Súfismus v Alžírsku

Salafisté považují súfije za heretickou chásku

Súfismus je v Alžírsku považován za důležitou součást tamějšího islámu, přestože tam proti němu v nedávné době tvrdě (a poměrně úspěšně) vystupovali salafisté a neohanbalovci dštící plamenné protisúfijské hanopisy, kteří nezřídka (ba chtělo by se říci až zhusta) považují súfije za heretickou chásku. Dnes se alžírský súfismus těší podobnému zájmu, jaký zaznamenával před vleklým napětím mezi alžírskou válkou a tzv. černou dekádou. Súfijové mají v současnosti značný vliv na alžírskou společnost, a někdy se zemi dokonce říká "domov súfijských marabutů".

V 19. století byly súfijské řády - taríqy (v překladu: cesty) - v alžírském islámu natolik vlivné, že se alžírskému islámu přezdívalo marabutismus. Venkovští marabuti se v té době mezi lidmi těšili daleko větší úctě a respektu než mnozí islámští učitelé a právníci. Cesta srdce byla vlivnější než cesta legalismem vysušeného rozumu. Marabuti byli také organizováni v samostatných komunitách zvaných zawiya.

Lidé v Alžírsku často vyhledávají súfijské mystiky, aby od nich obdrželi mocné božské požehnání zvané baraka. Súfismus se v Alžírsku profiloval natolik samostatně, až to někdy mohlo působit, že se odděluje od islámu a vzniká samostatné, svébytné a velmi živé náboženské hnutí. Právě to, že se súfismus mohl jevit jako samostatný fenomén a nikoli jako myšlenkově spirituální hnutí pevně tkvící uvnitř islámu, popuzovalo alžírské salafisty a motivovalo je k velmi tvrdé kritice až k nařčení z hereze či odpadlictví od islámu. (A to v Alžírsku věru není malé obvinění!)

U merita věci se vlnila esenciální skutečnost, totiž, že súfismus je a musí zůstat uvnitř islámu, z islámu růst, z islámu čerpat, islám oživovat a islámu - respektive oddanosti Bohu - také sloužit. Prolegomenou súfismu zůstává Korán, i když súfijské srdce není obráceno ke Koránu, ale k jedinému Bohu. Písmo je žebř, Bůh je Bůh, tautologie je… co je vlastně slovo? No nic. Pojďme dál.

Jakkoli velcí a mimořádně inspirativní mystikové mezi súfiji vyrostli, (a u některých se skutečně mohlo zdát, že jejich "závratné bytí u Boha" kontrastující se suchou vzdělanostní gnozeologií svou intenzitou stíralo člověkem stanovené, a tedy nutně silně limitované hranice náboženství), obecně příjímanou skutečností jest, že súfí je z podstaty a jádra věci muslim.

I když čas přinesl myšlenkové proudy hlásající, že súfí nemusí být automaticky muslimem, natož pak háfisem, hovoříme-li o alžírském súfismu, nacházíme se v myšlenkovém oceánu islámu, a tedy napájíme se gnozeologickou živou vodou jediného Boha, jehož Muhammad je prorokem. Súfijové mohou být jak sunnité, tak ší'ité, případně v sahelském pásu hojně zastoupení bezkonfesní muslimové (i příslušníci ostatních větví a madhabů), avšak většina historicky velkých súfijských jmen pocházela ze sunnitského zázemí.

Některé zdroje uvádí, že súfismus dlouhodobě spoluutvářel alžírský islám, ale významně ovlivňoval také alžírskou politiku a obecně společnost. Utváření Alžírska jako svébytného celku je podle autorů jako jsou Ron Geaves nebo Theodore Gabriel úzce spjato se súfismem, neboť například osmanští guvernéři Alžírska byli uváděni do úřadu vždy v přítomnosti velkého súfijského šejcha. Za vlády emíra Abdelkadera (1808 - 1883), náboženského a vojenského vůdce, který stál v čele bojů proti zlovolné invazi Francouzů do Alžírska, se súfíjové dočkali upevnění svého postavení v alžírské společnosti a později i posílení vlivu díky své rozsáhlé podpoře odporu proti hanebné francouzské invazi.

Alžírský súfismus má také svou uměleckou tvář: jde zejména o mystickou poezii, zpívané modlitby a hudbu. Alžírská súfijská hudba je samostatně známá jako ashewiq. Jejím klíčovým nástrojem je jednostrunný imzad. Mezi oblíbené súfijské hudební styly v Alžírsku patří madih nabawi, nasheed a achewiq.

K dalším súfijským praktikám v Alžírsku patří dhikr, wird i stavby qubbů (jednoduchých hrobek světců a marabutů s menší kupolí) a záwijů (súfijských náboženských vzdělávacích center a staveb uchovávajících ostatky světců, na něž v Alžírsku dohlíží ministerstvo pro náboženské záležitosti). Dhikr (v překladu: vzpomínka, připomínka, zmínka) je forma uctívání, při níž se opakovaně recitují modlitby doprovázené specifickým postojem, dýcháním a pohybem. Jde o neustálé připomínání si jediného Boha. Dhikr obvykle zahrnuje Boží jména nebo prosby z Koránu či hadíthů. Osoba, která praktikuje dhikr, se nazývá dhákir. Typickým příkladem dhikru je tzv. basmala (bi-smi llahi r-ra?mani r-ra?imi), česky: Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Často jsou náplní dhikru neustálá opakování "překrásných jmen Božích".

Recitaci dhikru často provází hudba, zpěv, rytmické kývaní tělem, rozličné dechové techniky vedoucí až do stavu transu, dokonce i extatický řev a tanec. Viděl jsem v Africe mnohá fascinující shromáždění v kruhu se pohupujících zpívajících dhákirů a přiznávám, že se stala významným akcelerátorem mého zájmu o náboženskou mystiku. Dhákir často při recitaci používá muslimský růženec subha nebo tasbíh. Dhikr může být jak soukromý, tak také komunitní.

Jinou metodou dhikru je mystické naslouchání (sama'), a to například přednesu Koránu, často ale spíše hudbě, kdy se pohupováním do rytmu, či tancem nebo prostým točením hluboce prožívaném v zaměření na Boha dosahuje extáze zvané wažd. Této hudební extáze je de facto možné dosáhnout poslechem jakékoli hudby, která člověka (lidově řečeno) "chytne za srdce" a odevzdáním se této hudbě, jejímu vlnění, její energii, která dokáže sjednocovat v odpoutanosti od sebestředného ega. Nejen v Alžírsku lidé věří, že súfijové desítkami let duchovního cvičení získávají schopnost hlubokého mystického vhledu do podstaty reality, schopnost udělovat ostatním účinné požehnání božskou silou baraka, ale také věštit budoucnost či konat zázraky.

Wird je specifická řádová modlitba praktikovaná v předepsaný čas obvykle ve formě invokací nebo litanií, která bývá vázána na konkrétní taríqu. Zasvěcovanému murídovi (učedníku) je po ukončení výcviku předán tajný wird súfijského řádu, který na zasvěcence přenáší duchovní sílu od zakladatele řádu a Muhammada. Přijetí konkrétního wirdu se potom rovná plnému zasvěcení do súfijské taríqy (tedy cesty, cesty k Bohu). Súfijové poeticky říkají, že wird je jako duchovní lék, který muríd užívá každý den pod dohledem svého šejcha (s významem duchovní mistr, učitel), a který se nazývá wazifa. Šejch zná úskalí mystické cesty, a proto je pro novice nezbytným průvodcem; je znalcem ma' arify, tedy mystického vědění (nikoli nepodobného tajnému gnostickému vhledu pro zasvěcené).

Nejúčinnějším lékem na hříšnou nemoc ghaflah (zapomínání na Boha, bezstarostnost) je dhikr prováděný formou wirdu. Cílem súfismu je probudit qalb (srdce, nejniternější střed člověka) z ghaflahu a připoutat ho k všemohoucímu Bohu, a tak dosáhnout věčného míru. Hlavním a nejjednodušším způsobem, jak toho dosáhnout, je zaměstnávat qalb neustálým dhikrem. To pomáhá postupnému opouštění sobeckého ega - džihád al nafs (boj proti sobeckému egu) - a sjednocování se s Bohem. Pokročilí mystikové dosahují stavu fana, anihilace svého ega, kdy se mysl súfího rozpustí v uvědomění, že Bůh je jediná realita a dojde k vrcholně mystickému splynutí.

Takový stav v dějinách súfismu nejednou vyvřel do běžnou myslí chápanou realitou nepřípustného výroku "Já jsem Pravda" - slavný mystik Al-Halládž nasytil onen výrok šarlatem své krve - nebo "Já jsem Ten", který ony běžné mysli promptně odměňovaly krácením hlavy onoho nevýslovnou a do slov nevtěsnatelnou extázi prožívajícího súfího. Určitým frkem dějin se pak může šokovanému diváctvu kojenému bezbřehou tolerancí k jakékoli alteritě zdát, že někteří (nejen) súfijští mystikové byli po pronesení zdánlivě nevinných slov "Já jsem On", případně ve starších abrahamovských písmech profláknutou kratší verzí "Já jsem", ukřižováni na dřevě, a to hovoříme o světě muslimském.

Súfí je svým duchovním úsilím (a často také askezí - zuhd) zaměřen k neustálému přibližování se Bohu, u mimořádných mystiků až k zážitkům závratného sjednocení se s Bohem. Za největšího súfího sami súfijové považují proroka Muhammada. Mezi další prvky súfijské cesty patří půst, a to nejen v měsíci ramadánu, ale často i mimo něj, nebo dokonce po celý rok. Dále jsou to celonoční modlitby, často život v absolutní ekonomické chudobě, což prakticky znamená nejprve rozdat veškeré své jmění a následně žádné negenerovat a případné dary okamžitě rovněž darovat. Konečně patrně z této programové chudoby pochází označení súfí. Slovo súf znamená vlnu a odkazuje k prostému šatu chirqa z hrubé vlny.

Nebudu nikterak zastírat, že jsem se mezi súfiji v severní Africe opakovaně setkával také se spirituální berličkou v podobě kvalitního hašiše a naše noční rozhovory se súfiji mi velmi blízce připomínaly rozhovory s indickými sádhuy. Je k žasnutí myšlenkově malebné, jak stejný žebřík vede v různých tradicích stejně vzhůru, čímž nikterak nemíním stejný cíl, leč směr. (Nebo snad skutečně i stejný cíl? Zvažte sami.) Koneckonců, znalci v súfismu odhalují prvky podobné křesťanské mystice, gnózi, novoplatonismu, židovské kabale i védántě a józe.

Velmi kvalitní hašiš - dnešním slovníkem spíše biohašiš, neboť se jedná o přirozeně rostoucí konopné samice a jejich láskyplné ruční zpracování na výsledný produkt - je v severní Africe široce společensky tolerovaný podobně jako v našem prostředí alkohol. Nicméně je třeba diferencovat: často se totiž hovoří o opojném súfismu (tedy mystice podpořené omamnými látkami) na jedné straně a střízlivém súfismu na straně druhé. Střízlivý súfismus nepoužívá žádných omamných berliček na cestě srdce k Bohu.

Je pravdou, že mnohá hluboká súfijská poezie je pro čtenáře pochopitelnější po rozvolnění limitů vědomí právě metodami opojného súfismu, čímž nikterak k ničemu nenabádám, jen v prostotě zkušenosti vypovídám o bazálních limitech poznání. Mystika (tasawwuf) vede k prožitkům jen těžko vtěsnatelným do slov, leč nic než jazyková ekvilibristika nám v komunikaci napříč časem nezbývá, a tak často - jako by nás mystikové tahali za spirituální nos - zůstává ze slov rozum stát. A je to tak dobře, neboť to je onen (chtělo by se říci až zenově koánový) switch k srdci.

Súfismus byl nejen v Alžírsku odedávna spjat s úzkým vztahem mezi šejchem (súfijským mistrem) a murídem (žákem, následovníkem) a tento niterný vztah se později institucionalizoval v řádech, tedy taríqách. Nejrozšířenější taríqou v Alžírsku je rahmaníja, řád, který založil Muhammad ibn ?Abd al-Ra?man al-Azhari Bu Qabrayn v 70. letech 17. století. V Alžírsku (a obecně v západním Maghrebu) se velkému zájmu těší navštěvování hrobek významných súfijských marabutů, neboť lidé věří, že tito mystikové - přátelé Boží - zemřeli v jednotě s Bohem a jejich ostatky tak stále vyzařují božskou žehnající sílu baraka. Proto se náboženské poutě (ziyara, případně počeštěně zijárát) k hrobům muslimských světců nebo i k žijícím mystikům v této části islámského světa těší mimořádnému zájmu věřících. Národní světcem Alžírska je súfijský mistr Sidi Abú Madján (1126-1197), který proslul mystickou poezií a jehož elévem byl mimo dalších slavný súfí Ibn Arabí (1165-1240), který hojně cestoval po severní Africe - mimo dalších i po území dnešního Alžírska - a oba jsou častými postavami súfijské hagiografické literatury.

Dalšími taríqami významněji rozšířenými v Alžírsku jsou kádiríja, šádhilíja, tidžáníja… Většina taríq má v Alžírsku své odnože a často i odnože odnoží. Súfismus je (nejen) v Alžírsku velmi komplexní fenomén - často je chápán jako okrajový mystický proud islámu, ale v zemích jako je Alžírsko, plul súfismus dějinami až do přelomu 19. a 20. století jako vlajková loď islámu, a tak je tomu i dnes v zemích jako jsou Senegal nebo Gambie. Súfijové v Alžírsku se obvykle účastní svátků ašúra, mawlid, mawsim, sebiba a tweeza. Alžírský súfismus měl v minulosti také politický impakt, když vládci země při převzetí moci dostávali súfijské požehnání. Politické a súfijské elity se vzájemně podporovaly. Mezi nejvýznamnější súfije alžírské historie patří Sidi Abú Madján (1126-1197), Ahmad al-Buni (z. 1225), Mohamed al-Waghlissi (z. 1241), z mladších súfijů například Ahmad al-Alawi (1869-1934) nebo žijící Abdul Baqi Miftah (*1952) a mnoho dalších.

Přibližně do období alžírské války (1954-1962) v boji Alžírska o nezávislost na Francii se hrdinové boje proti kolonizátorům rekrutovali z řad významných súfijů. Poté však politické otěže převzali salafisté, kteří proti alžírskému súfismu tvrdě zasahovali a súfismus se dostal do ústraní. Salafisté nemohli přijít na jméno súfijům obecně, ale tuplovaným trnem v oku jim byli (nábožensky až pikareskně přidrzle) ostentativně vyhlížející súfijští marabuti z jižní části země, kde se zhusta věnovali také věštění, oneirokritice, tradičnímu léčitelství a někteří - aby toho na chudáky pamfletující salafisty nebylo málo - byli zároveň kněžími tradičních náboženství pronikajících prostupnou sítí oáz z Mali a Nigeru. Narážíme na skutečnost, že Alžírsko - mimochodem největší země Afriky - se kulturně poměrně významně na svém severu a jihu liší.

Zatímco nejsevernější oblast při pobřeží Středozemního moře byla odedávna významně ovlivňována středomořskou kulturní výměnou a inspirací, byla součástí Římského impéria, významní křesťanští církevní otcové začali právě zde tvořit svou teologii latinsky a také její geografická tvář je vlídně zelená a vlahými roklinkami rozvrásněně kopcovitá, jižní část země při hranicích Mali a Nigeru je mnohem více "africká", výrazně napájená klanovou tradicí, která neváhá nořit ostří dýky do toho, jenž nectí tamější status quo, pročež také respektuje tamější tradiční náboženství s nezpochybnitelnou historií, a její tvář je písčitě hnědá, pustá a suše skalnatá. Ve svých okrajích sever a jih Alžírska rozhodně nepůsobí jako jedna země. Lidé se také na první pohled liší barvou pleti, ale to už jsme u rasové problematiky, která je na pomezí jižní Sahary a Sahelu nejednoduchým tématem, které zde nyní nebudu rozvíjet.

Lamentace nad nepřípustnou vícečetnou náboženskou identitou jižních alžírských súfijů patří k ostrému arzenálu kritiky ze strany pravověří hájících salafistů. Obroda súfismu v alžírské společnosti přišla po tzv. černé dekádě (1992-2002), kdy Alžírsko trpělo neurotizovaným klimatem občanské války, ovšem žádná ideová konvergence se salafisty ani zbla nepřišla. Vytržení mystikové prorokovali zlatou éru súfismu až naprší a uschnou slzy Boží. Napršely a uschly. Dnes se súfismus v Alžírsku těší nové vlně zájmu, i když stejného významu, jaký měl v alžírské společnosti stovky let nazpět, již nedosahuje.

Více v knihách:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.