kilometrů v 22procentním sklonu. Dojel jsem do půlky. Na víc jsem ten den neměl. Karel dobyl pomyslný vrchol. Ve Francii si to vyměníme. Noc strávená ve spacáku na lavičce u jezera při táboráku a kytaře s mladými Francouzi byla fajn.

Embrun - časovka

Před vjezdem do Francie míjíme zamlžené a uplakané Sestriere, prší jedna báseň. Kvůli policejním uzávěrám je dobré promyslet, kde nechat auto, aby se dalo po skončení závodu co nejrychleji kopnout do vrtule a přemístit se na další spot. Táboříme kousek nad vesnicí. Trasu časovky projíždíme před závodníky s mraky fanoušků okolo cesty, ve sjezdech si člověk musí dát pozor na naprosto neukázněné fanoušky a jejich děcka, ti i oni totiž vbíhají nečekaně na trať. Pro sichr rychlost moc nepouštím.

Trasa nad Embrunem má své kouzlo a nebýt všeho cirkusu kolem určitě by zaujala každého cyklistu nejen na silničce. Chvilku čekáme na favority při zkušebním kole. Cesta nemá kompaktní povrch, je zde i hodně kamínků, některé úseky jsou mokré. Není o co stát. Ještě mrknout ke startu a rychle pryč, ať se stihneme ještě přesunout ke Galibieru (2 642 m n. m.) a ještě dnes jej zdolat. Nebudeme se přeci moc unavovat (Karel).

Col du Galibier (2 642 m n. m.)

Problém je ten, že Karel zapomněl na minulém tábořišti helmu a rukavice, což docela naštve, zvlášť, když se jedná o kvalitní a tím pádem drahé věci. Na Galibier jedu tedy sám, zatímco parťák jede dvě hodiny zpět s nadějí, že věci budou ponechány na místě. Byly tam jen rukavice. Krade se všude. Kopec je vysoký, s pěknými výhledy, cesta je lemována horskými loukami, výše sutí a poté sněhem.

Jede se mi krásně a několik borců s klidem předjíždím a dostatek dojíždím. Nahoře panuje teplota řekl bych až nepříjemná. Nasazuji rukávy a při poskakování čekám, až se uvolní místo u výškové tabule na fotku. Ve chvilce se počasí kazí a začíná drobně pršet. Honem pryč. Sjezd je z těch lepších - krásné zatáčky jdou projíždět jedna báseň a silnice je ještě téměř suchá. Dole však panuje hotová Apokalypsa. Se štěstím se ukrývám a čekám na auto. Zmrzlý jsem jak drozd. Hned si dávám suché věci a pořádný panák.

Alpe-D´Huez (1 850 m n. m.)

Zřejmě hlavní z horských etap této Tour de France. A jelikož máme to sté výročí, tak závodníci si mákli výšlap dvakrát po sobě. Mám pocit, že poprvé za historii, ale můžu se mýlit. Nadmořskou výškou kopce se nenechte zmást. Ta není podstatná. Celkově je většina sedel a vrcholků na kterých se závod odehrává podstatně menších než třeba v Itálii. Ovšem na funkci nic nemá vliv, stoupat se začíná také z daleko menších výšek, takže si přijdete na své.

Díky extrémně angažovaným policajtům táboříme poněkud dál od centra celé akce a ráno si budeme muset přivstat. A taky celou cestu zpátky k autu pojedeme do kopce. Ráno po noci na verandě dřevěného obchodu s chalanama ze Slovenska, vyrážíme.

Dole pod kopcem je již několik tisíc! cyklistů a všichni jedou nahoru. Kolumbijci (jejich Quintana je jedním z favoritů), Uruguajci, Australané, Rakušáci, Amíci, Norové, Švédové, Rusáci, Jihoafričani, je tady kosmopolitní zastoupení. Bez debat celá Evropa, kupa Jižní Ameriky a něco Afriky a Austrálie. Samozřejmě téměř všichni vlastní lepší vybavení. Ovšem nikde není napsáno, co je přednější, jestli kolo za sto litrů nebo nohy, které jej pohání. Já bych vsadil na nohy.

Galimatyáš je nepřehledný, do toho všeho jezdí policejní motorky a reklamní auta, ožralí Holanďané v počtu několika set obsadili klíčovou zatáčku ve stoupání a jali se zde grilovat a popíjet. Postupně cestu úplně zablokovali.

Ze stoupání jsem si mnoho neodnesl, staral jsem se raději o to, abych nespadl nebo abych včas stihl vypnout nohy.

Na vrcholu klasika - začíná lehce pršet. Policajti nás nechtějí pustit dolů ani jednou stranou. Kašleme na ně, zvykli jsme si přidat se k několika cyklistů, k nám se přidají další a nikdo vás nemá šanci zastavit, pro jistou dostanete policajta na motorce, který razí cestu. Co se týká opatření se zavíráním úseků - hlavně se uzavírají kvůli reklamnímu štrůdlu aut, ne kvůli závodníkům samotným.

Také některá jiná opatření se jeví na hlavu postavená. Zkrátka: Ano viděl jsem Tour de France, ale moc mne nenadchlo mačkání se v davech. Mým cílem nebylo čekat na sportovce, myslím si o výkonech těchto robotů svoje. Jednoduše bez dopingu nic nejde. A kdo maže, ten jede. Jak jsem již psal o časovce v Embrunu: Bez lidí by vše vypadalo jinak - a z Alpe-D´Huez by se stal klidný výlet/trénink na kole.

• Dokončení článku

Další související články: