Trevélez a túra k Sedmi jezerům (nebo jen k chatě Campiňuela)
Vánoční Španělsko (2) - Tato trasa patří k nejkrásnějším v národním parku Sierra Nevada
Probudily jsme se do deštivého rána a chystaly se vyrazit do Trevélez, nejvýše položené obce v Sierra Nevadě. Z vesnice vede několik turistických tras a my jsme si podle situace chtěly jednu nebo dvě vybrat na pěkný trek. Do Trevélez je z Nerji necelých 100 km a cestu jsme odhadovaly nejméně na 1,5 hodiny. Název pohoří Sierra Nevada znamená "sněžné hory". Na jednu stranu jsme se na sníh, který tam před pár dny napadl, těšily. Trochu jsme měly obavy ze stavu silnic v horách. Auto z půjčovny nemělo zimní pneumatiky a řetězy jsme také neměly. Obě jsme hledaly informace o počasí v daném místě a teploty hodně nízko pod nulou nás moc nepotěšily. Díky Facebooku jsme dostaly fotku cesty a ujištění, že jsou cesty bez sněhu.
Minuly jsme větší město a přehradu Órgiva a udělaly malou zastávku ve vesnici Torvizcón. Celou cestu silně pršelo. Po stoupajících serpentinách jsme po krásné cestě bez sněhu dojely k malebné bílé vesničce Trevélez na úpatí hor, ve které žije kolem 800 obyvatel. Zastavily jsme u mostu, pod kterým teče řeka Trevélez, jedna z nejbohatších pstruhových řek ve Španělsku. Bílé domky jsou rozmístěny podél jihozápadního svahu vrcholu Mulhacén ve výšce 1 470 - 1 600 m n. m.
Hned na kraji obce nás zaujaly výlohy s řadou sušících se kýt. Také v restauraci, ve které jsme u krbu ochutnávaly místní speciality, nám nad hlavami visely řady velkých kýt s kalíšky k odkapávání tuku. Šunka stejně jako pstruh jsou symboly vesnice. Zajímavostí je způsob vzniku šunky jamón. Prasata krmená pouze žaludy se porazí nalačno tehdy, když kus váží nejméně 7 kilo. Musí mít aspoň dvoucentimetrovou vrstvu tuku, naloží se do soli, opláchnou se, vymačká se zbytek krve, kýty se namažou sádlem a pověsí. Suší se na horském vzduchu nejméně čtrnáct měsíců, až kýta získá žlutavou barvu. Prasata jsme však nikde nezahlédly. Pouze sochu divočáka u cesty a malý domeček pro děti s třemi prasátky.
Šunka z Trevélezu zvaná jamón serrano (bílé maso) nebo jamón iberico (černé maso) získala celosvětové uznání. V 19. století královna Isabela II. udělila trevélezské šunce titul vrchního dodavatele královského domu. V restauraci ji dostanete nakrájenou na plátky spolu s olivami jako předkrm nebo jen tak k vínu. Je opravdu výborná. Kdo se chce dozvědět něco více o šunce, může zajít na exkurzi do velké sušárny a muzea Jamones Vallejo. Tento místní podnik je v provozu od roku 1951, ale tradice výroby sahá do starověku. V roce 2018 ocenilo ministerstvo zemědělství místní šunku serrano za nejlepší.
Přesunuly jsme se do kilometr vzdáleného kempu, zaparkovaly a prošly se v jeho okolí. Po setmění jsme se ubytovaly, dostaly klíč od malinké vytopené chatičky s výhledem na cestu i na protější horu Pico de Fuentefría (2 294 m) a dohodly trasu na další den. Ráno jsme vyrazily z kempu za svítání a došly do Trevélez. Vesnice s jedinečnou architekturou domků s úzkými uličkami je římského původu.
Název pochází buď z arabského slova bellis nebo latinského velex, což znamená údolí. Jiné výklady slova vélez jsou "okres" a pak Trevélez můžeme přeložit jako tři okresy nebo části (vysoký, střední nebo nízký), které tvoří obec. Po dlážděné cestě před námi klopýtal oslík s nákladem. Koupily jsme pečivo a mířily stále do kopce ke kostelu. Na konci poslední cesty jsme došly k ukazateli na žlutou značku PR - A 27 vedoucí k Siete Lagunas neboli Sedmi jezerům. Tato túra patří k nejkrásnějším v národním parku Sierra Nevada.
Stezka, která vede k farmám, začala mírně stoupat. Došly jsme ke kamenným budovám po obou stranách a brzy odbočily na stezku směr Siete Lagunas. Procházely jsme kolem obdělávaných polí, kravských pastvin a přešly potok v Ztracené rokli. Po mírném stoupání jsme došly po hodině a čtvrt k jeskyni. Výhledy byly nádherné. Naproti nám, na druhé straně řeky, se nacházejí hřebeny Penabón a Piedra Ventana, které oddělují údolí Trevélez a Bérchules. V dáli pod vesnicí jsme viděly moře.
Slunce krásně svítilo a na stezkách již ležel ztvrdlý sníh. Kolem nás projelo několik pastevců na koních, které doprovázeli psy. Přestože jsme šly již po vyšlapaných stopách, přece jen jsme se místy více bořily. Nedaleko volně se pasoucího stáda koní jsme prošly oplocenými pozemky se zavírací brankou k rozcestí, kde jsme při svačince nastavovaly obličej slunci. Proti včerejšímu deštivému dni to bylo jako balzám na duši. Tady jsme již byly na území národního parku.
Pokračovaly jsme cik cak cestou a brzy slyšely češtinu. Proti nám scházela malá parta ze Staré Boleslavi. Jen jsme se pozdravili a oni hned poznali, že jsme z Ostravy. Ne podle řeči. Jednoho z nich zaujaly mé návleky s písmenem V. Prý se takové šily jen v Ostravě. Mám je přes patnáct let, a ani o tom nevím. Prohodily jsme ještě pár slov, rozloučily se a brzy došly ke kamenné útulně Refugio vivac La Campiňuela ve výšce 2 401 m n. m.
Chata má poskytovat útočiště v nepříznivém počasí. Uvnitř bylo docela šero. Našly jsme tam jen nějaké igelity a venku přimrzlý spacák. Není tam stůl nebo postel a vodu lze nabrat z potoka níže. Raději jsme si užívaly teplých slunečních paprsků a kochaly se pohledy na všechny strany. Za útulnou je široké údolí ledovcového původu. V dáli se zvedají štíty hor a a v nich vodopád a jezera, odkud lze za hezkého počasí vidět i marocké pohoří Rif.
Stejně jako pro partu z Boleslavi, byl i pro nás tento bod nejvýše dosažitelným. Na další cestu jsme již neměly vybavení a moc bychom se bořily. Vrátily jsme se tedy po ještě lépe vyšlapané cestě zpět do vesnice. Po cestě jsme potkaly několik vracejících se koňařů se svými psy. Z různých míst jsme mohly obdivovat panoramatické výhledy nejen na vesnici, ale také na okolí včetně Era de la Cruz. "Ery" jsou větší plochy, kde se mlátilo obilí. Prošly jsme kolem staré prádelny, která získává vodu z mnoha fontán a po příkré cestě došly na malé náměstí. V malé kavárně jsme si daly kávu a já se snažila představit si dávnou historii těchto míst.
Během dobývání Granadského království ke konci 15. století postoupila křesťanská armáda do oblasti Alpujarra, ale do Trevélezu se nikdy nedostala. Obyvatelstvo zůstalo muslimské, ale na počátku 16. století začali někteří muslimové konvertovat ke křesťanství a stali se z nich Moriscos. Potají však nadále zůstali muslimy. Začalo vznikat napětí, které vyvrcholilo ve druhé polovině 17. století Moriscovým povstáním a útěkem řady moriscos do hor, kde se z nich stávali bandité.
Z tohoto období pochází mnoho legend, které v období romantismu začaly lákat do Trevélez a okolí mnoho anglických turistů. Není se co divit, vesnička i její okolí jsou nádherné a pro mě nezapomenutelné. Přestože jsme se nedostaly k Sedmi jezerům a vodopádům, výlet byl krásný. Jak se zpívá v jedné písni, i cesta může být cíl.
