Thajsko, příroda a turistika v NP Chiang Dao

Přírodní zajímavosti Thajska, NP Chiang Dao

Thajsku bylo naděleno mnoho nádherných přírodních krás. Na programu našich cestovních kanceláří se ocitlo před zhruba před patnácti lety. Prezentuje se jako země úsměvů nebo jako země bílého slona a s nabídkou nepřeberné spousty cestovatelských zážitků a prožitků. Počínaje pestrobarevnými trhy v Bangkoku, přes meditativní klid tisíců buddhistických chrámů a svatyň až k slastné bělobě mořských pláží pod kokosovými palmami.

Na hornatý a chudší sever Thajského království však cestovní kanceláře většinou nemíří. A je to ke škodě všech, protože i tato oblast nabízí nevšední cestovatelské zážitky.

Severní Thajsko

Severní Thajsko představuje řetěz horských hřebenů, které dosahují průměrné nadmořské výšky okolo 1 200 metrů, rozdělený údolími Ping, Wang, Yom a Nan. Až na sever Thajska totiž zasahuje z Indie a Myanmaru Šanské pohoří, které je všeobecně považováno za nejvýchodnější výběžky Himálaje.

Čtěte také: V čajových horách Cameron Highlands, Malajsie

Většina horských úbočí je pokryta tropickými deštnými pralesy, ze kterých se získává vzácné dřevo teak. Národní park byl vyhlášen teprve nedávno a tvoří ho převážně pohoří Doi Chiang a Dao Mountain a přilehlé okolí.

Oblast leží v blízkosti neklidné barmské hranice, donedávna byla pro jakoukoli turistiku absolutně nedostupná. Dodnes zde neexistují žádné podrobnější mapy ani značené turistické cesty.

Oblast je neuvěřitelně členitá, bez výraznějších orientačních bodů, při mnohahodinových túrách pralesem nenarazíte na žádný vyhlídkový bod. Pro cestu do nitra parku je nutné si opatřit průvodce.

Akhaové, Karenové, Lawaové a další

Tuto oblast severního Thajska, která je velmi řídce osídlena, obývají tzv. horské kmeny, mezi než patří Akhaové, Karenové, Lawaové, Meové, Lisuové, Jaové a další. Ti sem přišli ze své pravlasti Tibetu někdy před 800 - 1 000 lety.

Dodnes sdílejí společnou víru, obětují a vzdávají čest pralesu a střeží si svoje duše. Každý kmen má své vlastní zvyky, slavnostní oděv, namlouvací rituály, hry, tance, zemědělské zvyky, obřady při dospívání i hygienické zvyky.

Domorodci dodnes hovoří prakticky výhradně svým jazykem či směsí dialektů a tak v Thajsku vždy osvědčená angličtina selhává. Jednotlivé vesničky či osady, tvořené jen shlukem několika chatrčí, jsou rozesety v těžko přístupném terénu, jen málokterá má své jméno.

Brána do parku

Ideálním východiskem do národního parku je jedno z nejstarších thajských měst Chiang Mai, ležící v úrodné nížině řeky Ping. Město založili již v roce 1296 a bylo hlavním městem nezávislého království Lanna Thai, tzv. království milionu rýžových polí, prvního skutečně nezávislého thajského království uprostřed proslulého zlatého trojúhelníku.

Většina Thajců dodnes považuje město a stejnojmennou provincii za jakési národní dědictví Shangri-lo a to díky kráse zdejších žen, netradičním svátkům a historickým chrámům.

Ten nejkrásnější z nich, proslulý Wat Prathat Doi Suthep, je ostatně postaven přímo nad městem na hoře Suthep ve výši 1 676 metrů a jeho zlatem pokryté chedí nelze přehlédnout. Mimo přímo mystickou atmosféru se v areálu chrámu nalézá i socha posvátného bílého slona.

Asi šedesát kilometrů jihozápadně od Chiang Mai se vypíná i nejvyšší vrchol Thajského království - posvátná hora Doi Inthanon, vysoká 2 565 metrů.

Zajistit průvodce není pro podnikavé a vždy ochotné Thajce žádný problém. Ve městě ostatně existuje celá řada cestovních kanceláří či agentur, které takovýto výlet zprostředkují.

Po ránu nasedáme společně s dalšími pěti evropany do terénní Toyoty a jedeme do cca 80 km vzdáleného městečka Chiang Dao. Zde odbočujeme z kvalitní asfaltky na místní prašnou cestu, která se po projetí několika vesničkami postupně zužuje a neustále stoupá. Chvílemi je cesta vedena kolmo proti vrstevnicím a stoupání tak výrazné, že musíme autu ulehčit.

Takto pokračujeme ještě dobrých 40 km, cesta je doslova vyrvána pralesu a kopíruje jednotlivé horské hřbety. Na několika místech projíždíme vojenskými kontrolními body a míjíme terénní auta obsazená po zuby ozbrojenými, ale usmívajícími se vojáky.

Po poledni je trmácení na korbě vozu konec, dál už putujeme po úzkých lesních cestičkách po svých.

Osada na kůlech

Na večer dorážíme do Lahunské vesničky. Pokud se vůbec dá o vesnici hovořit. Osadu tvoří několik chýší zbudovaných na kůlech uprostřed lesní mýtiny. Všude je plno dětí, které se doslova popelí společně se slepicemi, psy a polodivokými prasátky. Zprvu se nás děti trochu styděly, ale po chvíli s námi dováděly, jako kdybychom tady bydleli s nimi.

Po společné večeři je nám vyhrazena jedna bambusová chýše jako noclehárna a jelikož zde není elektřina, chodí se spát se slepicemi. Jsme nedaleko od rovníku, slunce zde svítí 12 hodin a dalších 12 hodin je noc. Navíc příchod tmy se neohlašuje jak jsme z domu zvyklí postupným stmíváním, zde přichází noc prakticky okamžitě. Ne nadarmo se říká, že v tropech se nestmívá, ale hnedle zhasíná.

Život v horách je tvrdý, vymoženosti civilizace daleko, a tak není divu, že místní dříve založili prosperitu na pěstování opia. Tomu je však dnes konec, drastické zásahy thajské vlády ukončily místní prosperitu a tak makové políčko je dnes k vidění pouze jako atrakce a vzpomínka na dobu nedávno minulou.

Všeobecně je dnes podporován rozvoj turismu, alternativního zemědělství, prakticky všechny děti jsou zapojeny do školní výuky.

Ráno v pralese

Ráno je v pralese nejkrásnější. Cáry mlh prostupují bujnou vegetací, voda kape ze stromů a se svým hlukem se postupně přidávají vřeštící opice, čekající na východních svazích v korunách temného pralesa na východ slunce. Náš průvodce je ale nesmlouvavý, vyrážíme ještě za ranního chladu.

Deštný prales je úchvatný, ale má jednu podstatnou nevýhodu. Je totiž totálně neprůhledný. Jdeme hodiny a hodiny, ale vidět není kromě bujné zeleně takřka nic. Po sotva znatelných stezičkách funíme se stoupajícím vedrem do kopců a spouštíme se do údolí. Cestu bez průvodce si v tomto terénu nedokážu vůbec představit.

Nástrahy výuky

Teprve s večerem jsme dosáhli širšího údolí, kterým protéká větší řeka, dle průvodce má jméno Tang. Na rozdíl od menších potoků, které jsme museli cestou brodit, zde je vybudován lanový most, za kterým se na opačné straně vypíná karenská vesnička Huang.

Domy jsou zde tak jako všude vybudovány na kůlech a obýváno je tak vlastně "první patro" domu. Má to svoje nesporné výhody, mimo jiné je to ten nejspolehlivější způsob, jak zabránit domácím zvířatům vstupu do domácnosti. Na místní poměry je to jakási obdoba naší střediskové obce, je zde dokonce škola.

Ráno mě to nedalo a jdu se podívat jak malí Karenové a Akové zdolávají nástrahy výuky. Přesto že je dávno osm pryč, všichni caparti jsou soustředěni v jídelně pod širým nebem a dokončují snídani. Služba potom uklidí talíře a omyje nádobí. Elektřinu zde nemají a tak zde rozvrh hodin určuje kokrhání kohoutů, kvikot vepřů či jiné zvuky přímo z pralesa.

Sympatické je, že angličtina si našla cestu i do těchto odlehlých horských koutů a tak jsem pozván na úvodní hodinu zeměpisu. Nebudu vás napínat, ale odkud že to vlastně jsme, se nikomu z přítomných dítek na mapě najít nepodařilo.

Po snídani nás čekalo příjemné překvapení. Nejprve se ozvalo táhlé troubení a potom se dům doslova otřásl v základech. Že by zemětřesení? Ale kde pak, to jen trochu neohrabaně "zaparkoval" první sloní samec u naší noclehárny. Postupně jich přišlo celkem pět a nadešla chvíle, na kterou se těšíme již od začátku.

Další část cesty se povezeme na slonech. Postupně po dvojicích nasedáme, opouštíme poslední domky a míříme do pralesa.

Na slonech do pralesa

Na hřbetu slona postupně projíždíme zprvu v relativní pohodě i místy, kde by selhaly i výkonná terénní auta. Postupně ale veškeré výhody končí. Slon je totiž mimochodník, což znamená, že přesunuje současně obě nohy na jedné straně těla. Na jeho hřbetu se kymácíme ze strany na stranu a neustálé udržování rovnováhy značně namáhá zádové i sedací svalstvo.

Postupně několikrát brodíme řeku a zdoláváme tak prudké břehy, že bychom měli co dělat udržet se zde na čtyřech. Sloni jsou ale evidentně v pohodě. Tak tohle jsme nečekali. Žádná naaranžovaná projížďka parkem, ale nefalšovaná cesta džunglí pouze po loveckých a zvířecích stezkách.

Od neustálého kymácení a vyrovnávání značně vratké pozice jsme po několika hodinách takřka na odpis. Znalci sice tvrdí, že delší praxí se dá dosáhnout toho, že unavíte slona dříve, než on stačí unavit vás, ale to v našem případě neplatí.

Před polednem přijíždíme na jakési sloní parkoviště těsně u řeky a míříme ke koruně vzrostlého stromu, kde je ve výši asi dvou metrů nad zemí zřízena pohodlná výstupní stanice.

Plavba na vorech

Uléháme do stínu a čekáme na další slíbenou atrakci tohoto národního parku. Poslední úsek našeho putování pojedeme asi 40 km po řece Tang na bambusových vorech. Ty zhotovují místní z dlouhých bambusových tyčí, spíše však kmenů o průměru sloní nohy, kterých svážou postupně asi 12 až 15 k sobě a vor je hotov. Ještě trojnožku na batohy, zabalit pasy a foťáky do igelitu a vyrážíme.

Na vorech je nutné celou cestu pouze stát, což není na hladkém bambusu vždy snadné. Zprvu klidná řeka začíná postupně nabírat obrátky, objevují se první peřeje. Náš průvodce a zároveň lodivod v jedné osobě udílí někdy dosti protichůdné pokyny, navíc je hukot řeky tak silný, že stejně nic neslyšíme.

Postupně se ale naše pětice sehrává a zdá se, že projedeme bez koupele. Zrádná peřej spolu s padlým lesním velikánem napříč řeky však situaci dramaticky mění. Z kluzkého povrchu voru postupně odpadáváme a neovladatelné plavidlo se zachytává o změť větví v následující tišině. Ještě že tak.

Při pohledu na okolní strmé svahy je nám jasné, že cesta do civilizace by se protáhla na několikadenní pěší výlet. Pro některé horské oblasti a vesnice zde představují vodní toky dosud jediné možné spojení s civilizací.

Řeka s námi však cítí, postupně se zklidňuje. S přibývajícími kilometry získáváme i na tomto vratkém plavidle jistotu a v pozdním odpoledni již brázdíme řeku jako zkušení voraři. V podstatě stačí udržovat plavidlo uprostřed proudu a můžeme obdivovat tropický ráj rozprostírající se vůkol.

Postupně míjíme několik Akhských vesniček postavených na kůlech v těsné blízkosti toku či navlečených jako korálky ve stráních vysoko nad řekou. Z pohody nás nevyvedl ani tropický lijavec, který se spustil bez výstrahy z takřka modré oblohy ani asi třímetrová krajta, která byla zavěšená na padlém stromu nad řekou na kterou jsme těsně před cílem doslova najeli.

Každá plavba má svůj cíl, ten náš představuje malé přístaviště ukryté za zákrutem řeky. Zde vory svoji pouť končí. Slovo končí lze brát v tomto případě doslova. Neexistuje totiž žádná možnost, jak bambusový vor dopravit zpět a tak je každé plavidlo, které je vlastně prototypem na místě rozebráno.

O dokonalém a ekologickém využití přivezeného materiálu se přesvědčuji následně. Velké kusy bambusu jsou postupně rozřezány a jsou používány jako lešenářské trubky, menší kusy jsou využívány na výrobu nábytku, další na různé typy rohoží. V úplně poslední chaloupce pak sedí dvě babičky a vyrábí z nejmenších částí bambusová párátka…

To už nasedáme do připraveného automobilu a míříme na další démonické místo této neuvěřitelně přívětivé země, tam, kde se slévají řeky Ruak a Mekong a zároveň dotýkají tři státy - Thajsko, Laos a Myanmar, do oblasti proslulého zlatého trojúhelníku.