Holubyho chata (920 m) stojí na Velké Javořině

Holubyho chata zřejmě pro ąirokou turistickou veřejnost na přelomu tisíciletí objetivně fungovala méně a snad i hůře neľ dneska, pro mne vąak bude mít čas strávený na ní v tomto období své nezapomenutelné kouzlo, na němľ se zásadně podílela osoba (osobnost) chataře Pana Masárika. Byl to pán velmi vstřícný, přátelský a vtipný a za naąich častých návątěv Velké Javoriny s kamarádem Jakubem na konci 90. let jsme se s Panem Masárikem postupně spřátelili. Nevím, zda je jeątě mezi námi, bu?te proto prosím shovívaví a dovolte mi se podělit o dvě deląí, leč úsměvné vzpomínky na něj. První se váľe k cyklistickému výletu naąeho Klubu ľltý Szarkan. Jel jsem tehdy asi na jaře roku 2000 s Jakubem a daląím kamarádem Pepou na kolech z Javorníku nad Veličkou přes Javorinu dolů do Nivnice a dál přes Hradiątě a Chřiby do Kroměříľe. Sotva jsme vystoupili z vlaku, nebe otevřelo svá stavidla a začalo ukrutně lít. Po pár metrech jsme byli promoklí na kůľi, tak jsme si koupili v místním smíąeném zboľí lahev ?ľluté? borovičky z Nivnice. Jakub si z lahve přihnul tak mocně, ľe starąí pán, co zrovna vycházel z obchodu, ze sebe vypravil větu, jeľ se traduje dodnes: ?Tak tomu vravim ąport!? Za pár chvil jsme po dlouhém stoupání mokří aľ do morku kostí parkovali stroje pod okny Holubyho chaty. Sotva jsme vstoupili do restaurace, uľ nás srdečně vítal Pan Masárik. Aby z nás vyhnal nepříjemný dojem z uplakaného počasí, podepřel své přivítaní platem boroviček na účet podniku. Po přípitku s Panem chatařem jsme si objednali brynzové haluąky, strapačky i pivo. Za deset minut se na naąem stole kouřilo z talířů, z nichľ nám zrak přecházel. Neleľelo tu avizovaných 300 g,, ale aspoň půl kilogramu dobroty hustě posypané vypraľenou slaninkou. Za okny tlumeně bubnovaly tisíce tamtamů deątě a nám se v břiąe rozléval nepřenosný pocit blaha, jenľ si vybaví kaľdý, kdo někdy jedl haluąky a zapíjel je borovičkou. Jakub s Pepou si objednali jeątě znovu strapáčky, čímľ do sebe vpravili během třičtvrtě hodiny rekordní téměř kilogram této bramborovo ? zelné delikatesy. Pan Masárik, kdyľ nás viděl, tak si přisedl a v druľném hovoru začaly padat daląí objednávky stran jalovcového destilátu. Plato v rukou pana Masárika se pohybovalo prostorem restaurace ,jako bychom si mezi naąím stolem a výčepem házeli létajícím talířem plným boroviček. Byly to intenzivně strávené dvě hodiny v teple a suchu, tamtamy deątě dozněly a my se vydali dále. Na příjemné posezení jsme pak velmi dlouho vzpomínali. Druhá vzpomínka se váľe k mé zkouące z anatomie v únoru roku 2004. Dva dny před zkouąkovým termínem jsem naznal, ľe více toho o stavbě lidského těla do hlavy nenahustím a tak jsem přivítal skvělý nápad Jakuba vypravit se spolu s Jakubovým bratrem Honzou a Jendovou budoucí ľenou Kuřetem na Javorinu. Auto jsme zaparkovali v osadě Vápenky a odtud jsme zdolali vrchol. Na chatě byl frmol a mnoho lidu, tak jsme se dlouho nezdrľeli. Nechal jsem se vysadit v Trenčíně, kde jsem přespal u známých a druhý den jsme se rozhodl sám vyjít na Javorinu znovu, tentokrát ze Staré Turé. Bylo pondělí, slunce praľilo na sněhové spousty kolem. Po dlouhém brodění hlubokým sněhem konečně chata. Zavřeno. Zazvonil jsem a s ąirokým úsměvem přiąel pan Masárik. Otevřel boční přístavek ?Krb? a mocně zatopil. Chvíli jsme spolu hovořili, co nového, kdyľ vtom se ozvaly rychlé kroky. Pan Masárik rychle schoval svůj ?pohárik? a mistrně zachoval chladnou tvář. Vzápětí se ve dveřích objevila ľenská hlava, která po odevzdaném zakroucení opět zmizela. Pan Masárik poté vytáhl svoji skleničku a doplnil nám oběma trochu jalovcové medecíny se slovy: ?Mám po dvoch bajpasoch a ľena mi zakázala piť.? Seděli jsme pospolu dále a krátké zimní odpoledne příjemně běľelo svým tempem nevyhnutelně k večeru, za nímľ čekal druhý den a peklo zkouąky. Za tmy jsem seąel do Javorníku a vlaky jsem se dostal domů aľ před půlnocí. Následující den jsem se dostavil na zkouąku do Brna o tři hodiny později. Profesor anatomie Páč připomínal hladovou hyenu. řval po mně, jak si dovoluji zaspat na zkouąku z anatomie, na zkouąku, před kterou studenti běľně týden nespí. Nicméně srdnatě jsem si losoval otázky, kdyľ náhle jakoby se ve vzduchu objevil jemný jalovcový odér a má ruka vedená Duchem javorinského posezení vytáhla otázky, jeľ jsem pak k údivu profesora i svému bez problémů zodpověděl. Nevím, kde je nyní panu Masárikovi konec. Při mé poslední návątěvě Holubyho chaty před rokem jsem chtěl seznámit mou hodnou ľenu s Panem Masárikem. Perfektně fungující chata nabytá k prasknutí turisty, ale Pan Masárik nikde. Zaneprázdněný personál mi k jeho osobě také nic nesdělil. V nabídce o dva řády horąí borovička a lahvovaný gambrinus. Tyto nepřímé indicie mne vedly a vedou k smutnému tuąení, leč věřím, ľe Pan Masárik byl bu? zrovna mimo chatu, nebo pokud uľ ji nevede, tak ľije spokojeně dole v dolině někde v Dolnej Boąáci.