Toto město bylo posledním nezávislým muslimským emirátem na Pyrenejském poloostrově, který se islamizoval, ale nearabizoval. Podle španělských historiků došlo pouze k osvojování arabského jazyka. Muslimové a křesťané zde žili v míru až do roku 1492. Granada byla centrem obchodu, umění, vědy a jedním z nejbohatších měst Evropy ve středověku. Název města pochází buď od granátového jablka, které je symbolem města, nebo z arabského slova Gar-anat (vrch poutníků).
Alhambra byla od poloviny 13. století palácem, citadelou, pevností a rezidencí Nasrovských sultánů. Prošly jsme nejprve Alcazabu (citadelu), nejstarší část Alhambry, kterou postavil zakladatel Nasridů Muhammed I., a pak se po mostě nad příkopem dostaly do Generalife, rekreačních prostor bývalých muslimských panovníků. Přestože zahrady byly v "zimním spánku", obdivovaly jsme architekturu budov, vodotrysky, potůčky a terasovité zahrady. Pro své umělecké ztvárnění a jedinečnost španělsko-islámského umění je Alhambra i Generalife od roku 1984 památkou světového dědictví UNESCO.
Pokračovaly jsme za horními parkovišti ke hřbitovu, kde jsme vylezly na vyhlídku na celé město i hory a příměstským parkem Dehesa del Generalife sešly do centra města. Nebýt vánočních osvětlení a červených praporů s buclatým blonďatým Ježíškem, nepoznala bych, že jsou Vánoce. Rodinky korzovaly po ulicích a restaurace byly plné. Dostaly jsme hlad a chtěly ochutnat typické španělské vánoční jídlo. Nakonec jsme našly volný stůl v italské pizzerii a já dostala řízek s čokoládou a zvlášť v rendlíčku špagety s bazalkovým olejem. Tak zvláštní kombinaci jídla jsem ještě neměla. Naštěstí vše spravilo výborné červené víno.
Večer jsme místo Popelky a Pelíšků v televizi zašly na flamenco show do malého divadla Casa Ana ve staré čtvrti. Temperamentní tanec, nádherné šaty s dlouhou vlečkou, procítěné písně a balady španělských Romů na mě silně zapůsobily. Nemile nás překvapilo počasí, které se změnilo a hodně pršelo. Měly jsme na druhý den v plánu jet do hor, tak jsme doufaly, že se počasí do rána změní.
Druhý den jsme vyjely ještě za tmy autobusem z nádraží do lyžařského střediska Pradollano v pohoří Sierra Nevada. Za čtyřicet pět minut jsme byly v nejvýše položeném areálu ve Španělsku. Pradollano hostilo mistrovství světa v alpském lyžování v roce 1996, zimní univerziádu v roce 2015 a v roce 2017 mistrovství světa ve FIS ve freestyle lyžování a snowboardingu.
V takovém velkém zimním centru jsem byla poprvé a koukala, kolik hotelů a apartmánů se může vejít na tak malou plochu. Komplex ubytovacích resortů, barů, restaurací a obchůdků leží ve svahu ve výšce 2 100 m n. m. Mezi nimi vozí lanovky lyžaře ke sjezdovkám, které se rozkládají po úbočích vrcholu Veleta, ke kterému jsme se chtěly co nejvíce přiblížit. Lanovka sice jede až do výšky 3 300 m n. m., ale my jsme chtěly jít po svých.
Zkracovaly jsme si cestu po schodech a pak stoupaly po klikatící se asfaltce nad hotýlky. Za posledním bílým nehezkým hotelem jsme z parkoviště pozorovaly krásnou duhu a po nejvýše položené silnici v Evropě jsme došly v Hoya de la Mora k posledním stánkům s občerstvením. Sem přichází řada rodin s dětmi bobovat, sáňkovat nebo jen tak odpočívat na karimatkách.
Minuly jsme poslední budovu na této cestě, nejvýše položenou vojenskou útulnu (kryt) v Evropě (Refugio Militar Capitan Cobo). Nachází se v nadmořské výšce 2 550 m n. m. a má sloužit nejen jako základna pro cvičení vojáků ve vysokých horách, ale i jako záchrana v případě nehody nebo zranění. Pár metrů nad tímto objektem už cesta končí. Nasadily jsme si nesmeky, sympatický Španěl s cepínem nám půjčil opalovací krém, protože sluníčko hodně pálilo, ukázal, kudy jít, a tak jsme za ním vyrazily.
Nejprve jsme se bořily až po kolena, pak se šlo kolem kamenitých návrší lépe. Výhledy byly fantastické. Bokem od trasy v Mohon del Trigo stojí na malém pahorku observatoř, která byla postavena v 70. letech 20. století na místě dřívější hvězdárny. Je však už nefunkční, ale stále fotogenická. Zajímavý je památník Panny Marie Sněžné (Virgen de las Nieves), který je vidět z dálky. Vypadá jako dva obloukovité kamenné pilíře nebo vzpínající se ruce, nad kterými stojí socha P. Marie. Památník připomíná zázrak, který se stal v 18. století. Tehdy zasypala lavina dva muže, kteří se modlili za záchranu, která jim nakonec přišla.
Pokračovaly jsme dál, šly chvíli podél sjezdovky, ale protože jsme neměly raquetas neboli sněžnice, moc jsme se bořily. Měly jsme zavazadla jen na palubu letadla, kam se mačky ani sněžnice dát nemohou. S raketami bychom byly na Pico Veleta coby dup, bez nich jsme se z výšky 2 700 m n. m. pouze pořádně rozhlížely na všechny strany. Sníh se od slunečních paprsků krásně leskl a níže se kupily mraky. Sešly jsme pomalu dolů až na malé náměstíčko, kde jsme si daly pozdní oběd a autobusem sjely zpátky do Granady.